Camille Jenatzy – „Le Diable Rouge"

Do povědomí odborníků se dostal před koncem devatenáctého století, když lámal rychostní rekordy, pak během období velkých automobilových závodů mezi městy. Naplno však zazářil až v době, kdy byly pořádány první závody automobilů na okruzích.

Jméno Camille Jenatzy je pro fanoušky motoristického sportu snad nejvíce spjato s automobilovými rychlostními rekordy. Kromě toho však, že jako první člověk na světě jel s automobilem (elektromobilem) rychlostí vyšší než 100 km/h, a to již v roce 1899 (!), byl také úspěšným vynálezcem, závodníkem, výrobcem elektromobilů, konstruktérem automobilů se spalovacími motory a konečně též jednou z prvních velkých závodních hvěz automobilů Mercedes. Camille Jenatzy patřil mezi světovou motoristickou elitu v době, kdy se začaly prosazovat závody na okruzích (1903-1913). Byl velkým vtipálkem, divokým a nespoutaným jezdcem a měl rezavé vlasy a bradku. Když závodil, oblékal si ovčí kožich nevábného vzhledu a puchu. Tím vším si vysloužil přezdívku „Le Diable Rouge – Rudý ďábel“.

Stále nespokojený

Narodil se 4. listopadu 1868 v Bruselu. Jeho rodina, původem z Maďarska, patřila k belgickým měšťanům již od roku 1750. Camille vyrůstal prakticky vedle velocipédu a bicyklu. V době, kdy dosáhl inženýrského titulu se specializací pohonu automobilů elektrickými motory, vyhrál také svůj první závod na kole. Později, když ještě nezávodil s automobilem, se zcela věnoval rodinnému podniku Jenatzy – Pneumatic, první belgické továrně na pneumatiky a výrobky z gumy (ve své době velmi novátorský předmět podnikání), kterou založil jeho otec Constant Jenatzy. V roce1897 Camille Jenatzy odešel do Paříže, aby se stal přímým účastníkem rodícího se motorismu, dodnes jednoho z nejvlivnějších fenoménů lidské společnosti. Jenatzy patřil mezi opravdové pionýry oboru.

Své myšlenky zhmotňoval v konstrukcích elektromobilů ve vlastní továrně General Transport Company. Automobilový sport jej poprvé zaznamenal 28. listopadu 1898, když se přihlásil se svým vlastním elektromobilem Jenatzy do 1800 m dlouhého závodu do vrchu v Chanteloup, severozápadně od Paříže, a také jej vyhrál. Stejnou palmu vítězství si odnesl ze stejného závodu také následující rok, opět startoval se svým vlastním elektromobilem. Poté se vrhl na rychlostní rekordy. Vše začalo 18. prosince 1899, když francouzský hrabě Gaston Chasseloup-Laubat (1867 - 20. 11. 1903) vytvořil  na dvoukilometrové trati blízko Paříže v Achéres první oficiálně uznaný světový rychlostní rekord (63,149 km/h) na elektromobilu francouzské značky Jeantaud s člunkovou karosérií a výkonem elektromotru 29 kW. To se samozřejmě Jenatzymu moc nezamlouvalo. Vždyť to mohlo stát jeho malou a sotva založenou firmu existenci. Umínil si tedy, že musí hraběte porazit stůj co stůj a dokázat tak kvalitu svých výrobků.

Měsíc po ustanovení základního rychlostního rekordu jel Camille Jenatzy letmý kilometr rychlostí 66,66 km/h, avšak Chasseloup-Laubat během několika minut kontroval a vyšrouboval rychlost na 70,31 km/h. O extrémním namáhání tehdejší automobilové techniky svědčí fakt, že hraběti se, ještě než dosáhl cíle, vznítila na jeho voze Jentaud izolace elektromotoru. Za deset dnů, opět v Achéres, Jenatzyho elektromobil svištěl rychlostí 80,34 km/h, jenže 4. března 1899 hrabě poskočil na rychlost 92,7 km/h – neslýchané, famózní, neuvěřitelné! Ale teď bylo na mladém, belgickém obchodníkovi, aby pokořil stovku! Jenatzy nezaváhal a postavil zbrusu nový elektromobil a pojmenoval ho „La Jamais Contente“ – „Věčně nespokojená“.

Na podvozek s výrobním číslem 25 osazený dvojicí tuhých náprav odpružených celoeliptickými pery a vybavený dvojicí elektromotorů Postel-Vinay, každý o maximálním výkonu 25 kW při 900 min^-1 / otáčky kol 600 min^-1 (200 V/124 A) a koly vybavenými pneumatikami Michelin o průměru 550 mm postavil 3800 mm dlouhou karosérii doutníkového typu. Tu nechal vyrobit ze slitiny hliníku, wolframu a hořčíku (šlo o variantu lehké slitiny Partinium, kterou vynalezl G. H. Partin, v základním provedení obsahovala 88,5 % hliníku, 7,4 % mědi, 1,7 % zinku, 1,1 % křemíku a 1,3 % železa) a nechal ji dát přísně aerodynamický tvar. Každé ze zadních kol bylo samostatně spojeno se svým elektromotorem přes převod Gallovým řetězem. Kromě systému řízení – řidítka, nožní pedál akcelerétor a ruční brzda, jednoduchého sedadla a vlastního jezdce (lépe řečeno jeho spodní poloviny) ukrývala karosérie rychlostního speciálu také sadu baterií Fulmen (podle jedněch zdrojů 84 či podle druhých 100 článků jmenovitého napětí 2V). Jenatzy také při stavbě rychostního speciálu rozlouskl technický problém – nyní byla sekundární cívka jeho elektropohonu schopna zvládnou 900 otáček za minutu.

Poprvé přes 100 km/h

Doutník na čtyřech kolech, z jehož útrob čněl „Rudý ďáběl“ více než polovinou těla doslova jako bolavý palec, 1. dubna 1899 sice profrčel určený úsek velmi slibnou rychlostí. Jenže nedočkavý Jenatzy nepočkal, až budou všichni časoměřiči na svých místech. Start musel totiž kvůli rozmáčené písčité aleji, jež mu byla rychlostní trasou, o dobrých 200 metrů přesunout. Časoměřiči se nebyli schopni rychle přemístit, rychlost nebyla změřena a rekord samozřejmě nepadl. O dvacet osm dní později, 29. dubna 1899, však již bylo všechno v naprostém pořádku. Ke světovému rychlostnímu rekordu 105,882 km/h (vydržel celé tři roky, teprve poté jej 13. dubna 1902 překonal parní guru Leon Serpolet – 120,8 km/h s vozem na parní pohon) Jenatzymu mezi prvními gratuloval hrabě Chasseloup-Laubat, jenž byl v Acheres jen jako divák.

Na závodních tratích

Ještě v průběhu svého rekordního roku zakoupil Camille Jenatzy závodní vůz Mors s motorem o maximálním výkonu 16 k a přihlásil se do Tour de France. Za Vichy však ulomil přední kolo, a to jej odsunulo na celkovou devátou pozici. V dalších distančních závodech roku, Paříž - St. Malo a Paříž – Ostende, skončil sedmý resp. pátý. V prvním ročníku závodů o Gordon-Bennettovu trofej (I. Coupe Internationale) v roce 1900 ještě Jenatzy s vozem vlastní konstrukce s pohonem kombinací spalovacího motoru a elektromotoru cíl neviděl. Zabloudil, ztatil se a nakonec vzdal. Ze závodů se pro rok 1900 vytratil a usilovně pracoval na svém vlastním voze se spalovacím motorem, který stavěl v Bruselské firmě FN (Fabrique Nationale d‘Armes de Guerre). V 1901 musel z technických důvodů opět odstoupit z velkého závodu, tentokráte z památného Paříž – Berlín. Pro následující rok 1902 však měl připraven vlastní šedesátikoňový vůz Jenatzy kategorie Heavy-Car, se kterým hodlal porazit konkurenci na okruhu v Ardenách. Při plné rychlosti vozu upadlo kolo a Jenatzy se odporoučel v divokém tanci se svým výtvorem do borového lesa. Stroj byl kompletně zničený, motor s částí rámu na jedné straně silnice, zadní náprava a kola o nějakých sto metrů dál na druhé straně. Nezdálo se, že by někdo mohl tak strašlivou havárii vůbec přežít, ne tak Jenatzy a jeho mechanik. Z velké rány si Camille odnesl pouze obvázanou hlavu a poraněnou ruku (mechanik nezraněn) a ještě navíc se všemu usmíval. Zbytek roku 1902 zasvětil Belgičan práci v rodinném podniku. 

Mercedes navždy

Ale již v roce 1903 se Camille Jenatzy zúčastnil památného závodu Paříž – Madrid a to s vozem Mercedes. Šlo o monstrózní podnik organizovaný automobilovými kluby Francie (Automobile Club de France) a Španělska (Automovil Club Espaňol), kterým de facto skončilo období bohatýrských jízd mezi velkými městy. Na startu ve Versailles, mimochodem ve dvě hodiny ráno, 24. května 1903 bylo přítomno 100 000 fanoušků motoristického sportu. Závodu se účastnilo 224 vozidel čtyř kategorií (88 těžkých automobilů s hmotností 650 kg až 1000 kg, 49 automobilů s hmotností 400 kg až 650 kg, 33 voitturettes, tedy lehkých automobilů, s hmotností pod 400 kg a 54 motocyklů). Mezi startujícími byla téměř všechna tehdejší závodní esa: Rytíř René de Knyff, Henri a Maurice Farmanovi, Pierre de Crawhez a Charle S. Rolls za volanty mocných čtyřválcových Panhard-Levassorů se 70 koňovými motory schopnými maximální rychlosti 130 km/h. Henri Fournier, William K. Vanderbilt, Fernand Gabriel a Baron de Forest závodili s vozy Mors, které byly osazeny devadesáti koňovými motory a dokázaly uhánět krajinou rychlostí až 140 km/h.

Společnost D.M.G. obeslala závod jedenácti vozy Mercedes s motory o maximálním výkonu 60 k až 90 k. Vedle nich stály na startovní čáře vozy De Dietrich, Gobron Billie, Napier, Charron-Girardot, Darracq, De Dion-Bouton, Clement-Bayard, Richard a Decauville. Výrobce francouzských automobilů Renault poslal do boje dvě vozidla řízená bratry zakladateli Marcelem a Louisem Renaultovými. Také italský Fiat se nenechal zahanbit a obeslal závod dvěma vozy, za jejichž volanty však seděli možná nejlepší závodníci té doby Vicenzo Lancia a Luigi Storero. První vyrazil od fontány Eau des Suisses ve Versailleských zahradách Charles Jarrott s mechanikem Bianchim ve voze De Dietrich (45 k), než odstartovali do závodu všichni účastníci, uplynuly skoro celé tři hodiny. Podnik to byl na svoji dobu neuvěřitelně rychlý a hlavně fyzicky vyčerpávající. Na trati do cíle první etapy, Bordeaux, zůstala stát více než polovina vozů ze startovního pole. Všechny havarované nebo rozbité, technicky neschopné dalšího pohybu vlastní silou. Avšak co húře - bylo napočítáno 12 mrtvých a více než 100 raněných, diváků i závodníků. Když se zjistilo, že svůj život na oltář motorismu položil také Marcel Renault, zasáhl francouzský parlament a závod na francouzském území ukončil. Vozy měly být transportovány na španělskou hranici a závod měl dále pokračovat do Madridu. Ovšem španělská vláda se postavila proti, závod tak po první etapě definitivně skončil. V této nelítostné řeži si Camille Jenatzy vedl velmi dobře. Hned v začátku závodu pokořil 16 soupeřů a kontrolní stanoviště v Chatelleraut projel na sedmém místě. V Angoulerne byl již třetí a mnozí ho tipovali na možného vítěze. Jenže ve stoupání do vrchu na Petignac došlo na technické problémy jeho velkého šedého Mercedesu a Jenatzy tak uhájil v cíli první etapy jen čtrnácté místo. I tak zanechal vynikající dojem.

První vítězství na okruhu

Nejslavnější chvíle závodního života Camille Jenatzyho přišly o šest týdnů později, 2. 7. 1903, na okruhu blízko irského Dublinu Tam Jenatzy vyhrál čtvrtý ročník Gordon – Bennettova poháru (IV. Coupe Internationale) s šedesáti koňovým vozem Mercedes Simplex. Sedm okruhů, šest kratších a poslední dlouhý, daly dohromady 527 km, které vítěz urazil za šest hodin třicet devět minut. Druhý rytíř René de Knyff k tomu potřeboval s vozem Panhard o jedenáct minut čtyřicet sekund více. O další minutu a čtyři sekundy zpět byl na třetím místě Henry Farman rovněž s vozem Panhard. K prvnímu vítězství vozů Mercedes na závodním okruhu v historii motorsportu se váže příhoda o požáru společnosti D.M.G. v Cannstadtu a zničení devadesáti nových Mercedesů včetně třech závodních strojů s devadesátikoňovými motory určených právě pro okruh v Irsku. Jenatzyho vítězství je tedy o to cennější, že bylo dosaženo s vypůjčeným, zákaznickým vozem amerického vlastníka Clarence Grey Dinsmora, osazeným závodní karosérií, ale s motorem, který dával o 50 % nižší výkon než konkurenční stroje.

Camille Jenatzy byl vítězstvím nadšen. Pro Mercedes okamžitě zahořel nekonečnou vášní a dokonce předpověděl, že v něm i zemře. To se všeobecně nezdálo nikomu divné. Při jeho divokých smycích a hazardní jízdě mnozí předpokládali, že dlouho nepřežije. Následující rok, 17. 6. 1904, byl závod o Gordon-Bennettovu trofej (V. Coupe Internationale) poprvé organizován v Německu. Pochopitelně největším favoritem závodu byl pasován Camille Jenatzy na domácím Mercedesu. Jenže německý rybník mu vypálil ve čtyřech 128 km dlouhých okruzích v okolí Homburgu Francouz Leon Théry s vozem Richard-Brasier a na Jenatzyho zbylo jen druhé místo. Závody Gordon-Bennetova poháru roku 1905 (VI. Coupe Internationale) byly konány ve Francii a staly se opět kořistí Leona Théryho. Jenatzy tentokrát ze závodu pro technické potíže odstoupil a tak čest canstatské značky zachaňoval Christian Werner na pátém místě. Od roku 1906 se již jezdily závody o Grand Prix a ctihodný James Gordon-Bennett, Jr. (10.5.1841 - 14.5.1918) přenesl svůj zájem od automobilových závodů na jiná sportovní odvětví.

Závod o Grand Prix, kterou zorganizoval ve dnech 26. a 27. června 1906 francouzský autoklub ACF na 103,18 km dlouhém uzavřeném okruhu veřejných cest u města Le Mans, vyhrál za více než 12 hodin Maďar Ferenc Szisz s vozem Renault. Druhý byl Ital Felice Nazzaro na Fiatu a třetí skončil Francouz Albert Clément s vozem Clément-Bayard. Camille Jenatzy (Mercedes), kterého druhý den závodu musel v důsledku zraněného oka vystřídat Angličan Burton, dokončil více než dvanáct set kilometrů dlouhý závod na desátém místě se ztrátou čtyř hodin a čtyř minut na vítězného Szisze. Z deseti vypsaných okruhů v okolí města Dieppe závodu o Grand Prix de France 1907 dokončil Camille Jenatzy, 2. července, jen sedm. Poté musel v důsledku technických obtíží ze závodu odstoupit. Nejlepší umístění s vozem Mercedes dosáhl Francouz Victor Heméry na desátém místě, když na vítěze Felice Nazzara s Fiatem ztratil více než hodinu a půl. Do francouzské Grand Prix 1908, která se stala slavnou kořistí Christiana Lautenschlagera s Mercedesem, se Jenatzy přihlásil se soukromým vozem Mors a skončil na šestnáctém místě. To bylo naposledy, kdy se Jenatzy objevil v závodech mezinárodního kalibru. K jeho úspěšným vystoupením na velkých závodech je třeba přičíst také několikerou účast na Vanderbiltově poháru. Po odchodu ze scény velkých závodů, až do roku 1910, Belgičan pilně a horlivě závodil s vozy Mercedes. Ještě v roce 1910 vyhrál Antverpský kilometr s Mercedesem s motorem o maximálním výkonu 180 koní a o týden později ustanovil národní rychlostní rekord v Ostende rychlostí 172 km/h. V Boulogne-sur-Mer dosáhl nového rekordu v závodě do vrchu a v témže roce byl druhý na kopci Gaillon. Camille Jenatzy tehdy věnoval většinu svého volného času nově založené fabrice na pneumatiky v blízkosti Bruselu. Vyráběl tam kromě jiného sundavací ráfky na kola, poslední výkřik automobilové techniky. 

Mercedesem na druhý břeh

Kariéra Camille Jenatzyho se tragicky završila 7. října 1913 při honu na divoká prasata v Ardenách. Podle jedné z verzí opustil Jenatzy předčasně své stanoviště a byl z padesáti metrů postřelen svým přítelem André Madouxem, ředitelem bruselského deníku l’Etoile Belge. Podle druhé, byl první den rozladěn, že nic nestřelil, a tak se snažil vše přejít hojným vtipkováním. Druhý den v noci se prodíral křovím a napodoboval chrochtání a kvičení vepřů. Madoux z okna svého pokoje, příjemně vyrušen z nočního spánku domnělou chrochtající zvěří bezchybně vypálil. Jaké však bylo jeho zděšení, když viděl, že trhavou střelou smrtelně zranil na levém boku a kyčli svého přítele. Legenda praví, že umírající Camille Jenatzy byl přenesen do svého milovaného Mercedesu, kde na sedadle řidiče, za volantem, vydechl naposledy – tak jak to sám, ostatně, předpověděl. V pravdě dábelské.

Převzato z časopisu

Fotogalerie