Srovnávací testy
Škoda 130 RS vs. 130 LR: kdo s koho? (1986)
Jiří Rameš 21.11.2026 00:32
Foto: Jindřich Lasík
Řekne-li se „stotřicítka“, nejednomu z nás, kteří máme v krvi alespoň kapku benzínu Super, se vybaví pestře pomalovaný automobil, který se za ostře řezaného zvuku motoru řítí prachem rychlostní zkoušky.
V duchu starého rčení o slávě a polní trávě však dnes už vidíme spíš vůz podobající se tisícům těch, které denně potkáváme na silnicích nebo jeden z nich dokonce vlastníme. Škoda 130 LR se nám vryla do povědomí stejně rychle, jako začala sbírat úspěchy na mezinárodním poli — samozřejmě také díky umění jejích špičkových jezdců — ač opět handicapována objemem 1,3 l a pouze jednou poháněnou nápravou. A tak poněkud potlačila roky zafixovanou vidinu ryze sportovního kupé RS, s nímž se pojem „stotřicítka“ narodil.
Foto: Jindřich LasíkSoutěžní automobily Škoda 130 RS a LR s odstupem tří let „v akci“ ve stejné zatáčce jedné rychlostní zkoušky Rallye Škoda. Vlevo už historický záběr stotřicítky RS (Šefr–Chomínová z AMK Železný Brod), vpravo loňský snímek „elerky“ s posádkou Urban–Klíma z týmu AZNP Mladá Boleslav
Letos je tomu právě deset let, kdy byl tento vůz homologován ve skupině A2 podle tehdejší přílohy J Mezinárodních sportovních řádů FIA. Od té doby dosáhl řady vynikajících mezinárodních úspěchů v mnoha soutěžích i závodech a v roce 1981 je korunoval titulem mistra Evropy pro značku Škoda v závodech cestovních vozů na okruzích. Domníváme se, že také naše čtenáře by mohlo zajímat porovnání techniky staré a nové stotřicítky, a tak jsme připravili další z našich „konfrontačních“ článků, který vám dnes, u příležitosti automobilové soutěže mistrovství Evropy s novým názvem RALLYE BOHEMIA, nabízíme.
Foto: Jindřich Lasík
V pohledech zepředu a zezadu vynikají u Š 130 RS zejména rozšířené laminátové blatníky, vůz však nezapře svůj původ v kupé Š 110 R. Škodu 130 LR charakterizuje mohutný zadní spoiler, usměrňující proudění vzduchu mřížkami v kapotě do motorového prostoru. Oba vozy jsou vybaveny přídavnými dálkovými a mlhovými světlomety a na litých elektronových kolech jsou pneumatiky Barum – u typu RS se vzorkem OR 19, typ LR má vzorek OR 32
Sportovní kupé Škoda 130 RS vzniklo v roce 1975, nejprve jako okruhový automobil pro závody Poháru míru a přátelství. V nich se brzy stalo takřka bezkonkurenčním typem, což o čtyři roky později vedlo dokonce k vypsání tzv. Pohárové třídy, která stotřicítkám zcela uzavřela cestu k dalším vítězstvím v tomto neoficiálním mistrovství socialistických zemí. Nedlouho po premiéře okruhového vozu Š 130 RS následovala také jeho soutěžní verze. Zatímco před vznikem dnešní Škody 130 LR panovalo jakési tříleté bezvládí, kdy se hledal důstojný nástupce úspěšného automobilu, vykrystalizovala Škoda 130 RS z řady soutěžních a závodních automobilů od jedenáctsetpadesátek 1100 MB, přes Š 110 L Rallye — typ, jenž na mezinárodních automobilových soutěžích v roce 1971 proměnil deset startů v deset vítězství ve své třídě — a Š 120 S Rallye až po speciály Š 180 a 200 RS.
Foto: Jindřich LasíkPalubní deska vozu Š 130 RS (nahoře) pochází z kupé 110 R a je pouze v detailech upravená. Na snímku je vidět také část ochranného rámu z ocelových trubek
Základem pro stavbu vozu Škoda 130 RS se stalo kupé 110 R, jehož odlehčený skelet dostal rozšířené laminátové blatníky, novou čelní stěnu karosérie se spoilerem a upravená víka motorového i zavazadlového prostoru. V konstrukci mechanických skupin se odrazily zkušenosti z vývoje předchozích typů. Byly to zejména motor s objemem zvětšeným na 1289 cm³, náporové chlazení, širší rozchod kol, úhlová zadní náprava a v okruhové verzi se zkoušela i pětistupňová převodovka. Mimochodem, tento výčet ukazuje, jak úzce souvisí vývoj soutěžních a závodních automobilů se sériovou výrobou: všechny uvedené prvky najdeme na dnešních automobilech Škoda řady 105/130.
Foto: Jindřich LasíkŠkoda 130 LR má jednoduchou, čistě funkční palubní desku s přehledně uspořádanými přístroji. Prostor pro posádku chrání mohutnější klecový rám z legovaných hliníkových trubek, homologovaný výrobek firmy Heigo. Anatomická sedadla obou vozů jsou podobné konstrukce s laminátovou skořepinou. V pohledu ze sedadla vozu LR vidíme mj. příčnou vzpěru ochranného oblouku, na podlaze hasicí přístroj s předepsanou náplní a čtyřbodové bezpečnostní pásy, které jsou nahoře zakotveny v prostoru pod zadním sklem
Motor s hliníkovým blokem a litinovou osmikanálovou hlavou převzala stotřicítka RS z typu 120 S Rallye; jeho zdvihový objem se změnou vrtání na Ø 75,5 mm zvětšil na 1289 cm³ a výkon soutěžní verze vzrostl podle podmínek, pro které byl připravován, na 80 kW/7000 min⁻¹ až 95 kW/8500 min⁻¹. Největší točivý moment se pohyboval kolem 128 N.m/5000 min⁻¹. Průběh točivého momentu byl velmi příznivý a umožňoval pružnou a dynamickou jízdu v širokém rozmezí otáček od 3000 min⁻¹ až do hodnoty největšího výkonu. O tom jsme se ostatně sami přesvědčili při krátkých jízdních zkouškách obou stotřicítek a tyto vlastnosti nás překvapily také u nové „elerky“, která pochází z dvacetikusové série „ostrých“ vozů tzv. vývoje typu.
Foto: Jindřich Lasík
Foto: Jindřich LasíkVozy Š 130 RS a LR pohánějí motory podobné konstrukce, Š 130 LR však má zcela novou hliníkovou osmikanálovou hlavu. Oba motory jsou vybaveny horizontálními karburátory Weber 45 DCOE. Nenechte se mýlit pohledem do motorového prostoru stotřicítky RS – karburátory jsou připojeny ke standardnímu sacímu potrubí, rovněž sběrné výfukové potrubí pochází ze sériového vozu Škoda. U „ostré“ soutěžní verze byly větve potrubí uspořádány podobně jako u Škody 130 LR
Převodné ústrojí Š 130 RS mělo zesílenou spojku už s talířovou pružinou a čtyřstupňovou plně synchronizovanou převodovku s variantami převodů (jsou uvedeny v tabulce na str. 37). Stálý převod hnací nápravy byl u soutěžního vozu 4,44. Rozvodovka měla diferenciál se zvýšenou, předem volitelnou svorností. Proti sériovým vozům Škoda 100/110 a v roce 1976 nabíhající řadě 105/120 měla stotřicítka RS o 100 mm větší rozchod kol. U přední nápravy se prodloužila horní i dolní ramena lichoběžníkových závěsů a vzadu se uplatnila nová úhlová náprava, která byla vyzkoušena u prototypů Š 180/200 RS. U stotřicítky se však na základě zkoušek stability zmenšil úhel os kývání jejich ramen vůči rovině kolmé na podélnou svislou rovinu souměrnosti vozidla z 20° na 15°. Hnací hřídele kol měly stejnoběžné klouby a všechna kola byla odpružena vinutými pružinami s uvnitř uloženými dvoučinnými tlumiči Koni. Kapalinový dvouokruhový brzdový systém s posilovačem Girling měl vpředu kotoučové brzdy, vzadu bubnové s omezovačem tlaku. Řízení s bezpečnostním teleskopickým hřídelem volantu bylo standardní z řady Š 100/110.
Foto: Jindřich Lasík
V rámci „odtučňovací kúry“ měla karosérie střechu, dveře a víko zavazadlového prostoru z hliníkového plechu, blatníky, kapota motoru a přední spoiler byly laminátové. Kromě čelního vrstveného skla byla všechna okna z organického materiálu (plexi). Karosérie byla vyztužena klecovým ochranným rámem z ocelových trubek. Tolik tedy „opakovací cvičení“ ke stotřicítce RS. Novou Škodu 130 LR jsme představili podrobně v AR 6/’85, proto jen stručně o modelu evoluční řady, který nám sportovní oddělení AZNP zapůjčilo ke krátké zkoušce. Vůz homologovaný ve skupině B vychází ze sériového sedanu 130 L. Výraznou změnou na motoru, který navazuje na typ RS, je nová hliníková osmikanálová hlava. Zdvihový objem se zvětšil na 1299,6 cm³ (Ø 75,8 × 72 mm) a největší výkon se pohybuje kolem 95 kW/7500 min⁻¹.
Foto: Jindřich Lasík
Foto: Jindřich LasíkZavazadlový prostor vozu Š 130 RS (nahoře) je rozdělen přepážkou, která usměrňuje vzduch odcházející z chladiče uloženého za upravenou čelní stěnou karosérie. Vzduch se odvádí mřížkami ve víku. V předním prostoru je mj. nalévací hrdlo palivové nádrže, která je umístěna jako u sériových vozů Š 100/110 pod podlahou zavazadlového prostoru. U stotřicítky LR je v zavazadlovém prostoru umístěna bezpečnostní palivová nádrž s dvěma elektrickými podávacími čerpadly. Mezi oběma úchyty tlumičů je trubková vzpěra vyztužující příď karosérie
Podle podmínek soutěží lze volit mezi dvěma variantami průběhu točivého momentu: optimum „zimního“ provedení je v oblasti od 3000 do 7000 min⁻¹, u „letního“ se tato oblast posunuje na 4500 až 8000 min⁻¹. Ladí se buď časováním ventilů (vačkovým hřídelem), nebo změnou kompresního poměru. Největší točivý moment je 137 N.m/4500 až 5200 min⁻¹. Spojka je podobně jako u typu RS jednokotoučová suchá s talířovou pružinou. Převodovka je ovšem pětistupňová, opět s měnitelnými převody (viz tabulka). Z pěti stálých převodů hnací nápravy se u soutěžního vozu nejčastěji uplatňuje 4,55:1. Rozvodovka má samosvorný diferenciál, hnací hřídele kol mají stejnoběžné klouby Löbro.
Foto: Jindřich Lasík
Foto: Jindřich LasíkPohled zespodu na úhlovou zadní nápravu ukazuje konstrukci vlečených ramen. Osy kývání ramen svírají vůči rovině kolmé na podélnou svislou rovinu vozu u typu RS 15° (obr. nahoře), u typu LR jen 10°. Dole je vidět duralový plech chránící celý spodek vozu. Stotřicítky RS jej měly také, i když u zapůjčeného vozu chyběl – zato tu byl navíc sériový tlumič výfuku…
Přední náprava je standardní s vyztuženými rameny, u zadní úhlové nápravy se proti stotřicítce RS úhel os kývání ramen k rovině kolmé na podélnou svislou rovinu souměrnosti vozidla zmenšil na 10°. Vpředu i vzadu jsou vinuté pružiny s plynokapalinovými tlumiči Sachs, vzadu navíc alternativně příčný zkrutný stabilizátor. Kapalinový dvouokruhový brzdový systém bez posilovače má na všech kolech kotoučové brzdy; vpředu jsou kotouče s vnitřním chlazením. Ruční brzda je rovněž kapalinová. Karosérie má všechny dveře a víka zavazadlového i motorového prostoru z hliníkového plechu, zadní spoiler je z laminátu. Zadní okno i skla ve dveřích jsou z čirého plastu Makrolon. Do interiéru je vestavěn klecový ochranný rám z hliníkových legovaných trubek.
Foto: Jindřich Lasík
V detailních záběrech jsou vidět hnací hřídele a popruhy omezující pohyb ramen při úplném odlehčení kol. Na snímku vpravo je v kole částečně vidět třmen zadní kotoučové brzdy vozu Š 130 LR
Porovnáme-li tedy oba vozy, liší se především typem karosérie — Š 130 RS je dvoudveřové sportovní kupé, Š 130 LR je čtyřdveřový cestovní sedan — a také rozdílnými technickými předpisy, podle kterých byly postaveny. Škoda 130 RS, vůz bývalé skupiny A2, se sice podobal standardnímu kupé 110 R, ale s jeho sériovou výrobou neměl mnoho společného. Byl vlastně prototypem, v němž se důkladně prověřoval motor se zvětšeným objemem a nová konstrukce podvozku, jejichž dědictví nyní nesou sériové vozy Škoda, zejména Š 130 L, a také soutěžní Škoda 130 LR — to naopak vozy RS a LR sbližuje. Škoda 130 LR homologovaná ve skupině B vychází od základu ze sériového typu 130 L a vzhledově se od něj téměř neliší, což je výhodné zejména z hlediska obchodní politiky. Jeho motor s hliníkovou hlavou prodělává v tomto voze tvrdé zkoušky, jejichž výsledky výrazně ovlivní výrobu poháněcího ústrojí pro připravovaný nový vůz Škoda.
Foto: Jindřich Lasík
Za všechny další komentáře nechť hovoří naše snímky, z nichž jsou rozdíly, ale i příbuzenský vztah obou vozů patrné. K tomu připojujeme porovnávací tabulku některých technických údajů obou vozidel. Ač jsme se s oběma automobily seznámili krátce i v praxi, nemohli jsme uskutečnit náš původní záměr — porovnávací jízdní zkoušky. Dnes už totiž neexistuje vůz Škoda 130 RS v odpovídající „ostré“ soutěžní verzi. Výstavní exponát z autosalónu AZNP je sice funkční a poměrně „živý“, ale úpravami motoru se liší od původní tovární verze, nehledě na to, že celé poháněcí ústrojí je už poněkud vysloužilé. Naproti tomu nám sportovní oddělení AZNP zapůjčilo stotřicítku LR, která pochází z dvacetikusové série tzv. vývoje typu a tři dny předtím s ní posádka továrního týmu Urban–Klíma obsadila 3. místo v absolutní klasifikaci rakouské Lavanttaler Rallye. Výsledky takových porovnání by tedy byly značně zkreslené.
Závěrem děkujeme propagačnímu oddělení AZNP v Mladé Boleslavi a Renému Zápotockému, zaměstnanci autosalónu, i sportovnímu oddělení AZNP a jezdci Ladislavu Křečkovi za spolupráci na vzniku tohoto článku.
AR 7/´86
Převzato z časopisu 
