TIR - Nostalgie z našich silnic

V dnešním světě se lidstvo neobejde bez nejmodernějších elektronických a počítačových systémů, mobilních telefonů či laserové techniky, dálkově ovládaných robotů a dalších fenoménů vývoje. Stejně je tomu tak i v konstrukci, vývoji, výrobě i samém užívání nákladních vozů.

Každý rok se objevuje řada novinek, jež jsou pro mnohé z nás, včetně samotných řidičů, dalším „hřebíkem“ do podvědomí; jejich činnost a smysl se už mnohdy vymyká našemu chápání. Trucker i další odborná periodika nás pravidelně informují o většině novinek. Ale zkusme se ohlédnout do nedávné minulosti, zhruba o čtvrt století zpět. Tehdy naše i evropské cesty brázdily kamióny, v nichž na rozdíl od současných neměli řidiči tolik pohodlí v kabině. Byly vesměs unifikované. Krátké pro místní a vnitrostátní přepravu či delší s úložným prostorem pro mezinárodní transport, tehdy často jezdící s označením TIR (z čehož vznikl u nás hojně užívaný výraz „tirák“).

 

Konstrukce podvozku i celého hnacího ústrojí nebyla příliš složitá. Drobné opravy zvládl zkušený řidič sám, popřípadě se závozníkem. Ostatně, na tirák se každý nedostal. Vedle dobrého zdravotního stavu a kádrového posudku si napřed musel odkroutit za volantem mnoho tisíc kilometrů na domácích cestách. Proto vidět za volantem trucku TIR šoféra pod 30 let byla rarita. O ženách, profesionálních řidičkách, ani nemluvě. To neplatilo jen v zemích bývalého so­cialistického bloku, ale dodržovalo se i ve většině západoevropských států.

 

Automatika nebyla a vše se muselo poctivě odřadit a odšlapat vlastními končetinami, které opravdu dostávaly zabrat. Jízdní vlastnosti a technické parametry rovněž nelze srovnávat. Do poloviny osmdesátych let průměrný výkon motorů byl kolem 280 koní. Brzdy občas selhávaly, a tak vznikaly často hororové situace při sjíždění dlouhých kopců. Například u nás z Cínovce do Teplic. Mnohdy, žel, s fatálními následky.

 

Ale na druhou stranu ne vše bylo tak horké! Dlouhé čekání na některých hraničních přechodech (plus patřičné pozornosti zdejším celníkům a úředníkům) patřily k běžnému koloritu života tiráků. Jenomže pravidelné přestávky, tachografy, omezovače rychlosti, ADR, AETR a další příkazy neexistovaly, šoféři nejezdili v takovém stresu jako nyní, hustota provozu byla mnohem nižší, trucky ani náklad mafiánské klany nerozkrádaly, ačkoliv vždy existovaly místa životu nebezpečná. Jezdilo se běžně až do iráckého Bagdádu, Sýrie, Turecka i dále.

 

Přesto se řidiči ve svém povolání tehdy cítili svobodnější. Přitom řada motorestů i restaurací podél cest vždy nabízely poměrně lacino dobrou a vydatnou stravu i pití, takže řidiči nemuseli jíst tolik propagované a nezdravé hot dogy, hamburgry či podobné pochutiny jako nyní.

 

Osobně jsem začal fotit trucky během studií na počátku osmdesátých let Flexa­retou a později jsem si za brigádou vydělané peníze koupil ruský Zenit. Filmy byly tehdy vesměs černobílé Foma, výjimku tvořily poměrně kvalitní barevné filmy na diapozitivy Orwo z bývalé NDR. Tehdy u nás náklaďáky fotilo jen pár lidí. Tudíž příliš mnoho dobrých fotek trucků z dob studené války není. Při probírání archivu jsem našel několik snímků tiráků, které už dávno patří do historie. Pamatuje se na ně u nás jen malá část šoférů, která dosud svírá volant, anebo už pobývá na zaslouženém odpočinku. Stojí za to připomenout si je aspoň obrazem a s trochou nostalgie se vrátit do starých časů...




Zdroj: Trucker 09/08
Autor: Ing. Vladimír Maršík