ZIS a ZIL - Symboly moci

Jen pro kremelské pohlaváry a jejich spojence z východního bloku byly určeny limuzíny a faetony ZIS a ZIL, které v malých počtech vznikaly v moskevské automobilce, jejíž hlavní úlohou byla výroba nákladních vozů.

Poněkud paradoxní je, že tyto symboly komunistické moci až nápadně připomínaly své americké vzory, a to nejen zevnějškem, ale i konstrukcí podvozku a poháněcího ústrojí. Nebyla to náhoda a nic na tom nezměnil ani stylizovaný rudý prapor, který až do konce padesátých let zdobil jejich kapoty.Moskevská automobilka byla založena ještě za carské vlády, v srpnu 1916, coby AMO (Avtomobilnoje Moskovskoje Obšestvo), tedy Moskevská automobilová společnost. Pro ruskou armádu měla montovat a později v licenci vyrábět lehké užitkové a štábní vozy Fiat. Prvních deset automobilů s označením AMO F15 však vyjelo až počátkem listopadu 1924, právě včas, aby mohly defilovat na Rudém náměstí v Moskvě při oslavě sedmého výročí bolševické revoluce. V letech 1930 až 1931 prošla automobilka rekonstrukcí, během níž skupina jejích odborníků pobývala na jaře 1930 v USA a seznamovala se s americkým automobilovým průmyslem.

 

Výroba nákladních vozů byla znovu zahájena v říjnu 1931, v továrně přejmenované podle nového kremelského vůdce na ZIS (Zavod imeni Stalina). V létě 1933 padlo rozhodnutí o zavedení výroby velkých osobních automobilů. Jejich předlohou se stal americký Buick 90, zařízení na výrobu karoserií dodala americká firma Budd. Koncem dubna 1936 byly první dva vozy ZIS‑101, jeden černý a druhý temně rudý, předvedeny v Kremlu J. V. Stalinovi. Do konce téhož roku vzniklo jedenáct ověřovacích automobilů, první sériový ZIS‑101 opustil moskevskou výrobní linku 18. ledna 1937.

ZIS-101 měl robustní rám, obě tuhé nápravy odpružené podélnými listovými pery a pohon zadních kol. Vpředu uložený řadový osmiválec s ventilovým rozvodem OHV o objemu 5766 cm3 dával zpočátku výkon 90 k (66 kW), se zvýšeným stupněm komprese pak 110 k (81 kW), převodovka byla třístupňová. Sedmimístná limuzína s rozvorem 3,60 m a celkovou délkou 5,65 m vykazovala pohotovostní hmotnost 2550 kg a dosahovala rychlosti 110 km/h. Na jaře 1940 byl představen zdokonalený ZIS‑101 A s celokovovou karoserií, jejíž příď převzala linie vozů Buick ročníku 1937. Měl výkon motoru zvýšený na 116 k (85 kW) a jezdil přes 120 km/h. Jeho výrobu zastavila v roce 1941 válka. Vedle limuzín se ve velmi malých počtech vyráběly i čtyřdveřové kabriolety ZIS‑102 a ZIS‑102 A.

 

Rok po válce, v létě 1946, byla zahájena výroba nového typu ZIS‑110. Sedmimístná limuzína šestimetrové délky jako by z oka vypadla americkému vozu Packard Eight ročníku 1940; podle některých pramenů skutečně část zařízení na výrobu karoserií tehdy poskytli Američané v rámci spojenecké pomoci. ZIS‑110 vyráběný až do roku 1958 skrýval v mohutné přídi řadový osmiválec, ještě s ventilovým rozvodem SV, o objemu 6005 cm3 a výkonu 140 k (103 kW), spojený s třístupňovou převodovkou. Vpředu měl nezávislé zavěšení kol s vinutými pružinami, vzadu poháněnou tuhou nápravu s podélnými listovými pery. Velký automobil s pohotovostní hmotností 2575 kg dosahoval rychlosti 140 km/h.

Od roku 1949 se vyráběl i čtyřdveřový faeton ZIS‑110 B, pro J. V. Stalina a další vysoké komunistické představitele zhotovili čtyři desítky pancéřovaných limuzín ZIS‑115 s mohutnějšími pneumatikami a motorem naladěným asi na 160 k (118 kW). Hmotnost těchto pojízdných pevností se pohybovala nad pěti tunami. V polovině padesátých let probíhaly zkoušky několika prototypů ZIS‑110 P se zvýšeným podvozkem a oběma tuhými poháněnými nápravami, do výroby se však tato terénní limuzína nedostala.

 

Koncem června 1956 zemřel ve věku šedesáti let někdejší dlouholetý ředitel moskevské automobilky Ivan Alexejevič Lichačev a na jeho počest byl podnik přejmenován na ZIL (Zavod imeni Lichačeva). V roce 1956 se také na výstavě v Moskvě představil funkční vzorek nové limuzíny, jež se po úpravách vyráběla od roku 1958 pod označením ZIL‑111. Podvozek s rozvorem 3,76 m byl blízký předchozímu typu ZIS‑110, měl však širší rozchod předních i zadních kol, účinnější brzdovou soustavu a menší patnáctipalcová kola. Zcela nové poháněcí ústrojí tvořil motor V8 s rozvodem OHV, jenž z objemu 5966 cm3 dával výkon 200 k (147 kW) a byl spojen s dvoustupňovou automatickou převodovkou. Sedmimístná karoserie dlouhá 6,03 m byla opět kopií (byť prodlouženou) amerického vzoru, tentokrát automobilu Packard Executive.

Vedle limuzíny se záhy objevil i čtyřdveřový otevřený faeton ZIL‑111 V, jenž se nejvíce proslavil v dubnu 1961, kdy jím moskevskými ulicemi projížděl první kosmonaut světa Jurij Alexejevič Gagarin (1934 – 1968). V roce 1962 byl představen modernizovaný ZIL‑111 G, jenž měl vpředu dvě dvojice světlometů a vzadu čtyři kruhové svítilny. Jeho sourozencem byl otevřený čtyřdveřový ZIL‑111 D. Oba dosahovaly rychlosti 170 km/h.

 

V roce 1965 byl uveden 6,8 m dlouhý osmnáctimístný autobus ZIL‑118, postavený na upraveném podvozku limuzíny s rozvorem 3,76 m. Převzal šestilitrový motor V8 nákladního vozu ZIL‑130 o výkonu 150 k (110 kW) a navzdory pohotovostní hmotnosti 3320 kg jezdil rychlostí přes 120 km/h. Nesl pojmenování Junosť (Mládí) a oficiálně nebyl označen jako autobus, ale jako vícemístný osobní automobil. Vozy ZIL‑118 sloužily v Kremlu, přepravovaly členy delegací, doprovodu a novináře. Variantou určenou pro prominentní pacienty byly vozy rychlé lékařské pomoci ZIL‑118 M.

Na podzim 1967 debutovala nová limuzína ZIL‑114 s rozvorem prodlouženým na 3,88 m a 6,3 m dlouhou sedmimístnou karoserií hranatých tvarů, připomínající americké vozy Lincoln. Dostala nový hliníkový motor V8 o objemu 6959 cm3 a výkonu 300 k (221 kW), spojený zpočátku s dvoustupňovou, ale později s třístupňovou samočinnou převodovkou. Přední kola byla nezávisle zavěšena a odpružena zkrutnými tyčemi, vzadu zůstala poháněná tuhá náprava s listovými pery. Vůz třítunové hmotnosti uháněl rychlostí až 190 km/h, takže si zasloužil kotoučové brzdy s vnitřním chlazením na všech čtyřech kolech a zdvojený systém posilovačů.

 

Zkrácenou verzí byl 5,7 m dlouhý pětimístný ZIL‑117, vyráběný od roku 1971 na podvozku s rozvorem 3,3 m. Stejně jako limuzína ZIL‑114 byl určen jen nejvyšším stranickým a vládním představitelům zemí východního bloku a dodávku každého z těchto automobilů osobně odsouhlasil kremelský šéf Leonid Iljič Brežněv. Pro vojenské přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě bylo v polovině sedmdesátých let zhotoveno několik dvoudveřových kabrioletů ZIL‑117 V.

Od roku 1985, za vlády Michaila Gorbačova, se vyráběly vozy ZIL s modernizovanou karoserií a osmiválcem 7680 cm3 o výkonu 315 k (232 kW) v kombinaci s třístupňovou samočinnou převodovkou. Jejich sláva však pohasla koncem osmdesátých let spolu s pádem komunismu.


Zdroj: Automobil 06/08