Nosatý američan II. – „I drove Conventional!“

Aby nezůstalo jen u jednoho nosáče, na belgickém parkovišti na mě čekal ještě jeden, opět ze stáje PACCAR, tentokrát červený Peterbilt Model 587 s kabinou Premium Length High Roof Sleeper.

Zatímco Kenworth T700 byl opravdový „performer“, jeho kosí bratr Peterbilt 587, přesto, že vybaven stejným motorem jen naladěným o dobrých 30 k na maximálním výkonu méně, byl dokonalý „Speedy Gozáles“. Ale to jsem měl poznat až při jízdě. Zatím jsem „jen“ přestupoval. Provedl jsem důkladnou obhlídku tahače i celé soupravy a za nefalšovaného zájmu řidičů ostatních odstavených kamionů a turistů s nezbytnými fotoaparáty jsem se vyhoupl „do sedla“ červenáčka. Přece jen ta barva je hodně „šaukl“, není se tedy co divit zájmu publika. Navíc rudoch má ještě o 200 mm delší rozvor než modrásek – tak vypadá opravdu bohorovně.

Rychlý červenáček

S patřičným nadhledem vzato, rozdíly v interiéru obou nosáčů jsou oproti zásadnímu a prvotnímu zjištění, že evropský a americký standard jsou dva rozdílné vesmíry, nepříliš podstatné. Přesto. Zatímco Kenworth měl na přístrojovce menší kapličku, Peterbilt má ohromnou – možná více americkou. Ken­worth měl seřiditelné sedadlo řidiče ve více polohách než jeho červený kolega. Systém ovládání je však pohříchu stejný, největší rozdíl v „podávaných“ informacích na přístrojové desce je v podobě grafického znázornění otáček motoru u Peterbiltu a zároveň menšího až titěrného analogového rychloměru. Ještě dlužím vysvětlení k „jízdě na zapřenou“. Oba dva tahače mají americkou registraci, pro jízdu na evropských silnicích jsou vybaveny speciálními převozními čísly, které jim dovolují pouze režim testování za určitým technickým účelem. Nebylo by tedy zrovna ideální pokoušet osud, natož belgickou dopravní policii. Jenže ani v Peterbiltu zcela pochopitelně není žádný tachograf!

Drobné rozdíly

První rozdíl, který registruji hned při rozjezdu, opět 40 t soupravy, je v řazení převodových stupňů. Tentokrát si automatický Fuller UltraShift PLUS dá říci a pokud mu „pomůžu“ pedálem akcelerátoru, netrvá na přeřazení na 1900 min^-1, ale spokojí se třeba se 1400 otáčkami. „Tak buď mě to s tím Kenworthem nešlo nebo jsem kopyto,“ to však nikomu neříkám, jen spokojeně sleduji jak se rafika rychloměru přehupuje přes stovku, sto desítku a… ještě kousek a hups – už je tam moje oblíbená a očekávané třináctka. Mimochodem, další drobný rozdíl: Peterbilt má přední nápravu uloženou jen na listových perech (vzadu jsou vzduchy). Při pomalé jízdě ostrými zatáčkami je to mírně znát, nehoupe se tak jako Kenworth. Ale to už přichází má chvíle, resp. ztráta panictví co se brždění, pěkně na americký způsob, týká. Krátká páčka umístěná v pravo na sloupku řízení mě dráždí již od té chvíle, co jsem vlezl do Kenworthu. V Peterbiltu je samozřejmě taky a taky ovládá samostatný brzdový okruh návěsu.

Brzdit jen návěs má několik výhod, které obeznámení řidiči zhusta využívají. Tak předně při jízdě z kopce to natahuje soupravu a drží tahač ve zvoleném směru s podstatně nižším rizikem zlomení soupravy. To se nejvíce projeví při jízdě za zhoršených adhezních podmínek – za deště, v zimě, na eventuelním blátě. Za druhé, přibržděním pouze návěsu mám s tahačem opravdu „volné ruce“ nic mě netlačí do hrbu, nehrozí, že bych se dostal do přetáčivého nebo nedotáčivého smyku. Za třetí, rychlým přibržděním návěsu při rozjezdu lehce zjistím, zda je „páté kolo“ a „Královský čep“ v té správné konjunkci. A navíc, šetřím provozní materiál na tahači – brzdy, gumy, řízení, odpružení… A to je právě ten kámen úrazu, alespoň pro evropskou legislativu. Lobby výrobců přípojných vozidel je zde zřejmě o něco silnější než za velkou louží. V okamžiku, kdy není návěs můj, ale jen ho převážím či je jen vypůjčený – vlastně žiji s tahačem na jeho úkor – alespoň takto k tomu lze přistupovat z pohledu návěsářů. A tak nic, následujících padesát kilometrů se soustředím a přibržďuji jen tou kouzelnou páčkou. Čím za ni víc zatáhnu, tím to víc brzdí. Řekl bych, že při neopatrném pohybu do krajní polohy půjdou kola návěsu do drobného skluzu, ale to nechceme, takže opatrně dávkovat.

Královská zábava

Rudý „Speedy Gonzáles“ mě velmi pobavil, zvláště potom svojí schopností bez uzardění překračovat povolenou rychlost a držet se jí jako klíště. Ani náhodou jsem si nedovolil vyzkoušet, kam až by to třináctilitr dotáhl, jsem si ale jist, že by z toho „dopravka“ (zvláště ta belgická) nadšená rozhodně nebyla. Poslední třešinka na dortu na mě čekala na bruselském Expu, respektive v blízkosti známého Atomia. Relativně úzká silnice, patřičně zakroucená, lemovaná nerezovými sloupky jako kuželkami a množství turistů přecházejících z jedné strany na druhou. Tak tady asi běžně silniční soupravy nejezdí, a již vůbec ne s americkými tahači. V každém z nás je kousek slavomana (někdy se tomu eufemisticky říká – v každém chlapovi je schován malý kluk). Jistě tedy nepřekvapím, když se přiznám, že se mi docela líbilo, jak po mě všichni pokukovali. „Jen si netrhnout ostudu, a nesrazit návěsem některou z nerezových kuželek či popřípadě ještě něco horšího…“ Olbřímí rozměry kapoťáku a nepříliš odstíněný zvuk motoru však působí jako výzva k zastavení a obdivování trucku z uctivé vzdálenosti. Protáhnu se jako had s červenou hlavou posledními zákoutími silnice kolem Atomia, zastavím, zabrzdím a vypnu – pak už jen poděkování a fotografie na závěr – byla to paráda.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie