Škoda 706 RTO (1. díl) – Autobusová legenda

Foto: Archiv Jana TučkaPřed pětašedesáti lety, na jaře roku 1958, byla ve vysokomýtském podniku Karosa zahájena výroba autobusů Škoda 706 RTO s elegantní zaoblenou karoserií. V různých provedeních se široce uplatnily v tuzemsku i v zahraničí.

V  září 1956 se na II. výstavě československého strojírenství v Brně představily dva prototypy. Postaveny byly na autobusovém podvozku Škoda 706 RTO s oběma tuhými nápravami ­odpruženými listovými pery, rozvorem 5,45 m a vpředu uloženým řadovým vznětovým šestiválcem o objemu 11 781 cm3. Motor s blokem z lehké slitiny a přímým vstřikem paliva dával podle tehdejších údajů výkon 170 k (125 kW), jenž byl později u sériové verze zkorigovaný na 160 k (118 kW). Prostřednictvím suché dvoukotoučové spojky byl šestiválec spojen s mechanickou pětistupňovou převodovkou, točivý moment k zadní poháněné nápravě přenášel dvoudílný spojovací hřídel.

Foto: Archiv Jana Tučka

Pozornost návštěvníků poutal zejména prototyp elegantně tvarovaného autokaru Škoda 706 RTO, který vznikl ve vysokomýtské Karose. Zaoblenou karoserii s prosklenou střechou nad řidičem a spolujezdcem a klenutými okénky podél obou okrajů střechy navrhli karosář Josef Klejch a konstruktér Miloslav Krupka. Autobus dlouhý 10,6 m byl vybaven pětatřiceti komfortními sedadly se seřiditelným sklonem vysokého opěradla, vpředu po pravé ruce řidiče bylo sedadlo pro průvodce nebo druhého řidiče. Vůz s pohotovostní hmotností 8700 kg a celkovou 11 480 kg dosahoval největší rychlosti 90 km/h.

Stejný podvozek měl i prototyp linkového autobusu pro 50 cestujících s označením LIAZ-Škoda 706 RTO, jenž vznikl v závodě LIAZ v Mnichově Hradišti. Jeho karoserii navrhl konstruktér Karel Trubáček, opatřil ji maskou z nákladního „trambusu“ Š 706 RT a také celkové tvary autobusu navazovaly na linie kabiny tohoto vozu. Toto řešení se však neujalo, přednost dostal o poznání pohlednější tvarový návrh z Karosy.

V září 1957 byly v Brně vystaveny tři varianty nové řady. Vedle autokaru Škoda 706 RTO LUX, tentokrát už bez prosklené střechy nad řidičem a spolujezdcem, figuroval městský autobus Š 706 RTO MEX v exportním provedení pro 29 sedících a 41 stojících cestujících s dvojicí dvoudílných, pneumaticky ovládaných dveří na pravém boku. Oba tyto vozy pocházely z Vysokého Mýta a mimo jiné se lišily stálým převodem v rozvodovce, který autokaru umožňoval dosahovat největší rychlosti 86 km/h, ­zatímco městská verze jezdila nejvíce 65 km/h.

Foto: Archiv Jana Tučka

Trojici doplňoval prototyp linkové verze Š 706 RTO CAR s maximální rychlostí 75 km/h, postavený v závodě LIAZ v Rýnovicích na okraji Jablonce nad Nisou. Tam byla také v roce 1958 zahájena výroba ­linkových autobusů, nestačila však uspokojovat požadavky dopravních závodů ČSAD, tehdejšího monopolního státního dopravce.

A tak v Karose začali vyrábět linkové autobusy odvozené od autokaru LUX, ovšem bez okének ve střeše, s počtem sedadel zvýšeným na 41 a možností přepravovat až 30 stojících osob. Na rozdíl od rýnovické verze neměly v pravém boku vícedílné pneumaticky ovládané dveře pro cestující, ale jednodílné ručně ovládané dveře, stejně jako autokar. Pro zajímavost připomeňme, že Karosa pro tento typ dveří i v oficiálních dokumentech používala označení „bouchací“.

Od dubna do listopadu 1958 probíhala v Bruselu světová výstava, na níž se Československo představilo ve velkém stylu. Ve Vysokém Mýtě pro tuto příležitost postavili speciálně vybavený autokar Š 706 RTO LUX, jehož interiér i stylistické úpravy zevnějšku navrhl designér Otakar Diblík. Přední část střechy byla prosklená jako u prototypu z roku 1956, vůz měl vodorovně orientované přední blikače, doplněné ozdobnými lištami, a kruhové zadní svítilny. Anténa na střeše prozrazovala, že součástí výbavy byl i televizor značky Tesla. Uvnitř bylo 24 komfortních seřiditelných sedadel pro cestující, v zadní části autokaru se nacházela kuchyňka a toaleta. Vpředu napravo od řidiče měla své místo stevardka, nechyběl radiopřijímač, magnetofon a ozvučení celého interiéru. Luxusní autokar zůstal solitérem.

Foto: Archiv Jana Tučka

V roce 1959 už Karosa vyráběla autobusy Š 706 RTO ve čtrnácti různých provedeních, z nichž většina byla určena na export. Novinkou pro tuzemsko byla městská verze Š 706 RTO MTZ. V témže roce se začala rozbíhat licenční výroba autobusů této řady v Polsku pod značkou Jelcz, podvozky tam – stejně jako do Karosy – dodával LIAZ.

Jen v jediném exempláři vznikl v roce 1960 prototyp 16,1 m dlouhého kloubového ­autobusu Š 706 RTO-K pro 64 sedících a 41 stojících cestujících. Kromě předních kol měl řiditelná i kola zadní nápravy, druhá a třetí náprava byly opatřeny pneumatickým odpružením. Měl nahradit tehdy běžně používané soupravy linkových autobusů s osobním přívěsem, do výroby se však nedostal.

V červnu 1963 byl vyroben autobus Š 706 RTO s pořadovým číslem 5000. Největším zahraničním odběratelem byla v té době Kuba, kam odcházela celá třetina jejich produkce. Vedle států východního bloku je Motokov vyvážel i do řady zemí Asie, Afriky a Jižní Ameriky, mimo jiné do Iráku, Turecka, Egypta, Tuniska, Ghany a Bolívie. Koncem roku 1966 jezdilo po československých silnicích 2872 autobusů Š 706 RTO všech provedení.

Od podzimu 1967 vyráběl linkové autobusy pro ČSAD závod SVA (Státní výrobny autodílů) v západočeském Holýšově. Zatímco ve Vysokém Mýtě skončila produkce vozů Š 706 RTO v roce 1971 (vzniklo jich tam 15 tisíc), v Holýšově pokračovala až do konce roku 1972. A ještě koncem roku 1988 byly v Československu v provozu více než 2 tisíce autobusů této řady, z toho 930 na Slovensku. V příštím vydání Automobilu si připomeneme užitková vozidla odvozená z autobusů Škoda 706 RTO.

Převzato z časopisu

Fotogalerie