Poškození a škůdce – Když padají Trakaře

Při nejmenším můžete ráno přijít k autu a ve střeše díra nebo aspoň promáčklá část od ledového rampouchu nebo dokonce laviny, co spadla ze střechy přilehlého domu. Oprava drahá – výměna střechy, co sotva jde vyklepat, není levná záležitost. Levná není ani oprava proděravělé plachty, na které přistál ledovec. Kdo ji zaplatí? Nebo jen při cestě do práce nebo na nákup upadnete na kluzkém chodníku. Uhradí někdo náhradu za zranění? A což teprve, když dojde ke smyku na namrzlé a neposypané vozovce – může za to vždycky jen řidič?

Otázek spojených se zimou spousta, odpovědi ne vždycky jednoduché a jednoznačné. Zkusme si je popořádku zodpovědět. Až přituhne, začnou problémy. Ostatně jen zatím jednou vznikla námraza a celá republika si klekla. Jenže to je v zimě spíš normální než vyloučené. Spolužačka z Kanady se diví a říká: „Normálně přece padá sníh. Tak přijedou frézy, sníh odstraní a jezdí se dál.“ Možná v Kanadě. U nás to tak jednoduché nebývá.S každým takovým výkyvem počasí jsou spojené problémy a škody. Šel jsem Křemencovou ulicí, když na člověka přede mnou spadl ze střechy obrovský rampouch a zabodl se mu mezi límec kabátu a krk. O pár centimetrů dál a byl mrtev. V zimě prostě padá led i ze střech. Když nám takový kus ledu nebo lavina sněhu poškodí auto, odpovídá za to majitel nemovitosti. Obecní vyhlášky často upravují povinnosti vlastníků nemovitostí i v tom směru, aby v zimě dbali na bezpečnost přilehlých pozemků, především chodců a čistili i střechy od sněhu a ledu. Tak, aby zejména veřejně přístupná místa nebyla padající námrazou a sněhem ohrožena. A vždycky se dá něco dělat: aspoň nebezpečné místo ohradit a na riziko upozornit.

Že se to nedělá, je věc druhá. 

Nový občanský zákoník s tím počítá. Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti stanoví: „Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad ní měl dohled. Nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.“

(§ 2937 občanského zákoníku).

A pokračuje: „Při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy nebo nedostatečného udržování budovy nahradí její vlastník škodu z toho vzniklou.“

(§ 2938/1 občanského zákoníku).

To platí i v případě, že nám na auto přistane kus odlomené římsy, odloupnutá omítka nebo štuková ozdoba. Vždycky za tím hledejme majitele nemovitosti. Když k takové události dojde, je – jako vždycky – nejdůležitější škodu zdokumentovat: vyfotografovat, zaměřit, sehnat svědky – nebo případně ohlásit policii, aby to všechno vyšetřila. Nedostatek potřebných podkladů může vyústit v to, čemu říkáme „důkazní nouze.“ Pak si o náhradě škody můžeme nechat jen zdát. Totéž platí, když se nám škoda stane jinde a jinak: bez důkazů nenahraditelná. Na Karlově náměstí jsem potkal dopravního policistu. Kulhal, šel o holi. Ptám se, co se stalo. Prý uklouzl na zamrzlém chodníku. Říkám – budete boháč – spíš abych ho pozlobil. Nakonec z něj vypadne, že všechno, kromě trvalých následků na zdraví – má promlčené.

Takže i na to pozor: 

Nový občanský zákoník už promlčecí doby (naštěstí) prodloužil. Z původního socialistického (pouhého) jednoho roku na celé t ř i. Lhůta počíná od chvíle, kdy se oprávněný dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nebo kdy se o nich dovědět měl a mohl. (§ 619 NOZ). A upřesňuje: „Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě…“ (§ 620 NOZ). Jde o tzv. subjektivní promlčecí dobu. Ta druhá – „ objektivní“ je stanovena zákonem na deset let. To znamená, že do deseti let se musíme dozvědět o škodě i o tom, kdo za ni odpovídá. Jinak se škůdce dovolá promlčení úspěšně a soud nárok nemůže přiznat, i kdyby jinak byl po právu. U škody na zdraví (na životě a na svobodě) zákon použití tohoto ustanovení vylučuje (§ 636/3 NOZ). Je to všechno trochu složité – dá se to ale říci jednoduše už s římským právem: vigilantibis iura scripta sunt – právo přeje bdělým . I trochu latinsky se naučíme…

Nebudeme prostě čekat a čekat, ale když to jen trochu půjde, začneme se starat. Zjistíme „škůdce“, zda je pojištěn a co na to říká, že máme škodu a že ji chceme zaplatit. A pozor: samo jednání s ním nemá vliv na promlčení, dokonce ani písemná výzva k náhradě a upomínka. Promlčecí lhůtu staví až podání žaloby k soudu. Nic jiného.

Dokumentace, důkazy

Když dojde k úrazu na umrzlém chodníku, odpovídá za škodu (např.úraz) jeho majitel. Od roku 2009 je to nová změna. Do té doby odpovídal za chodník vlastník přilehlé nemovitosti, dnes vlastník chodníku. Tím bývají města a obce. Na nich leží péče o jejich schůdnost. I chodec ale musí dbát o to, aby škoda nenastala: musí jít opatrně, ve vhodné obuvi, nesmí volit sice kratší, ale nebezpečnou trasu, když je poblíž upravená cesta, nesmí ani pospíchat nebo se dokonce klouzat, jak to někdy vídáme. Musí prostě dodržet „prevenční povinnost“ předcházení škodám.

Při škodách na umrzlé vozovce je to podobné. I předchozí i současný občanský zákoník vychází z porušení zákonné povinnosti, k níž bude jistě náležet i zanedbání povinnosti vlastníka silnice ji ošetřit (§ 2910 NOZ). Podmínkou je zaviněné porušení povinnosti. Silničáři jistě nejsou schopni první hodiny sněhové kalamity zajistit sjízdnost všude, rozhodující bude konkretní situace. Známe ale přece případy, kdy je namrzlá nebo zasněžená vozovka dlouho zanedbána, a když se budeme soudit, s překvapením se předloží deník se záznamy kontrol a posypů, k nimž vůbec nedošlo. I tady platí, co bylo řečeno: dokumentace, důkazy, fotografie, svědkové.

Závada ve sjízdnosti

Jde-li o tzv. „závadu ve sjízdnosti“, je situace lepší – o tom jsme si již povídali. Takovou závadou ve sjízdnosti podle silničního zákona je třeba díra, místní námraza (např. stékající voda ze skály) nebo jiná náhlá a neočekávaná chyba na jinak dobrém povrchu vozovky. Výhodou „závady ve sjízdnosti“ je podle silničního zákona to, že za ni vlastník komunikace odpovídá, aniž ji zavinil – tedy jak říkáme, má „objektivní odpovědnost“. Nemusíme tedy prokazovat, co zanedbal, co porušil, co zavinil. Stačí, že závada ve sjízdnosti nám způsobila škodu – třeba že ve smyku na zamrzlé vodě havarujeme – když předtím byla silnice suchá a sjízdná. Vždycky se ale bude zkoumat, jak řidič jel, zda přiměřeně okolnostem, co dělal, jaká vůbec byla situace v silničním provozu. Vlastní zbrklá nebo nebezpečná jízda může výrazně náhradu snížit nebo ji dokonce vyloučit. Že je silnice bezpečná si ovšem nemůžeme jen myslet: vzpomeňme na případ řidiče, který dojel vesnické kluky, jak bruslí na silnici. Do té doby si myslel, že je vozovka perfektní a podle toho jel. Když kluky uviděl, prudce zabrzdil – a přesvědčil se, že jel po ledu. Samozřejmě naboural. V zimě se leccos zdá být jiné, než je ve skutečnosti. Jak jsme na tom s přilnavostí raději zkusíme dřív a na bezpečném místě – ne až když je ouvej, nebo až když začnou padat ty trakaře.