Těžká kolová technika – Můžeme být na sebe hrdi!

Kdo nezná svoji historii a nedokáže se v ní orientovat, ten si dost dobře neumí představit ani svoji budoucnost. Aneb berme si poučení z dob minulých a z toho, co se stalo a bylo, abychom dokázali střízlivě hodnotit to, co se děje. Třeba i rozumně předpokládat, co se stane.

Úloha muzeí, výstav, prezentací, popisu historických událostí a vůbec připomínání si toho „jak to tehdy bylo“ je svým způsobem ve společenském vývoji nezastupitelná. Pomáhá nám sestavit si obrázek našeho vývoje a možná též přispět k nalézání smyslu našeho konání. Muzeum Lagerfort XIII v Olomouci jde rozhodně za hranice toho, čemu jsme zvyklí po celá desetiletí říkat „muzeum“. Navíc je o to cenější, že jde o soukromý projekt doplňující „mezery na trhu“ kulturního dědictví, které nedokáže zaplnit štědře dotovaný státní příspěvkový sektor. Díky neúnavné práci a vytrvalosti zakladatele a majitele Muzea Lagerfort XIII v Olomouci pana Ivo Juráše a Regionálnímu operačnímu programu Střední Morava z Evropského fondu pro regionální rozvoj můžeme dnes sledovat, jak z cihel a zemních valů postavená pevnost Lagerfort XIII doslova vstává z popela. Muzeum pracuje s podařenou a hlavně zcela živou sbírkou nejen vojenské kolové a pásové techniky. Sláva nového muzea, či lépe řečeno muzea nového typu se šíří po kraji, a tak není jistě od věci popovídat si s tím nejpovolanějším – panem Ivo Jurášem, zvláště když je kol dokola celá řada zajímavých vozidel.

Při vstupu do areálu pevnosti FORT XIII návštěvníky přivítá celá řada vozidel, která ještě nedávno byla spoučástí produktivní části našich životů. Dnes se již tak zhusta na silnicích nevidí, ale přitažlivá jsou neustále. Jste ryzí sběratel, muzejník, našenec, veteránista či podnikatel?

Především jsem tělem a duší veteránista. Sbírky civilních vozidel jsem však před časem „rozpustil“ ve prospěch vojenských speciálů. Objevil jsem tak doslova jiný svět. Zabývám se zprovozňováním a rekonstrukcí techniky, která byla a ještě stále částečně je poněkud v ústraní zájmu běžných nadšenců motorismu. Osobní automobily, motocykly a další technika, která nás provázela a stále provází životem, nás vede k poznání, že jsme jako národ téměř vždy v tzv. motoristickém věku patřili ke světové špičce. Vojenská technika, to je něco jiného. Z mnoha různých, a třeba i dobrých důvodů, se o ní v době její aktivní služby a životnosti moc nemluvilo. Proto o ní vědí především odborníci a přímí fanoušci. Já bych rád přispěl k tomu, by se o vojenské technice vědělo u nás více. Především o té, kterou jsme v Československu vymysleli, zkonstruovali a vyrobili. Rád bych návštěvníkům všemi způsoby sděloval, že máme být právem na co hrdi. Technika, tu automobilní nevyjímaje, je jen nástroj. Jeho použití je věc jiná. Vždy záleží především na těch, kteří s ní manipulují. Ale vyrobit dobrý, nebo dokonce dokonalý nástroj – to je umění v tom nejširším slova smyslu. Ale zpět k otázce. Teď se cítím především jako stavitel či ještě lépe jako stavební dozor. Rekonstruujeme celou pevnost, a to je běh na poměrnou dlouhou trať.

Jak to celé začalo? Jak se stalo, že jste majitelem pevnosti a zakladatelem Muzea Lagerfort XIII v Olomouci?

Zhruba před patnácti roky, v době, kdy Armáda České republiky prodávala nepotřebné objekty, jsme projevili zájem o místo, kde bychom vybudovali zázemí pro sbírky vojenské techniky, výstavy na vojenská a společenská témata a kde bychom mohli provozovat interaktivní představení významných historických událostí olomouckého regionu. Nejprve jsme se dohodli na pronájmu některých objektů a později, když přišla řada na prodej Lagerfortu XIII zúčastnili jsme se výběrového řízení a pevnost nakonec odkoupili. Dalších deset let jsme „bojovali“ o zařazení do Regionálního operačního programu, až se nám to nakonec povedlo a dnes jsme téměř po rekonstrukci interiérů pevnosti.

Jak vypadala pevnost v době, kdy jste ji přebírali?

Velmi podobně jako jiná vojenská zařízení sloužící dlouhá desetiletí různým účelům, pro které vlastně nebyly zbudovány. Doba, vývoj požadavků uživatelů a nutnost udržení stavby v jakémsi stavu „bojeschopnosti“ vedlo k relativně nevybíravým stavebním zásahům do jednotlivých částí kompaktního, ale poměrně rozsáhlého komplexu. V polovině devatenáctého století bylo započato s výstavbou čtyř podobných pevností na západ od Olomouce. Jenže po roce 1886 došlo na císařské nařízení o zrušení olomoucké pevnosti a forty od té doby sloužily mnoha účelům. Například po druhé světové válce zde bylo vojenské skladiště trofejních zbraní. V devadesátých letech zase pevnost sloužila jako zázemí pro likvidaci munice z nedalekého vojenského újezdu Libavá. Když jsme odkryli všechny dobové „nánosy“ v interiéru, vyloupla se před námi úžasná funkční architektura a nádherně zbudované zdi a plochy z cihel. Byla by věčná škoda se je nepokusit zrekonstruovat do původního stavu.

Celá pevnost je postavená z cihel, doplněná o různé ostění z pískovce. Nejde zrovna o jednoduchou rekonstrukci.

Na stavbě čtyř podobných pevností v okolí Olomouce se podílela firma bratří Kleinů ze sobotínské větvě tohoto rodu proslaveného různými stavitelskými počiny po celém území dnešní České republiky. Podle dobových pramenů bylo spotřebováno na všechny stavby 56 milionů cihel. Vměstnání potřebné nové technologie – například osvětlení znamenalo, že místnosti byly doslova protkány stavebními úpravami v tomto smyslu. Vše se nám však podařilo zrekonstruovat do více než solidního stavu. Vybudovali jsme zde sály pro permanentní i časové expozice, místnosti pro přednášky a další. Pracujeme na opravách exteriérů, které byly „napadeny“ podobným způsobem v rámci intezivního využívání stavby k požadovaným účelům. Práce je to téměř nekonečná, ale vidíme výsledky – a to je důležité.

V remízách pevnosti i kolem ní jsou rozmístěna vojenská vozidla. Jsou „jenom“ ke zhlédnutí nebo je využíváte ještě jiným způsobem?

Pravidelně provádíme komentované prohlídky pevnosti a areálu. Máme zde dislokovanou „jednotku ČSLA v síle roty“. Organizujeme srazy veteránské techniky a zúčastňujeme se výjezdů s naší technikou. To je vlastně vždy taková třešinka na bohatém dortu sběratelské a restaurátoské činnosti. Snažíme se o to, aby veškerá technika byla postupně, co se motorových podvozků týká, funkční. Máme zde k dispozici celou řadu variant vojenských nezmarů Praga V3S, několik kolových bojových vozidel pěchoty včetně dvou Skotů, čtyřnápravovou T 813 Kolos, T 815 ShkH DANA 152 mm vzor 77, několik středních vozů T 805, pásové BVP, několik různých přípojných vozidel, tažené kanony a menší vojenská vozidla. Členové naší „dislokované jednotky ČSLA“ vlastní další vozidla, například ta, která byla ve službě u Veřejné bezpečnosti. Ano, všechno jsou to stroje, které má ještě naše generace v paměti. Ale pomalu se vytrácejí. Přesně podle hesla: Čeho přebývá, toho nebývá. Právě proto se s nimi snažíme pravidelně jezdit, ukazovat je a budovat tak povědomí o tom, že náš automobilový a strojírenský průmysl vždy patřil ke špičce. Rozhodně můžeme být na naše konstruktéry a dělníky hrdí. Stojí to za to připomínat si, že jsme ve svých oborech dobří.

Děkuji za rozhovor.

Převzato z časopisu

Fotogalerie