JEAN-PIERRE WIMILLE – Hrdina, závodník a vizionář

Jean-Pierre Wimille obdržel posmrtně Řád čestné legie. Jeho četná vítězství a mezinárodní pověst významně zvýšily prestiž Francie.

JPW ukázal odvahu jako závodník, pilot, odbojář i automobilový konstruktér. Vždy zůstal hrdým Francouzem. Jean-Pierre Wimille se narodil 26. února 1908 v Paříži. Letošní Rétromobile věnovalo jeho výročí samostatnou výstavu. Otec, motoristický novinář píšící pro Petit Parisien a pařížské vydání New York Herald, byl průkopníkem motorismu a letectví. Jean-Pierre se chtěl stát námořníkem, ale místo toho jej vojenská služba zavedla do války na severu Maroka. Řídil štábní vozidla a objevil zde opojení rychlostí. Domů se vrátil v půli roku 1927. Vzorem se mu stal tehdejší velikán, závodník Robert Benoist. Prvním vozidlem JPW byla tříkolka Morgan, tu rozbil. Spolu s kamarádem si koupili Bugatti 37A. Ve 22 letech, v září 1930, startoval v prvním velkém závodě, Grand Prix Pau. Odpadl pro závadu kompresoru. Roku 1932 dojeli s Marcelem Lesurquem druzí v kategorii nad 1100 cm³ v Rallye Monte Carlo. Otec o tom neopomenul psát, což přilákalo sponzora. Již na GP v Monze startoval s vlastním Bugatti Type 51 (skončil čtvrtý), v dalších závodech odpadl nebo se nedostal na stupně vítězů. Roku 1932 zvítězil v závodech do vrchu La Turbie na T51. S novým Bugatti T54 nebyl spokojen a pro poruchy je vrátil továrně. V první vítězné Velké ceně, GP de Lorraine v Nancy, řídil Alfu Romeo 8C 2300 Monza. Alžírskou GP d’Oran na okruhu Arcole vyhrál na Bugatti T51. V roce 1933 dojel druhý na GP v Marně, byl třetí v Brně a šestý v San Sebastianu, vše za volantem Alfy.

Roku 1934 vyhrál GP Alžíru (okruh Bouzareah) na Bugatti T59. Velké úspěchy přinesl rok 1936 s Bugatti – vítězství ve Francouzské GP v Montlhéry (T57G), GP de la Marne (T57G), GP Deauveille (T59) a gastonské GP du Comminges (T59/57). Odskočil si na Vanderbilt Cup na Long Islandu v New Yorku, kde skončil druhý (T59). Dobrý byl i rok 1937 s vítězstvími v GP Pau (T57G „Tank“), GP de Böne, GP de la Marne (vždy T57) a s Robertem Benoistem ve 24 Le Mans (T57G). Dalšího roku byl Jean-Pierre členem továrního týmu Alfa Corse; úspěchu na nespolehlivé dvanáctiválcové Alfě nedosáhl. Roku 1939 vyhrál na Bugatti závod Coupé de Paris (Montlhéry), GP du Centenaire Luxembourg (T57S45) a znovu 24h Le Mans (T57C) s Pierrem Veyronem. JPW a jeho přítel Robert Benoist, který se stal šéfem pařížského zastoupení Bugatti a na závodění neměl čas, byli zkušenými piloty letadel. Přihlásili se k letectvu, Francie však brzy kapitulovala. Wimille se během války věnoval konstrukci (lidového) vozu s motorem vzadu a nezávislým zavěšením kol. Počátkem války se Jean-Pierre oženil s Christine „Chris“ de la Fressagne. Bývalý stájový kolega William Grover-Williams začal v Paříži organizovat odboj. Po Williamsově zatčení gestapem převzal vedení buňky Benoist, ten do odboje zapojil i manžele Wimilleovy. Nákladními vozidly továrny Bugatti převáželi zbraně a munici pro odboj, shozené spojeneckým letadly na venkově do statku Benoistových u Paříže. Spojenci se již vylodili v Normandii. Riskantní hra vydržela závodníkům do července 1944. Gestapo zatklo Benoista a obklíčilo statek. Ač po něm stříleli, Wimille proskočil přízemním oknem a schoval se v potoce. Chris zatkli. Když později Červený kříž rozdával vězňům jídlo, byla mezi jeho pracovnicemi náhodou sestřenice Chris. Od ní dostala bílý plášť a spolu se zdravotníky odešla z vězení, do konce války se schovávala u přátel.

JPW přešel frontu k Američanům a ještě stačil vzlétnout k bojovým letům. Všichni členové rodiny Roberta Benoista přišli o život v různých koncentračních táborech; Wimilleovi se po válce setkali a roku 1946 se jim narodil syn François. Jean-Pierre startoval v prvních poválečných závodech (Poháru vězňů), pořádaných v září 1945. Na T59/50B zvítězil. Bugatti de facto skončilo, prostřednictvím továrního týmu Alfa Corse se vrátila Alfa Romeo. Wimille se stal jejím jediným ne-italským pilotem. Roku 1946 vyhrál tři závody GP (Alfa Romeo 308) a první jízdu GP des Nations v Ženevě (AR 158). V Turínu s náskokem vedl, ale depo mu dalo pokyn, aby nechal vyhrát týmového kolegu Varziho. Po závodě to komentoval: „Když nechcete respektovat týmové pokyny, můžete zůstat soukromníkem.“ O rok později vyhrál GP Švýcarska a Belgie (AR 158) i Coupé de Paris. Rok 1948 zahájil prvenstvím na argentinské GP de Rosario (Simca-Gordini 15), v Evropě zvítězil v GP Francie a Itálie (AR 158) a říjnové Autodrome GP v Monze (AR 158/47). Začal se pomalu připravovat na závodnický důchod. Uvažoval o založení leteckého karga. S francouzským Fordem připravoval výrobu automobilu, který vymýšlel za války. Zimu 1948/49 chtěl opět, jako řada jiných evropských závodníků, strávit ve věhlasné sérii argentinských závodů Temporada. 28. ledna 1949 v 5:30 vyrazil na trénink GP Palermo v Buenos Aires. V zatáčce u městského golfového klubu dostal smyk, Gordini narazilo do balíku slámy, vzneslo se a roztříštilo o strom. Jean-Pier-re zemřel v nemocnici. Nikdy se nezjistilo, co bylo příčinou nehody. Spekuluje se o oslnění nízkým sluncem nebo že se vyhýbal přebíhajícímu divákovi.

Převzato z časopisu

Fotogalerie