MAN TGX EfficientLine – Iberijská jízda III. část

Při cestě s malou kolonou tří silničních souprav MAN TGX 18.440 BLS-EL jsme překonali španělsko-portugalskou řeku Tejo a rychle spěli vstříc první kávě na benzínce v Larve.

Silnici lemují korkové duby a čas od času také „skládky“ již sebrané kůry. Nějakou dobu leží na hromadách ve venkovním prostředí, poté se namočí a vyrovná do obrovských bloků, ve kterých se působením gravitace narovná do vhodných plátů. Korková kůra pečlivě rozdělena pod dohledem zkušených specialistů putuje k dalšímu zpracování a my jedeme dál krajinou horka a krátkých stínů.

První kafe

Na silnici N119 stavíme u první, chce se říci vesnické, ale takových je tu povíce i ve městech, čerpací stanice GALP a jdeme po 135 kilometrech na kafe (to je ovšem rozmazlenost, ale proč ne, čas nás zase až tak netlačí, a abychom si to užili, vyměníme si s kolegou místo za volantem). Otevřené dveře tahače a skok do téměř 40 stupňového vedra mi dává vzpomenout na výkonnou klimatizaci vozidla. Před sebou máme mírně zvlněnou národní silnici (vedoucí především mezi vesnicemi) N114 do Montemoru-O-Novo.

To znamená, že při dodržení povolené osmdesátky a zajištění plynulosti není prakticky důvod zasahovat do automatizovaného výběru převodového stupně. V Montemru přejíždíme po nadjezdu dálnici a měníme N114 na N4. Přicházejí také nějaké kruhové objezdy, alespoň nějaké rozptýlení. Ve vesnicích a městech můžeme pochopitelně jen padesátkou a tak je i čas se porozhlédnout kolem sebe. Poměrně dost nemovitostí je zde „na prodej“ – no to je život, určitě ne úplně lehký. Až do města Elvas je topografie stále rovná či mírně zvlněná. TGX si přede, kinetická energie nás žene vpřed s odstaveným pedálem akcelerátoru a když je třeba, motor si jen trochu přidá. Pohodová jízda. Těsně před městem Elvas vjíždíme na dálnici A6 a už se řídíme směrovými tabulemi Espanha. Čeká na nás však oběd, a tak je třeba opět po šesti kilometrech sjet z dálnice, pozor na poměrně úzký a hodně točený výjezd – řidič má logicky po jízdě na dálnici tendenci jinak posuzovat rychlost a poloměr zatáčky.

Vesnická usedlost

Po úzké cestě míří naše soupravy do místa zvaného Quinta de Sto Antonio. Vesnická usedlost s vlastním umělým jezírkem, kaplí a, považte, malou arénou na koridu. Milovníci zvířat se však nemusí bát. Býci jsou zde jen čas od času předvádění, nikoliv z hlediska své síly a statečnosti (která je jim stejně houby platná), ale z hlediska krásy a elegance jatečního zvířete. Ovšem „sežráni“ budou stejně, jen ta porážka je jaksi… humánní nebo animální? Kdo se v tom má vyznat. Po 271 km (druhá etapa nás vedla pouhých 6 km po dálnici, ale zato 130 km po národních silnicích) měníme vozidla.

Následujících 136 kilometrů (v téměř přesně opačném módu, 131 km po dálnici a 5 km po národní silnici) nás přivede do města Escurial, to bude však již ve Španělsku. Z polí se vracíme na dálnici A6 a frčíme do Španělska, kam se dostáváme na kilometrovníku 407 dálnice jenž mění plynule své označení za A5. Tak tady se již neříká Bom dia! nýbrž Buenos dias! Rozdíly jsou patrné také na silnici. Provoz je o něco málo hustější, sem tam již potkáváme také do protívky jedoucí silniční soupravy. Nicméně povolená rychlost na dálnicích pro kamiony je stejná jako v Portugalsku, 90km/h.

Jen na okreskách musíme pomaleji, a to o 10 km/h. Tengo una avería Palubní počítač hlásí průměrnou spotřebu cca 33 l/100 km. To je dané jednak neustálým, i když pozvolným stoupáním (již jsme si na začátku řekli, že rozdíl v nadmořské výšce Lisabonu a Madridu je cca 700 m) a také snad jízdou po okreskách (všimněte si, že taktně mlčím o svých řidičských schopnostech, podvědomě si totiž myslím, že nejsou zase tak špatné, jenže to je jen můj dojem). O spotřebě však nejlépe vypoví závěrečný „sčot“ přesných měřidel (navíc, měnili jsme auta a třeba ti přede mnou byli horší…). V Escurialu, po 407 kilometrech, na další čerpačce, znovu měníme pozice v kabině tahače. A znovu nájezd na dálnici E-90/A5 a hurá směr Madrid. Do cíle dnešní cesty, města Oropesa, máme zhruba 131 placatých kilometrů. Pouze u Sierra de Rocacastano jsou trošku kopečky a delší stoupání mezi kilometry 230 a 224. Za dalších 46 kilometrů proměňujeme výškovou valutu ve výhodu 5% klesání v délce 2 kilometry, ke slovu přichází po delší době motorovka. Další cesta je již opravdu jen a jen rovinatá. V dálce vidíme hořet les a nad námi se mihnou dva hydroplány Albatros těhotné hasební vodou. Shoz jsme již pozorovat nemohli, neboť nás zajímal především sjezd z dálnice na kilometru 148 a přiblížení se k čerpací stanici na okraji města Oropesa – cíl dnešní etapy GPS N039.055.594 W005.011.129.

Fotogalerie