Balistické rakety – Vysoký a silný – TOPOL

Nedávno zveřejněná myšlenka ministra zahraničních věcí Ruska Sergeje Viktoroviče Lavrova o modernizaci arzenálu jaderných zbraní znepokojila mainstreamová média po celém světě.

Co si to ti Rusové vlastně dovolují? Ptali se oficiálně či alespoň mezi řádky komentátoři, redaktoři a různí další odborníci. To, že průběžně modernizují a rozšiřují svůj jaderný arzenál také USA, to je však jaksi nezajímavé. Snad proto, že je zde celá řada jiných, důležitějších aktivit ke komentování: nutnost bombardování Islámského státu, podpora občanské války na Ukrajině, zapojení Turecka do války s muslimy na jihu a jihovýchodě od jejich hranic, opakované pokusy o zničení Bašára Assada v Sýrii, rozvrácení a vybombardování Palestiny či posílání dalších okupantů do Afganistánu a další a další. Smlouva uzavřená mezi oběma světovými velmocemi v Praze v roce 2010 předpokládá výměnu informací o počtech nosičů strategických jaderných zbraní a počtu vlastních jaderných hlavic umístěných na těchto nosičích (strategické bombardéry, ponorky a rakety v bojové pohotovosti). Odtud lze čerpat zdroje o tom, že k 1. září 2014 mají USA 912 nosičů jaderných zbraní a Rusko 911. Také rozmístěných nosičů mají USA více než Rusko: 794 ku 528. V počtu jaderných hlavic na „rozmístěných nosičích“ je na tom Rusko o jednu lépe: 1643 ku 1642. Ve 21. století se tak stalo poprvé, co Rusko spojené státy v tomto nelibém závodě předčilo. Jistou zajímavostí je fakt, že smlouva START omezuje počet hlavic na nosičích na 1550 a samotných nosičů ve službě na 700. K čerstvé rovnováze sil přispívá skutečnost, že ruské námořnictvo začalo v poslední době do své flotily zařazovat nové jaderné ponorky s větším počtem nesených raket. A také to, že do výzbroje přichází postupně nové mezikontinentální rakety JARS, které jsou vybaveny hned třemi hlavicemi na rozdíl od stávajících starších raket TOPOL. Koneckonců ty se budou brzy vyřazovat, a tak USA opět získají jistý náskok.

Původní TOPOL

Mobilní mezikontinentální karbonové balistické rakety RT-2PM TOPOL v kódu NATO označované jako SS-25 Sickle nahradily od roku 1985 ve výzbroji tehdejšího Sovětského svazu starší ICBM (Intercontinental Balistic Missile) raketové systémy UR-100. Třístupňová raketa s pevným palivem a jednou válečnou hlavicí byla od počátku (1977) vyvíjena jako mobilní, tzn. byla konstruována tak, aby ji mohly jednoduše převážet do palebných míst kolové nosiče MAZ-7310 nebo MAZ-7917. Díky tomu má Topol velkou šanci na „přežití“. Sedminápravový terénní podvozek, na němž je umístěn „systém ztopoření a vypuštění“ – Transporter Erector Lancher – TEL je schopen vyrazit na povel do vzdáleného palpostu z poměrně jednoduchého úkrytu (prakticky garáže), během několika minut vypustit raketu a zase velmi rychle odjet. Raketa o délce 21,5 m, průměru 1800 mm a startovací hmotnosti 45,1 t dokáže rychlostí cca 7 km/s přenést na vzdálenost 10 500 km termonukleární nálož o brizanci 800 kt TNT (hmotnost 1 t), a to s přesností 200 m při autonomním navádění využívajícím ruský systém GLONASS. O vývoji raketového systému RT-2PM Topol v moskevském institutu MIT (Moskovskij Institut Teplotechniky – Moskevský institut tepelných technologií) bylo rozhodnuto rozkazem z 19. července 1977. V období let 1980 až 1985 byl systém konstruován a testován. První test 27. října 1982 byl neúspěšný, ten druhý, 8. února 1983 však již prokázal bojeschopnost Topolu. K 1. prosinci 1988 tak byly raketové systémy RT-2PM Topol rozmístěny ve strategických uzlech po Sovětském svazu. 

Vylepšená generace M

Ještě na konci osmdesátých let byl systém revidován. Výsledkem byla evoluční generace ICBM označená jako RT-2UTTKh Topol-M (SS-72 Sickle B).  První strategická zbraň svého druhu vyvinutá v Rusku po rozpadu Sovětského svazu. Topol-M je nejmodernější a nejvýkonnější mezikontinentální raketa na světě, vyráběná ve Votkinském strojírenském závodě. Délka rakety vzrostla na 22,7 m a průměr prvního stupně na 1900 mm. Vlastní hmotnost se vyšvihla na 47,2 t a užitečná hmotnost vzrostla o 200 kg na 1,2 t. Minimální dostřel rakety s rychlostí cca 7,32 km/s je 2000 km, maximální potom 10 500 km. Běžně je Topol-M osazen jednou válečnou hlavicí (ekv. 800 kt TNT) podle hlavního konstruktéra Jurije Solomonova však může nést čtyři až šest samostatně naváděných hlavic i s klamnými cíli zároveň. Specialitou hlavic je schopnost prudce manévrovat v závěrečné fázi letu a unikat tak protiraketovým zbraním. Navíc používají aktivní rušiče a odolávají elektromagnetickým impulzům stejně jako tepelnému působení na jejich plášť. Odolají též jadernému výbuchu ve vzdálenosti 500 m a více. Velmi krátký chod motorů po startu a relativně plochá balistická křivka zajišťují obtížnou detekovatelnost protivníkovými prostředky. Navíc Topol-M může nést speciální bojové těleso s vlastním pohonem a bojovou náloží, které je schopno ve vrchních vrstvách atmosféry rychlosti až 4,8 km/s. První Topol-M se objevil v roce 1992. O dva roky později, 20. 12. 1994, byl učiněn první a úspěšný test. V prosinci 1997 byly útvarům přiděleny dva experimentální systémy SS-27 umístěné v silech. V prosinci roku 1998 bylo vybaveno prvních 10 standardních systémů a dalších deset v roce 1999. První Topoly-M vypouštěné ze stacionárních sil vstoupily v operační službu 13. srpna 2000. Následovaly třetí, čtvrtý a pátý operační útvar vybavený novými Topoly-M v letech 2000, 2003 a 2005. Poslední nové operační mezikontinentální balistické rakety Topol-M přišly k útvarům v roce 2012. 12. prosince 2006 vstoupily do činné služby první mobilní systémy Topol-M umístěné s vypouštěcím zařízením APU 15U168 na osminápravovém podvozku MZKT-79221 „Universal“. První jednotka byla rozmístěná v blízkosti města Tejkovo v Ivanovské oblasti. Dnes Rusko disponuje cca 80 raketami Topol-M, jejichž životnost se uvádí v rozmezí 15 až 20 let. Původní rakety Topol byly postupně evaluovány na životnost 25 let. Postupně by Rusko mělo mít ve výzbroji na 177 raketových systémů obou typů.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie