Sezóna 2020 – Podivný rok

Rok 2020 byl v mnoha ohledech jiný než kterýkoli další za hodně dlouhou dobu. Průběh sezón jednotlivých sérií byl pandemií COVID-19 hodně poznamenán, přesto se navzdory komplikacím závodilo, a to je jen dobře!

WRC

Mistrovství světa v rallye uzavřelo svou sezónu jako jedno z posledních. Až po soutěž v Mexiku běželo vše podle kalendáře, první tři podniky měly tři různé vítěze a fanoušci očekávali další napínavou sérii plnou krásných soubojů. Jenže od března docházelo k postupnému rušení nebo přesouvání soutěží a závodit se začalo až na konci léta, a to ještě jen díky tomu, že WRC vůbec poprvé zavítalo do Estonska, a poté, co byla zrušena belgická Ypres Rallye, jež rovněž měla mít svou premiéru ve WRC, sezónu nakonec uzavřela Rallye Monza, která až do té doby vždy sloužila jako závěrečná exhibice. Nakonec se na Monze rozhodovalo o všech titulech – ve WRC, WRC 2, WRC 3 i Junior WRC!

V hlavní kategorii lídr průběžného pořadí Elfyn Evans (Toyota Yaris WRC) udělal v sobotní etapě na sněhu chybu a otevřel tak cestu k sedmému titulu pro týmového kolegu Sébastiena Ogiera. Ve značkách pak těsné vedení a druhý titul v řadě získalo Hyundai. V kategorii WRC 2 neudržel ­vedoucí pozici Pontus Tidemand a na svůj ­historicky první titul mistra světa tak dosáhl Mads Ostberg s Citroënem C3. V ­kategorii WRC 3 je letošním šampionem Fin Jari Huttunen s Hyundaiem i20 R5, ­připravovaným českým týmem Martina Vlčka, a v kategorii Junior WRC slaví titul Švéd Tom Kris­tensson.

Le Mans

Slavná čtyřiadvacetihodinovka (viz AR 11/’20) byla přesunuta z tradičního červnového termínu na druhou polovinu září, což s sebou přineslo různé nové výzvy, například nižší teploty v noci nebo delší část závodu odjetou za tmy, než jak tomu bývá v tradičním termínu. Navíc se závod konal bez účasti diváků, což bylo velice zvláštní. Další vítězství si ve slavném maratonu připsala Toyota s posádkou Sébastien Buemi, Brendon Hartley, Kazuki Nakajima. Páté místo absolutně a vítězství v kategorii LMP2 vybojovala trojice Filipe Albuquerque, Philip Hanson a Pual di Resta a kategorii GTE ovládl Aston Martin Vantage AMR s posádkou Alex Lynn, Maxime Martin a Harry Tincknell.

24h na Nürburgringu a 24h ve Spa Francorchamps

V jiném termínu se konaly i další dvě slavné čtyřiadvacetihodinovky, určené výhradně pro vozy kategorie GT3. Dělil je od sebe měsíc (Nürburgring 26.–27. září, Spa-Francorchamps 24.–25. října), což pro řadu týmů, které se účastnily obou, byla velká výzva. Už tradičně do závodu na Nürburgringu výrazně zasáhlo počasí, hustý déšť a mlha znamenaly noční přerušení závodu na téměř devět a půl hodiny. Z vítězství se radovala posádka BMW M6 GT3 týmu ROWE ve složení Alexander Sims, Nicky Catsburg a Nick Yelloly, když s náskokem 15,5 sekundy porazila tovární Audi R8 LMS, v němž se střídali Mirko Borto­lotti, Christopher Haase a Markus Winkelhock. Ještě těsnější to bylo ve Spa-Francorchamps, tam první a druhý vůz v cíli dělilo 4,687 sekundy. O velké drama se pak postarala technika vítězného vozu, z jehož převodovky se v posledním kole začaly ozývat nepříjemné zvuky. Vůz vydržel až do cíle a z vítězství se radovala posádka Porsche 911 GT3 R Earl Bamber, Nick Tandy a Laurens Vanthoor. Je však pozoruhodné, že i ve Spa to byl vůz týmu ROWE, a tento tým z německého St. Ingbertu tak získal se dvěma různými vozy vítězství v obou velkých čtyřiadvacetihodinových závodech GT vozů v jedné sezóně, což se nikdy před tím nepovedlo. Nás může u srdce hřát vědomí, že v obou případech u toho byl v roli závodního inženýra Čech Jarek Janiš.

WTCR

Rovněž světový pohár cestovních vozů byl nucen notně zrevidovat původní kalendář, zmizely z něj všechny mimoevropské závody a ve španělském Aragonu se konaly dva podniky za sebou. Nakonec bylo odjeto celkem šest podniků po třech závodech, jeden na Slovakiaringu, kde se jako jezdec s divokou kartou představil Petr Fulín. Souboj o titul byl dlouho otevřenou záležitostí, zahrnující hned několik jezdců, o velké vyrovnanosti svědčí i fakt, že v sezóně se na nejvyšším stupni pódia objevilo deset různých jezdců. Ve finále se ovšem konečné pořadí stalo rodinnou záležitostí dvou Francouzů, když byl Yvan Muller, ikona závodů cestovních vozů, pokořen jen vlastním synovcem Yannem Ehrlacherem (oba Lynk & Co), který se ve 24 letech stal historicky nejmladším šampiónem WTCR.

Supercars

Australská série se rozjela podle plánu, sezónu odstartoval podnik na krásném okruhu v ulicích Adelaide, ale při podniku v Melbourne v rámci závodního víkendu F1 byly odjety už jen volné tréninky a zbytek víkendu byl zrušen kvůli koronaviru. Australané na to reagovali vytvořením e-série, kde se jako hosté objevili například piloti F1 Max Verstappen a Lando Norris. Parádní přitom byl fakt, že virtuální závody se jely na okruzích, kam série Supercars sotva někdy opravdu zavítá – Monza, Barcelona, Silverstone, Spa-Francorchamps apod. Když se závodění opět rozjelo i na reálných okruzích, často byly na programu dva podniky po sobě na stejném okruhu. Souboj o titul se zúžil na dva kandidáty – šampióna posledních dvou let Scotta McLaughlina (Ford Mustang) a držitele rekordních sedmi titulů Jamieho Whincupa (Holden Commodore), ačkoli v průběhu sezóny se z vítězství radovalo celkem devět různých jezdců. Třetímu titulu se nakonec těšil McLaughlin; stal se pro něho odrazovým můstkem k přestupu do zámořské formulové IndyCar. Největší závod sezóny, 1000 km Bathurst, pak po nervy drásajícím souboji vyhrála posádka Shane van Gisbergen a Garth Tander.

Převzato z časopisu

Fotogalerie