Museum of Transport and Communications – Pane prezidente, vůz je připraven

Muzeum dopravy a komunikací ochraňuje dopravní prostředky prezidentů Portugalské republiky. Najdeme je v Portu, druhém největším městě země.

V roce 1993 zahájili pod dohledem oceňovaného architekta Eduarda Souto de Moura rekonstrukci impozantní neoklasicistní budovy. Bývalou celnici na pravém nábřeží řeky Douro přeměnili na multifunkční společenské centrum zasazené do městské kolonády. Ročně napočítají 250 000 návštěvníků. Třípodlažní palác s vysokými stropy má vlastní kotviště i železniční vlečku. Přízemí ukrývá restaurace a kavárny s výhledem na řeku, mosty a protější světoznámé vinné sklepy, patra hostí různé expozice. Mimo jiné i výstavu prezidentských vozů Portugalské republiky. Jejich sbírka sem byla umístěna v rámci decentralizace Muzea prezidentů republiky. 

Portugalská První republika se zrodila z království roku 1910. Mateřské Muzeum prezidentů republiky otevřeli počátkem roku 2004 v lisabonském Paláci Belém. Chopilo se výzvy ministerstva dopravy a začalo hledat, zachraňovat a soustřeďovat vozidla představitelů státu. Jejich expozice vystřídala několik měst, aby zakotvila v Portu. Výstava prezidentských vozidel, uspořádaná v roce 2010 v Lisabonu ke století republiky, se stala legendou, která překročila hranice státu. Paradoxně ukázala více „vehiklů“, než jsme viděli v Portu. První automobil v Portugalsku, Panhard et Levassor (1895), se dochoval, ale o prezidentských vozech 20. let informace téměř mlčí. Brzy poté, co se stal Palác Belém sídlem prezidentů, usadila se zde i dopravní služba s menší flotilou kočárů. Portugalské vnitrozemí mělo před sto lety zanedbanou infrastrukturu, proto politici podnikali delší cesty vlakem. První volený prezident Manuel de Arriaga začal, vedle kočárů, používat pro služební účely i soukromý vůz. Expozice začíná kočáry pořízenými pro královské hlavy státu. Počínaje typem Landau od pařížské firmy Mühlbacher, uzavřeným městským lehkým dvoumístným Broughamem (ve Francii známým jako fiakr) a větším Clarence od místního výrobce N. Hansena a pařížského Bindera, po typ Calash s nástavbou připomínající loď (jméno bylo odvozeno od polské „kolesky“) postavený u Mühlbachera, všechny objednala královská kancelář. Po pomazaných hlavách se hodily i prezidentům. Ve vitrínách se můžeme seznámit s mnoha historickými předměty a dokumenty. 

Zdá se, že první automobil, původně výsada těch nejbohatších, pořídila kancelář předsednictva republiky ve 20. letech. Pak se střídali prezidenti a diktátoři, všichni patrně jezdili motorovými vozidly. Nejstaršími uváděnými automobily byly dva obrněné vozy Mercedes-Benz 770 (W07; 1937). Prezident i předseda rady je používali jen zřídka kvůli vysokým nákladům na údržbu a spotřebě 70 l/100 km vysoce nedostatkového benzínu. Ale vezly i španělského generála Franca při státní návštěvě roku 1949. Na výstavě ale chyběly, podobně jako Rolls-Royce Phantom III s karosérií Hooper (1937) a ještě kurióznější černé sportovní kupé Pegaso Z 102B (1953) s karosérií Touring. Nejstarším vystaveným vozem je Packard Super Eight (1939), jeden z posledních, jež továrna vyrobila před vypuknutím světové války. Po roce 1945 nakoupil prezidentský úřad několik dalších, přežily dva. Následoval Cadillac (ceremoniální Sixty Two Eldorado Cabriolet, 1954) a Rolls-Royce. Majestátní Phantom V (1960) vezl při státní návštěvě i Její Veličenstvo britskou královnu Alžbětu. Nemohou chybět Mercedesy, dlouhý 600 (1966), 280 SEL (1970), 560 SEL (1989) a S600 (2000), které v sále doprovází Audi A8 4.2 (1997). Parkují zde i Citroën CX25 Prestige (1986) a důstojný a mohutný Vanden Plas Princess (1967). Pro plebejský Peugeot 403 Grand Luxe (1962) se místo nenašlo, ani pro VW Brouk, Fiat Croma, kabriolet Porsche 356A v policejních službách či otevřený Land Rover, mobilní komunikační centrum VW LT ani další automobily a motocykly z prezidentských kolon. Chyběla také limuzína BMW 760Li (2005), nejspíše doposud aktivně sloužící Mercedes-Benz 600 S nebo přehlídkové domácí off-roady UMM Alter. S literaturou to bylo v pokladně muzea špatné, ale aspoň půjčují doprovodný anglický text.

Autor děkuje za pomoc s protokolem Vladimíru Krulišovi.

Převzato z časopisu

Fotogalerie