Alpine (Renault) A110 – Kupé z Dieppe

Padesátiny letos oslaví francouzská ikona mezi sportovními vozy, hbité dvoumístné kupé Alpine A110…

Otcem sportovních automobilů Alpine byl Jean Rédélé (1922 – 2007), syn zástupce Renaultu z přístavního města Dieppe na břehu La Manche. Počátkem padesátých let začal po závodních tratích prohánět vozy Renault 4 CV s motorem vzadu, brzy se pustil i do stavby vlastních sportovních kupé. V létě 1955 představil kupé A106 s laminátovou karoserií na upraveném podvozku R4 CV, které v malých počtech vyráběl ve spolupráci s karosárnou Chappe ze Saint-Mauru. V roce 1959 následovaly vozy druhé gene­race s označením A108, jež dostaly podvozek s páteřovým rámem tvořeným ocelovou rourou kruhového průřezu. Na podzim 1960 bylo na Pařížském autosalonu představeno kupé A108 s oblou přídí a označením Berlinette Tour de France. Bylo předchůdcem legendární stodesítky… Alpine A110 se veřejnosti představila na ­Pařížském autosalonu v říjnu 1962. Měla ­zaoblenou příď velmi podobnou své předchůdkyni, lišila se většími bočními okny a nově tvarovanou zádí laminátové karo­serie. Za zadní nápravu dostala nový čtyř­válec OHV 956 cm³ s pětkrát uloženým klikovým hřídelem z Renaultu 8, jenž debutoval v červnu 1962. V úpravě pro kupé dával 44 k DIN (32 kW)/5200 min^‑1 a spolu se čtyřstupňovou převodovkou uděloval vozu s pohotovostní hmotností necelých 600 kg rychlost 170 km/h. Kupé mělo páteřový rám a ne­závislé zavěšení všech čtyř kol, vpředu na ­dvojicích trojúhelníkových ramen, vzadu na výkyvných polonápravách doplněných podélnými rameny, pérování obstarávaly vinuté pružiny. Brzdy byly stejně jako u R8 na všech čtyřech kolech kotoučové, řízení hřebe­nové. Chladič byl vzadu za motorem, palivová nádrž v přídi měla objem 32 l, později 38 l.

Při rozvoru náprav 2100 mm a rozchodu kol 1250/1220 mm byla A110 dlouhá 3850 mm, široká 1460 mm a vysoká jen 1130 mm. Na podzim 1964 se základním motorem pro A110 stal čtyřválec 1108 cm³ o výkonu 58 k (43 kW); milovníci ostřejšího svezení mohli objednat motor 1108 cm³ naladěný na 77 k (57 kW). S ním alpinka jezdila přes 190 km/h. V září 1965 byla představena A110 1300, vybavená čtyřválcem z R8 Gordini zvětšeným na 1296 cm³, jenž dával výkon 102 k (75 kW). Ta už dokázala překonat hranici 200 km/h a jako první dostala přídavné otvory pro vstup vzduchu pod světlomety. V říjnu 1966 debutovalo kupé A110 1500 s mo­torem 1470 cm³ z Renaultu 16, vyladěným na 78 k (57 kW). Stejný motor, ale otočený ­čelem vzad, se v Anglii montoval před zadní nápravu vozu Lotus Europe. V kupé A110 byl samozřejmě za zadní nápravou, jeho rozměry si však vyžádaly přemístění chladiče dopředu. Velkého úspěchu se tento model nedočkal, za necelé dva roky se prodaly jen čtyři desítky exemplářů, z nichž některé jezdily u dopravní služby francouzského četnictva. Většina zákazníků volila v sezoně 1967 mezi modely A110 1300 G a 1300 S. První poháněl motor 1255 cm³ o výkonu 90 k (66 kW) z R8 Gordini 1300, druhý již zmí­něný čtyřválec 1296 cm³ vyladěný na 110 k (81 kW). Oba motory doplňovala pětistupňová převodovka. Pro ostré sportovní nasazení byl určen model GTH s motorem 1149 cm³, který ladič Marc Mignotet obdařil výkonem 93 k (68 kW). Od roku 1967 se kupé A110 kromě Dieppe montovala i v pobočném závodě v Thiron-Gardais nedaleko Chartres. Téměř ho­tové vozy s nalakovanou karoserií vybavenou elektroinstalací a čalouněním pak putovaly do Dieppe k montáži poháněcího ústrojí a dokončení. Byl to jeden z důsledků dohody, kterou Jean Rédélé uzavřel s automobilkou Renault. Na přídi Alpine se ob­jevil známý kosočtverec a Renault je přijal do své distribuční a servisní sítě. Mimochodem, tehdejší obchodní ředitel Renaultu bydlel právě v Thiron-Gardais a dokonce tam i starostoval; Jean Rédélé tím zároveň řešil situaci, kdy staré provozy v Dieppe už nestačily a výstavba nového závodu v průmyslové zóně na okraji města se teprve chystala. Odstartovala v létě 1968 a výroba se do nových hal přesunula v roce 1969. Na podzim 1968 dostaly vozy Alpine A110 novou tvář; kromě hlavních světlometů, nyní vět­šího průměru 180 mm, měly blíže ke středu vozu do přídě za­sazeny dva dálkové světlomety. Lem výřezu zadního blatníku si vynutil zkrácení okrasné lišty na boku vozu, za příplatek byla ­třináctipalcová litá kola. Novinkou modelového roku 1969 byla A110 1600 s motorem z R16 TS, čtyřválcem 1565 cm³ o výkonu 92 k (68 kW). O rok později následovala verze 1600 S se dvěma dvojitými karburátory Weber, zvýšeným stupněm komprese a výkonem 122 k (90 kW). Kupé s pětistupňovou převodovkou dosahovalo rychlosti 215 km/h.

Nejdostupnější alpinkou se v téže době stala A110 1300 85 s motorem 1289 cm³ o výkonu 72 k (53 kW) z Renaultu 12 TS. V březnu 1971 mělo v Ženevě premiéru nové 2+2místné kupé Alpine A310; klasická A110 se ovšem vyráběla dále. Produkce kulminovala v roce 1972, kdy z celkového počtu 1481 vyrobených vozů bylo 589 typu A310 a 892 typu A110, z toho 511 modelu 1600 a 381 modelu 1300. Špičku nabídky tvořila A110 1600 S s motorem 1605 cm³ o výkonu 126 k (93 kW), od jara 1973 pak model 1600 SC s tímtéž motorem, ale zadními trojúhelníkovými závěsy převzatými z typu A310. Varianta se vstřikováním paliva nesla označení 1600 SI. Soukromým jezdcům továrna nabízela nabroušenou A110 1600 S skupiny 4 s motorem 1596 cm³, vyladěným na 155 k (114 kW). V září 1973 Renault koupil většinový podíl a převzal kontrolu nad firmou z Dieppe. V továrně v Thiron-Gardais se záhy místo alpinek začaly vyrábět sekačky na trávu.

V sezoně 1973 vládl tovární tým vozů ­Alpine-Renault A110 1800 světovým sou­těžím a získal titul mistra světa mezi ­značkami. Evropský titul vybojovaly vozy z Dieppe už o dva roky dříve. K nejlepším závodníkům patřili Andruet, Vinatier (vítěz Rallye Vltava 1968), Larrousse (později šéf týmu F1), Piot, ­Orsini, Andersson (vítěz Rallye Monte Carlo 1971), Thérier, Darniche a mnozí další. U nás s alpinkou úspěšně jezdil Vla­dimír Hubáček. Vozy A110 se objevily také na okruzích. Od září 1975 se vedle modelu 1300 vyráběla už jen A110 1600 SX, vybavená čtyřválcem 1647 cm3 o výkonu 95 k (70 kW), převzatým z R16 TX. V létě 1976 zmizela z ceníku levnější třináctistovka, model 1600 SX pokračoval dále. Nyní už bez ­otvorů pod světlomety, zato s novými litými koly ve tvaru ­cívek magnetofonu. Poslední Alpine A110 1600 SX opustila výrobní linku koncem července 1977. Údaje o počtech vyro­bených vozů se v závislosti na pramenech poněkud různí, celkem jich v letech 1962 až 1977 ve Francii vzniklo asi osm tisíc. Dalších několik ­tisíc vzešlo z licenční výroby a montáže v zahraničí. V Brazílii jako Interlagos (Willys-Overland), ve Španělsku u firmy FASA a v Mexiku pod označením Dinalpin. Koncem šedesátých let bylo několik desítek vozů A110 s přídí původního tvaru se dvěma světlomety smontováno i v bulharském ­Plovdivu pod značkou Bulgaralpine.

Převzato z časopisu

Fotogalerie