Retromobile 2012 – Mullinova klenotnice

Deset kousků ze sbírky Petera a Merle Mullinových patřilo k vrcholům letošní výstavy Rétromobile; po letech se tak vrátily do země svého vzniku…

Unikátní expozice pojízdných uměleckých děl byla nejen poctou prestižním francouzským značkám Bugatti, Delage, Delahaye, Hispano-Suiza, Talbot a Voisin, ale také skvostnému období Art Deco předválečné Evropy. Návštěvníci měli poprvé možnost vidět pohromadě deset automobilů z Mul­linovy sbírky, a to po celou dobu trvání ­výstavy, zatímco kalifornské Mullin Automotive Museum, kde jsou jinak uloženy, je otevřeno jen dvakrát v měsíci a návštěvu si musíte sjednat předem… Peter Mullin si oblíbil tyto stroje poté, co viděl poprvé Delahaye se zakázkovou karoserií; nyní se s manželkou Merle zúčastňují Soutěží elegance na vozech své sbírky.

V Oxnardu v Kalifornii po smrti novinového magnáta Otise Chandlera v roce 2006 převzali budovu jeho automobilového muzea, ve spolupráci s architektem Davidem Hertzem ji rekonstruovali a na ploše 4350 čtverečních metrů vytvořili atmosféru Pařížských auto­salonů třicátých let. Sbírky doplňuje dobový nábytek, obrazy a keramika; za zmínku stojí například expozice nábytku podle návrhů Carla Bugattiho. Na Rétromobile 2012 se představily dva vozy Bugatti, čtyři Delahaye, dva Hispano-Suiza a po jednom značky Voisin a Talbot-Lago. Zatímco díla Ettore Bugattiho (1881 – 1947) jsou poměrně známá, stejně jako luxusní automobily Hispano-Suiza, další už pomalu upadají v zapomnění. Prim v expozici hrály výrobky Delahaye, vesměs dvanáctiválce!

Émile Delahaye (1843 – 1905) začínal poměrně skromně v Tours od roku 1894 s dvouválci, ale firmu opustil ještě čtyři roky před svou smrtí a jejího rozmachu se nedožil. Société des Automobiles Delahaye pak vyráběla téměř všechno od osobních vozů po závodní, užitkové, auto­busy a motorové pluhy! Postavila první sé­riový šestiválec s válci do V (1911), nejvíce ji však proslavily řadové šestiválce typu 135 (po druhé světové válce 235), jež vyhrály jak Rallye Monte Carlo 1937, tak 24 h Le Mans 1938, a vidlicové dvanáctiválce typu 145, vítězné v GP du Million 1937 i ve Velké ceně Pau 1938. Poválečné daňové znevýhodnění velkých automobilů, nemluvě o zastaralé konstrukci, vedlo k zániku značky, stejně jako v případě Delage a Talbot-Lago. V roce 1934 Delahaye pohltil Delage, 1951 se vrátil k lehkým užitkovým vozům, ale jeho náhrada Jeepu jako VLR (Véhicule Léger de Reconnaissance) byla vojenskými kruhy označena za příliš komplikovanou konstrukci.

Koncem roku 1954 obě značky převzal Hotchkiss, sám výrobce licenčního Jeepu Willys, a tak skončila jejich historie. Prestižní automobily Delahaye, Delage a Talbot-Lago vynikaly zakázkovými karoseriemi, jež sbí­raly vavříny na různých Concours d’Ele­gance, a vytvářeli je především francouzští karosáři Figoni & Falaschi (oba italského ­původu), Henri Chapron, Letourneur & Mar­chand, Franay, Pourtout, Jacques Saoutchik (ukrajinského původu), Guilloré, Antem, Henri Labourdette, Dubos a další. Vystavený Delahaye 165 (chassis 60744) je typickou kreací Figoniho a Falaschiho s kapkovitými blatníky a zcela zakrytými koly; ­vznikl pro Mezinárodní výstavu 1939 v New Yorku, byl hvězdou francouzského pavilonu, ale pak zůstal na celnici sedm let, než byl po válce prodán do Beverly Hills a v osmde­sátých letech objeven v Honolulu. Stejný ­motor 4496 cm³ (ø 75 x 84,7 mm), dvanáctiválec do V/60° o výkonu až 173 kW (235 k)/ 5500 min^‑1, se objevil v závodním voze typu 145 (chassis 48771), s nímž René Dreyfus vyhrál Závod o milion franků na Montlhéry průměrnou rychlostí 146,508 km/h po ujetí 200 km; deklasoval tak konkurenční Bugatti 57S (Jean-Pierre Wimille propálil píst) a nový osmiválec SÉFAC konstruktéra Émile Pétita, který pro poruchu nenastoupil.

Dreyfus na Delahaye 145 pak zvítězil ještě ve Velké ceně Pau před Caracciolou (Mercedes-Benz) a v irském Corku před princem Birou (Maserati). V těchto závodech dosáhl průměrné rychlosti 87,970 km/h (Pau vede ­městskými ulicemi jako Velká cena Monaka) a 148,925 km/h. Účast ve 24 h Le Mans skončila odpadnutím (Dreyfus/Chiron a Comotti/Divo), na Mille Miglia dojela posádka Dreyfus/Varet čtvrtá. Další typ 145 (chassis 48773) ze sbírky Petera Mullina je kupé ­Chapron, dokončené až počátkem padesátých let pro amerického klienta, druhé (48772) přestavěl Chapron ze závodního vozu... Letecký průkopník Gabriel Voisin (1880 – 1973) vyráběl nekonvenční osobní automobily v letech 1919 – 1939, v nichž uplatnil poznatky z aerodynamiky a lehkých konstrukcí. Vystavený sedan C25 Aérodyne (1934) s bezventilovým šestiválcem Knight 3,0 l/90 k má pneumaticky ote­víranou posuvnou střechu; po šestileté renovaci s ním man­želé Mullinovi vyhráli Concours d’Elegance 2011 v Pebble ­Beach.

Nádherné kupé Bugatti 57 SC Atlantic (chassis 57374), jedno ze čtyř vyrobených, bylo dodáno v září 1936 baronu Victoru Rothschildovi; také tomuto vozu patří triumf v Pebble Beach (2003). Dvoumístný kabriolet Bugatti 46 s karoserií De Villars byl nalezen v roce 1999 v Řecku, Hispano-Suiza H6B má člunovitou záď karoserie Labourdette z mahagonového dřeva, aby se líbila letkyni Suzanne Deutschové de la Meurthe (vyrobena pro ni v roce 1923), a další H6C s proudnicovou karoserií Saoutchik pro Andrého Dubonneta jsme si prohlédli už dříve v Goodwoodu (známá ­Xenia). Desítku vystavených klenotů uzavírá aerodynamické kupé Talbot-Lago T26 Grand Sport, rovněž od Saoutchika, jeden z nejrychlejších francouzských vozů poválečné éry. Anthony Lago, italský inženýr ­usazený v Anglii, po příchodu k Talbotu inspiroval vývoj nového šestiválce, který ve vrcholné verzi 4,5 l vítězil v závodech Grand Prix a vyhrál také 24 h Le Mans 1950.

Převzato z časopisu

Fotogalerie