AUTOMOBILES LAMBERT – NÁPADY NEJSOU VŠECHNO

Germain Lambert (1904 – 1983) skoro třicet let konstruoval, stavěl, a občas i prodával automobily. Navzdory novátorství i sportovním úspěchům skončil bez prostředků.

Nezaměňovat s pařížským výrobcem A. Lambert & Cie (1902 – 1906)! Germain Lambert studoval na průmyslové a obchodní škole v Casablance. Pak sloužil u francouzského vojenského letectva v Maroku, pracoval v marockých zastoupeních automobilek a krátce u automobilky La Buire. Volno trávil opravami starých vozů či ponorky a sestavením vrtačky, motoru na nitroglycerin a bezventilového jednoválce. 23. dubna 1921, kdy mu bylo osmnáct, se konečně osamostatnil. Jeho autodílna a prodejna automobilů se jmenovala Modern Garage. Opravené motocykly a vozy značky DFR (Desert and Font-Réault) se ale neprodávaly; práce pro značku Donnet-Zedel mu nepřinesla uspokojení. Ve městě Mâcon severně od Lyonu založil roku 1926 firmu Automobiles Lambert, specializující se na výrobu malých sportovních automobilů. Poháněly je motory Ruby, všechna kola byla zavěšena nezávisle a odpružení obstarala příčná listová pera. S ohledem na to, jak vozy jemně zdolávaly nerovnosti, je nabízel pod značkou Sans Choc (bez otřesů). V Mâconu se zrodilo několik vozů. Roku 1929 přestěhoval Lambert podnik do tehdejšího centra francouzského motorsportu – Remeše. Zde oficiálně fungoval v letech 1929 – 36 a 1940 – 45. Ve skutečnosti se dílna stěhovala roku 1931 do prostor nedaleko Sainte-Menehould, městečka na východ od Remeše. Ateliers Germain Lambert vyráběly drobné strojírenské výrobky a nástroje, různé kliky, hřídele a kola, což jej sice příliš netěšilo, ale bylo to zdrojem příjmů.

Z Remeše pochází značně vylepšená konstrukce automobilu (1931), znovu pojmenovaná Sans Choc, se stejným nezávislým zavěšením, ale nově s pohonem kol přední nápravy a motory Ruby nebo Chapuis-Dornier 5 CV. Pravdou je, že Lambert byl tehdy znám jako šikovný mechanik, případně závodník, ale nikoli jako výrobce automobilů. V roce 1935 se objevilo šasi se sníženým podvozkem, o rok později byl představen „Baby Sans Choc“ s francouzským motocyklovým jednoválcem Chaise objemu 350 cm³, pohánějícím zadní kola. Jím společnost výrobu vozů ukončila. Dílny se dále zabývaly výrobou drobných součástek a komponentů pro pily. Německá okupace znemožnila, aby se civilisté dostali k pohonným hmotám. Lambert proto vybavil několik podvozků Baby Sans Choc (některé zdroje hovoří jen o dvou kusech) elektromotory, aby mohl dodávat výrobky zákazníkům. Trubkový rám s dřevěnou nástavbou vážil pouhých 150 kg, ale bylo nutno připočítat 75 kg za akumulátory 24 V. Automobil byl kvůli výkonu půl koně velmi pomalý, s dojezdem pouhých 20 km. Pro nedostupnost pryže aspoň obalili jeho ráfky hadry. Lambert by byl schopen automobil homologovat k prodeji, ale prohlásil, že se na tak pomalém a ošklivém vozu dál nebude podílet. 

V městečku Giromagny, departementu Belfort, byla společnost Automobiles Lambert registrována v letech 1948 – 53. Zde jeho druhá firma Ateliers Germain Lambert úspěšně vyráběla elektrické mlýny mouky, stroje na výrobu řezanky pro zemědělce, vícevřetenové vrtáky a přesné svěráky. Takto vygenerované zisky z let 1948 – 51 umožnily návrat k automobilům. V květnu 1948 odhalila firma kupé „6CV Sport“, které v říjnu vystavila na pařížském autosalonu. Podobalo se předchůdcům, až na čtyřválec 1087 cm³ popsaný jako Lambert-Ruby. Lambert tvrdil, že si vyjednal u Ruby souhlas s přestavbou motoru, ale nejspíše šlo o jednotky zakoupené jako náhradní díly ještě před válkou. Doufal, že je bude vyrábět. Předválečné novátorství však bylo pryč. Kupé dostalo klasickou tuhou přední nápravu s listovými pery a pohon zadních kol. Navzdory nekonvenčnímu vzhledu měla novinka běžnou převodovku a mechanicky ovládané brzdy. Prototyp kupé se nedočkal dalšího vývoje, nýbrž byl základem „sériové“ dvoumístné závodní verze CS Gran Sport (1949) s motocyklovými blatníky a úhlednějšího kabrioletu „Simplicia“ (1951). Kupé Lambert používal pro vlastní potřebu do roku 1958. Po několika letech je restauroval jeho syn Guy. „Ocelový plech byl ve Francii po válce extrémně vzácným materiálem. Samonosná karoserie byla ručně vyklepána z duralu a svařena plamenem. Proto musela mít jednoduché a ploché tvary. Použitý materiál se velmi špatně tvaruje, ale ušetřilo se 300 kg hmotnosti.

Operace stála krvavé peníze. Všech našich osm velmi kvalifikovaných dělníků stál projekt osm měsíců času. Velké automobilce by to s mnohem větším týmem trvalo dva roky,“ napsal Guy Lambert v pamětech v pasáži o stavbě vozu pro Pařížský autosalon. Postavili jeden, spíše dva závodní speciály „La Seize“ (šestnáctka, 1949 – 52). Roku 1951 jim Lambert na straně řidiče přidal ochrannou pásku, kryt podél chladiče a s ním spojený plech podlahy sahající až k ohnivzdorné přepážce motoru. V letech 1949 – 53 speciály úspěšně startovaly v tehdy známém závodu Bol d’Or. V letech 1949 a 1951 zde dojel La Seize třetí ve třídě závodu „1100 course“ a roku 1952 vyhrál v Montlhéry. Kuriozitou byly zmenšené otevřené závodní vozy používané v kolmých dřevěných pouťových „stěnách smrti“. Roku 1952 se objevil kabriolet „Luxor“, jehož prodali několik kusů. Patrně poslední bylo kupé „Torino“ italského stylu, připomínající zmenšené Ferrari. Postavila je firma Schmitt v Colmaru (1951), stálo však příliš, než aby je někdo kupoval. Zůstalo u jediného kusu. Lambert se topil v dluzích. Sám požádal soud, aby k jejich umoření nechal vydražit dílnu v Giromagny, obráběcí stroje, nástroje, zásoby surovin a dokonce dům. Koncem 1953 přestala společnost existovat. Několik málo automobilů, které Lambertovi díky obětavosti manželky zbyly, se stalo součástí malého muzea v Petit Arran (Parly), připojeného ke kavárně, kterou penzista, stižen tolika finančními katastrofami, provozoval až do své smrti.

Převzato z časopisu

Fotogalerie