Vrtulníky AČR – Vydrží to naše mixéry?

Správně ta otázka zní: „Vydrží sovětské a ruské vrtulníky ve službách Armády České republiky přes masivní propagandistickou kampaň prozápadně orientovaných sil podpořenou politikou hospodářských sankcí?“

Vzdušné síly Armády České republiky disponují v současnosti 107 leteckými prostředky a 36 komplety protileteckých systémů. Vedle 39 bojových letounů, z nichž je 14 pronajatých, provozuje AČR také 47 vrtulníků. Dvanáct bitevních Mil Mi-24 Hind (Mi-24V/Mi-35), čtyři víceúčelové vrtulníky Mi-8 Hip (Mi-8S a Mi-8P), jedenadvacet dopravních vrtulníků Mil Mi-17 Hip-H (Mi-17 a Mi-117Š) a deset víceúčelových PZL W-3A Sokol (pouze pět z nich je však v provozu).

Nedají na ně dopustit!

Jádro vrtulníkového letectva AČR, resp. jeho drtivá část, pochází ze Sovětského svazu, resp. Ruska. Přesto, že hospodářské sankce uplatňované prostřednictvím USA a EU se prozatím ve svém výsledku provozu vrtulníků AČR nedotýkají, je zde reálná možnost, že by se tak stát mohlo. Šlo by především o situaci, která by vyplynula z hospodářských protiopatření. Možnost zastavení dodávky náhradních dílů ze strany Ruska je v současnosti na Ministerstvu obrany ČR významně zvažována. Armáda má, podle všech známek, připraveno několik variant scénářů. To zásadní, co je třeba vědět, je doba, po kterou by mohly být vrtulníky sovětské/ruské provenience provozovány bez pravidelných dodávek dílů – jde o tři až šest měsíců. Poté by zřejmě muselo dojít k omezení provozu či znebojeschopnění. Je možné spekulovat, že u bitevníků Mil Mi-24 Hind taková situace armádu až tak nebolí, neboť zřejmě po roce 2016 bude nutné dosluhující Hindy stejně vyměnit za něco jiného – tentokráte amerického. Podstatně horší situace by však mohla vzniknout z tohoto úhlu pohledu v segmentu dopravních vrtulníků. S modernizovanými Mil Mi-117Š je armáda velmi spokojena a nedá na ně dopustit, navíc vrtulníky před sebou mají patnáct až dvacet let životnosti. Jde o robustní stroje s nenáročnou údržbou a velmi vlídným chováním v rámci ztížených povětrnostních a klimatických podmínek. Ve srovnání s podobnou technikou, např. americkou v podobě vrtulníků Black Hawk mají celou řadu významných předností.

Kolik je možností?

Operativním řešením při aktivním embargu náhradních a spotřebních dílů by bylo „uzemnit“ některé stroje a tzv. je „kanibalizovat“ ve prospěch těch, které budou v provozu. Další možností je nákup dílů či celých vrtulníků ke kanibalizaci z jiného spřáteleného letectva. Obě dvě řešení však prodlouží život, takto náhradními díly dotovaných, vrtulníků pouze v řádu měsíců. Kritickou situaci by snad částečně řešil nákup nových strojů nebo dokonce jejich pronájem po vzoru nadzvukového letectva. Taková akce však vyžaduje jednorázové navýšení rozpočtu ministerstva a navíc – přeškolit piloty, posádky a zajistit nezbytné týlové zabezpečení včetně provozního servisu a průběžného školení pilotů, posádek a personálu – to je běh na dlouho trať s „dlouhými“ penězi. Snad nejvíce ponižující možností je nákup olétaných strojů z výprodeje například armády USA nebo Německa.

To by bylo jistě k současné situaci, kromě jiného, zcela ilustrativní. Ve světle výše popsaných možností působí fakt, že ČR nabídlo na posledním summitu NATO ve Walesu právě vrtulníky AČR jako náš příspěvek zamýšleným skupinám rychlého nasazení, komicky. Věřme tedy, že situace nezajde tak daleko, abychom se museli vážně obávat o osud ruské techniky ve službách již tak významně okleštěné, pardon zprofesionalizované, Armády České republiky. Věřme, že nenastane situace, abychom se museli zase zabývat korupčními aférami při nákupu či pronájmu, tentokráte vrtulníků. Věřme, že zase nebudeme všichni platit tlustým nákupčím „kotiliónové“ řády či luxusní spodní prádlo – třeba s potiskem dopravních vrtulníků. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie