Škoda 706 RTO (2. díl) – Variace na téma RTO

Foto: Archiv Jana TučkaAutobusy Škoda 706 RTO a jejich podvozky posloužily ke stavbě stovek užitkových a speciálních vozidel, od pojízdných prodejen přes servisní a zdravotnická vozidla, rozhlasové a televizní přenosové vozy či mobilní pošty až po stěhovací automobily.

Jednoúčelová vozidla odvozená z autobusů Škoda 706 RTO vznikala od roku 1959 a byla určena pro tuzemsko, ale i na vývoz do zahraničí. Měla rozvor náprav 5,45 m, délku kolem 11 m a poháněl je vznětový šestiválec o objemu 11781 cm³ a výkonu 160 k (118 kW) spojený s pětistupňovou převodovkou. Spolu s vysokomýtskou Karosou se na jejich výrobě podílel závod SVA (Státní výrobny autodílů) v Rousínově u Brna.

Foto: Archiv Jana Tučka

K nejpočetnějším patřila mobilní zdravotnická zařízení, zejména pojízdné zubní ošetřovny Chirana DA, transfuzní stanice Chirana TRAST a vozidla vybavená štítovým rentgenem. Rentgenové vozy byly obvykle doplněny přívěsnou elektrocentrálou EC 15 kVA, v níž byl vestavěn zážehový osmiválec Tatra 603 ve stabilní úpravě s výrazně sníženým výkonem. Zdravotnická vozidla Š 706 RTO přestavěná v Rousínově a opatřená speciální zdravotnickou výbavou z Chirany byla po desítkách kusů vyvážena zejména do Sovětského svazu, ale také do rozvojových zemí Afriky. Samostatnou kategorii tvořily autobusy RTO upravené pro hromadnou přepravu zraněných, mimo jiné určené například do Egypta, na tamější ropná pole.

Škoda 706 RTO (1. díl)

Na tuzemském venkově jsme se v šedesátých letech často setkávali s autobusy Š 706 RTO MTZ upravenými do podoby pojízdných prodejen spotřebního družstva Jednota. Existovaly v několika provedeních, vedle prodejen potravin a smíšeného zboží také jako prodejny textilu. K prosvětlení jejich interiéru sloužila okna ve stropě, zákazníci mohli vstoupit dveřmi v pravém boku karoserie. Vedle samoobslužného provedení se objevovaly i verze s pultovým prodejem, jež měly v pravém boku rozměrné, nahoru vyklápěcí dveře, které v otevřené poloze sloužily jako přístřešek nad schůdky u pultu.

Foto: Archiv Jana Tučka

Na objednávku vývozní společnosti Motokov vznikaly od roku 1960 po jednotlivých kusech servisní autobusy určené k výjezdům k zahraničním zástupcům a uživatelům československých vozidel, především nákladních a užitkových automobilů a autobusů.

V září 1960 byl na brněnském veletrhu vystaven servisní a diagnostický autobus Škoda 706 RTO DIAG s přístrojovým vybavením z jihlavského Motorpalu, ale také ze západního Německa, Francie a Anglie. Výbava tohoto autobusu umožňovala detailní diagnostiku vznětových motorů čítajících až dvanáct válců a jejich následné seřizování, ale také kontrolu podvozku a menší opravy.

Čtyřčlenná posádka měla v přední třetině vozidla k dispozici obytný prostor, který sloužil i k jednání se zákazníky. Zadní projekcí bylo možné na jedno z oken autobusu promítat propagační a instruktážní filmy formátu 16 mm. Servisní autobusy se lišily kus od kusu, většina z nich také za sebou táhla již zmíněnou elektrocentrálu na jednonápravovém podvozku. Snímky z vysokomýtského archivu připomínají i nadstandardně vybavený servisní RTO se zaoblenými okénky podél okrajů střechy, lehce prodlouženou zádí a dvoukřídlými dveřmi v zadní stěně karoserie. Střední a zadní partie karoserie servisního autobusu byla kvůli zvýšenému namáhání zpevněna oblouky z ocelových trubek.

Foto: Archiv Jana Tučka

V roce 1960 zhotovili v závodě LIAZ v Rýnovicích prototyp užitkového vozu s označením Š 706 RTP určeného k přepravě živých zvířat. Převzal autobusový podvozek i přední partii karoserie autobusu Š 706 RTO, za níž měl provzdušněnou dvoupodlažní nástavbu, do které se vešlo až 90 jatečních vepřů. V malosériové podobě byl přepravník přeznačen na Š 706 RTOB.

V letech 1961 a 1962 vyvinuli ve Vysokém Mýtě na podvozku RTO stěhovací vůz Š 706 RTOS. Jeho výroba byla zavedena v roce 1964 v podniku Orličan Choceň. Vůz se standardním rozvorem náprav 5,45 m měl pětimístnou kabinu tvořenou přední částí autobusové karoserie. Na ni navazovala 7,72 m dlouhá skříňová nástavba, jež byla uvnitř dlouhá 7,54 m, široká 2,30 m a vysoká 2,16 m. Objem skříně měl hodnotu 33,3 m3. Celý vůz byl i se závěsným zařízením dlouhý 10,81 m, široký 2,50 m a vysoký 3,10 m, vykazoval pohotovostní hmotnost 8350 kg a mohl přepravovat až 6000 kg nákladu. Navíc mohl tahat přívěs o hmotnosti 7500 kg.

Kabina měla vlevo dveře u řidiče a vpravo u zadní třímístné řady sedadel, skříň byla opatřena bočními dveřmi na obou stranách a velkými dvoukřídlými dveřmi v zadní stěně.

Foto: Archiv Jana Tučka

Typickým prvkem těchto vozidel byly zvenku na levé straně zádě zavěšené dřevěné schody, po nichž stěhováci při nakládání a vykládání překonávali výškový rozdíl 0,89 m mezi vozovkou a podlahou nákladního prostoru.

Z řady variací na téma RTO, jež vznikly v Německé demokratické republice, připomeňme autobus speciálně upravený v karosárně v Halle a představený v březnu 1959 na veletrhu v Lipsku. Svět motorů jej tehdy označil za pojízdné kino, skutečnost však byla o poznání složitější. Autobus s výrazně zvýšenou zadní partií střechy měl sice zařízení, jež umožňovalo zadní projekci, zároveň však byl vybaven i teleskopickým stožárem s anténou pro příjem televizního vysílání, rozhlasovým zařízením a konferenční místností s magnetofonem a cyklostylem pro rozmnožování písemností.

Autobus byl součástí výstavní a propagační soupravy, kterou spolu s ním tvořil dvounápravový přívěs, také postavený v ­Halle, jehož stěny se daly hydraulicky vysouvat, čímž vznikal rozměrný výstavní prostor. Souprava zhotovená v jediném exempláři sloužila v šedesátých letech východoněmeckému sdružení automobilového průmyslu IFA k propagaci novátorství a zlepšovatelského hnutí.

Převzato z časopisu

Fotogalerie