FORMULE JUNIOR (1958 – 1963) – A tak to začalo...

Pramátí všech moderních formulí mimo F1 se stala formule Junior, uvedená na sklonku padesátých let...

V polovině padesátých let už bylo zřejmé, že v roce 1946 zavedená levná formule 3 s motocyklovými půllitry nesplňuje požadavky na moderní závodní monopost. Impulz ke vzniku nové formule Junior přišel z Itálie, kde hrabě Giovanni Lurani, sám bývalý závodník, v roce 1958 inicioval stavbu finančně nenáročných jednomístných vozů se sériovými motory produkčních auto-mobilů o objemu do 1100 cm³. První léta ovládly italské automobily, jakési zmenšené kopie Maserati 250F, ovšem se čtyřválci Fiat pod přední kapotou. Nejlepší byl Stanguellini z Modeny, ale velmi dobře mu sekundovaly značky Volpini, Taraschi a další. Myšlenka se ujala, sportumilovní Britové pak vstoupili do formule Junior a připravili nepřeberné množství nejrůznějších konstrukcí, většinou už s motory vzadu. Zatímco Taraschi-Fiat, který se podílel na vítězství v mezinárodním mistrovství FJ 1960 (Colin Davis střídal Taraschi s vozy OSCA a Stanguellini), nedokázal přejít na motory vzadu, Stanguellini tak učinil a nový De Sanctis byl italským průkopníkem této koncepce. Ve Velké Británii sice první typy měly ještě motor vpředu (Lola, Gemini, Alexis, Elva), záhy však přešly na koncepci vše vzadu, a tak vznikla klasická konstrukce levného a lehkého závodního monopostu, jaká existuje vlastně dodnes. Formule Junior se v roce 1964 změnila na formuli 3 (viz AR 1/’18), položila ale i základy moderní formule 2, a všechny ostatní formule pro výchovu nových závodníků z ní vycházejí. Samozřejmě, první vozy měly nosný trubkový prostorový rám, postupně však vznikaly samonosné stavby. Nejprve nýtované z hliníkových panelů a profilů, nyní z uhlíkových kompozitů a hliníkové voštiny ve stylu leteckých konstrukcí. První formule Junior, připravená v roce 1958, měla jasné předpisy. Základní skupiny jako motor, převodovka, rozvodovka a brzdová soustava vycházely ze sériově vyráběných homologovaných automobilů skupiny A2; minimální hmotnost vozu bez paliva, ale s chladicí kapalinou a olejem, byla 400 kg (s motorem do 1000 cm³ byl snížen limit na 360 kg); základní rozměry jako nejmenší rozchod kol 1100 mm, nejmenší rozvor náprav 2000 mm a největší šířka karoserie 950 mm byly také předepsány. Nepřeplňovaný motor měl objem do 1100 cm³, nesměl mít rozvod OHC (tehdy nebyl běžný, a proto drahý), ani se nesměla měnit poloha vačkového hřídele proti sériovému provedení OHV či používat samosvorný diferenciál! Byly předepsány elektrický spouštěč motoru a ochranný oblouk za sedadlem jezdce. 

Vittorio Stanguellini v Modeně zahájil sériovou výrobu monopostů nazvaných Stanguellini Junior derivata Fiat 1100 a jeho nové formule s motorem vpředu testoval sám pětinásobný mistr světa Juan-Manuel Fangio. Officine Stanguellini vyrobily více než dvě stovky exemplářů, jejich formule Junior ovládly závody prvních dvou sezon v Evropě i Americe, za volanty se objevili mj. Roberto Lippi (mistr Itálie 1958), Raffaele Cammarota (mistr Itálie 1959), Michel May (mezinárodní mistr 1959), Colin Davis (mezinárodní mistr 1960), Lorenzo Bandini (později Ferrari F1), Jo Siffert (vítěz dvou Grand Prix F1 na Lotusu a BRM), Juan-Manuel Bordeu (chráněnec Fangia), Wolfgang von Trips (německý jezdec Ferrari F1), Walt Hansgen (americká hvězda sportovních prototypů) a mnozí další. Vpředu uložený motor byl řadový čtyřválec Fiat 1100/103 o zdvihovém objemu 1089 cm³ (ø 68 x 75 mm), zprvu naladěný na výkon 57 kW (78 k)/6500 min^-1 se dvěma dvojitými karburátory Weber, který vozu se čtyřstupňovou převodovkou Fiat uděloval největší rychlost 212 km/h (podle použitého převodu). První britské vozy vycházely ze stejné koncepce, dostaly však především krátkozdvihové motory nového typu Ford Anglia 105E se zdvihovým objemem 997 nebo 1096 cm³, jež upravovaly známé společnosti Cosworth, Holbay, Super Speed a další, případně čtyřválce BMC (Austin/Morris) známé z populárního Mini. V roce 1960 začal přechod na motory uložené vzadu, průkopníky byly Cooper a Lotus, pro Colina Chapmana byl úspěšný typ Lotus 18 (vyrobeno 125 vozů) jeho první konstrukcí s motorem vzadu. Tovární Team Lotus ovládl britskou scénu 1960, kdy pozdější jezdci formule 1 Jim Clark, Trevor Taylor a Peter Arundell sbírali jeden triumf za druhým. Byli tak rychlí, že je německý novinář a bývalý závodník Richard von Frankenberg nařkl z podvodu, nemohl totiž jejich úspěchy pochopit, a tak vyjádřil podezření, že mají větší motory než 1100 cm³. Colin Chapman odpověděl po svém, vsadil se o tisíc liber, že rychlost své formule Junior prokáže! Sešli se v listopadu 1962 na Monze, kde Peter Arundell vyhrál závod Lotteria Monza FJ. Komisaři přeměřili objem motoru ve voze Lotus 22 Ford, zjistili 1092 cm³, mechanici stroj smontovali, Peter Arundell vsedl do formule, absolvoval celou délku závodu a dosáhl lepšího času, než když dříve vyhrál (o více než minutu)! Nejrychlejší kolo zajel průměrnou rychlostí 188,56 km/h. Richard von Frankenberg se omluvil, editor německého časopisu předal Chapmanovi šek na 1000 liber a zanedlouho Frankenberg redakci opustil... Formule Junior se rozšířila do celého světa, dokonce i za železnou oponu.

Několik Juniorů vzniklo také v bývalém Československu s motory Škoda, Tatra (polovina osmiválce T603) a Wartburg, později továrna Škoda zasáhla do nástupnické formule 3 (od 1964 se sníženým objemem motoru na limit 1000 cm³). Heinz Melkus v Drážďanech vyrobil sérii monopostů s dvoudobými tříválci Wartburg (viz AR 4/’08), podobně jako Estonia v Tallinnu, stejný motor použil polský RAK (Jerzy Jankowski). Tom Hawkes zahájil produkci těchto formulí v Austrálii, jeho Auspery dorazily do Anglie (jezdili s nimi také hrabě Steve Ouvaroff, Roy Pike nebo Brian Gubby). Zajímavostí byly americké BMC, což je sice zkratka British Motor Corpora-tion, ale vznikly pod taktovkou Joea Huffa-kera s podporou amerického importéra BMC (Austin/Morris, MG). Jack Dalton vyhrál při prvním startu (Stockton 1960). První samonosná konstrukce vznikla už pro sezonu 1960, britský Bond s motorem vpředu měl nosný skelet z laminátu vyztuženého hliníkovými a ocelovými díly. Chris Featherstone s Bondem jezdil nejen okruhy, ale i závody do vrchu. První samonosný typ s hliníkovou skořepinou trupu byl Lotus 27, s nímž Peter Arundell získal titul britského mistra 1963. Původně měla konstrukce laminátové boky, ale nebyla pevná, po změně na celohliníkovou ještě Ron Harris Team Lotus s Arundellem stihl vyhrát titul. Od 1. ledna 1964 se formule Junior změnila na nové F3 a F2, které se lišily jiným původem a výkonem litrového čtyřválce; od 1971 formule 3 posílila na homologované motory 1600 cm³. Formule Junior, stejně jako F3 a F2, se nyní těší velké popularitě na závodech historických automobilů. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie