Museo Casa Enzo Ferrari – Druhé dějství

Do konce října lze v italské Modeně zhlédnout výstavu významných monopostů formule 1, zapůjčených z oficiálních i soukromých sbírek...

Před více než rokem otevřené Museo Casa Enzo Ferrari se nachází v Modeně v blízkosti továrny Maserati, zahrnuje rodný dům Enza Ferrariho, ale především halu originálního designu Jana Kaplického a Andrea Morganteho. První výstava sportovních vozů tam skončila (viz AR 7/’12); už od května expozici obývají slavné automobily Grand Prix, mezi nimiž jsou nejen milníky historie automobilových závodů, ale i méně známé monoposty různých epoch, jejichž výběr se během trvání výstavy obměňuje. Nejstarším exponátem je aerodynamický Mercedes-Benz W196 z roku 1954, zapůjčený z muzea Mercedes-Benz ve Stuttgartu; nejmladším Williams FW15D ze soukromé sbírky Donelli Vini, s nímž absolvoval svou poslední sezonu Ayrton Senna (1994).

Samozřejmě, prim hrají značky italské ze skupiny Fiat; všechny se zúčastňovaly závodů Grand Prix. Nejprve klasické Fiat, Lancia a Alfa Romeo, pak Maserati a Ferrari, aby se Lancia i Alfa Romeo nakrátko vrátily v dobách poválečné formule 1. Vzácným exponátem je Lancia D50, jediný automobil F1 této turínské značky, debutující v závěrečné Velké ceně Španělska sezony 1954. Alberto Ascari tam zajel napoprvé pole position (o sekundu před Fangiem na továrním voze Mercedes-Benz W196), v závodě měl nejrychlejší kolo, ale odpadl pro poruchu spojky. Další účast v roce 1955 se z rozličných důvodů nevydařila, nejlépe dojel Eugenio Castellotti druhý v Monaku, kde Alberto Ascari skončil s vozem v moři, ale veterán Louis Chiron byl klasifikován šestý.

Když o několik dnů později Ascari zahynul při testu sportovního vozu Ferrari, Gianni Lancia závodní tým zrušil a vozy byly předány Ferrarimu. V Maranellu je upravili a Juan-Manuel Fangio na Ferrari D50/801 (první vidlicový osmiválec Ferrari) v sezoně 1956 dobyl svůj čtvrtý titul mistra světa. Tehdy vyhrál tři Grand Prix, Peter Collins dvě další. Lancia D50 se na první pohled odlišovala dvojicí oddělených dlouhých nádrží na bocích mezi nápravami; motivem bylo konstantní rozložení hmotnosti i při úbytku pa-liva (u jiných vozů nádrž vzadu). Motor 2,5 l navrhl slavný Vittorio Jano (1891 – 1965), výkon dosahoval 191 kW (260 k)/8500 min^‑1, osmiválec byl uložen podélně vpředu a poháněl zadní nápravu De Dion. Mimo mistrovství světa vyhrál Alberto Ascari závod o Cenu města Turína 1955, Luigi Villoresi s druhou Lancií dojel třetí.

U Ferrariho nejprve boční nádrže zakomponovali do trupu, ale později se vrátili ke klasickému řešení. Značka Lancia pak v rámci skupiny Fiat působila v závodech sportovních prototypů a především v rallye, pro něž ve spolupráci s Ferrarim vyvinula legendární Stratos HF. Alfa Romeo byla úspěšnější, slavná Alfetta vznikla už před válkou, po ní byla upravena -podle předpisů F1 a dominovala prvním ročníkům MS. V sezoně 1950 se stal mistrem světa Nino Farina, v ročníku 1951 poprvé triumfoval Juan-Manuel Fangio. Vystavený exemplář Alfa -Romeo 159 ročníku 1951 pochází z továrního muzea v Arese, stejně jako řadový osmiválec 1,5 l s kompresorem typu 158 (No. 158 102), který procházel postupným vývojem a v po-slední sezoně s dvoustupňovým přeplňováním dosáhl výkonu 312 kW (425 k)/9300 min^‑1, takže Alfetty už překračovaly největší rychlost 300 km/h! Alfa Romeo se kupodivu do formule 1 vrátila od sezony 1979 (před tím do-dávala jen motory) se zcela novými moderními monoposty a vlastními motory (od plochých dvanáctiválců atmo po vidlicové osmiválce turbo), ale na vítězství už nedosáhla. Po převzetí koncernem Fiat dostaly přednost Ferrari.

Vystavený typ 183T ze soukromé sbírky je poháněn přeplňovaným osmiválcem 1,5 l, v sezoně 1983 s ním jezdil Andrea De Cesaris. Mo-tory Alfa Romeo po roce 1985 sloužily ve F1 až do sezony 1988 u jiných týmů (Osella). K nejúspěšnějším automobilům formule 1 patří Maserati 250F, vlastně sériový vůz, vyrobený v devětadvaceti exemplářích! Jezdil s ním snad každý známý závodník padesátých let, vystavený kus ze sbírky Umberta Paniniho je vzácná dvanáctiválcová verze. Klasický řadový šestiválec 2,5 l/199 kW (270 k), jenž poháněl většinu vozů, je k prohlédnutí hned vedle. První vítězství dobyl Juan-Manuel Fangio v Argentině 1954, než přešel do týmu Mercedes-Benz (jeho kapotovaný W196 pro rychlé okruhy je též mezi exponáty), aby se pak na Maserati 250F stal popáté (a naposledy) mistrem světa F1 (1957). Vozy typu 250F vyhrály osm z osmadvaceti závodů MS navzdory dominantnímu postavení týmu Mercedes-Benz v letech 1954 – 1955.

V další etapě, ve třílitrové formuli platné od ročníku 1966, se znovu objevily motory Maserati, tentokrát dvanáctiválce, jež poháněly vozy britské značky Cooper, která byla průkopníkem motorů uložených vzadu. Vystavený Cooper-Maserati T81 (No. 4/66) ze soukromé sbírky má bohatou historii, za jeho volantem se vystřídali slavní závodníci Guy Ligier, Chris Amon, John Surtees a Mexičan Moises Solana. V sezoně 1967 vyjel největší úspěch pro kombinaci Cooper-Maserati další Mexičan Pedro Rodriguez, po jeho vítězství na Velké ceně Jižní Afriky dostaly sériové vozy této značky jméno okruhu Kyalami...

Historie automobilů Ferrari, jediné značky, jež absolvovala všechny ročníky MS formule 1, je dostatečně známá. K lahůdkám modenské expozice patří zejména Ferrari 312 B2 (1972) s dvanáctiválcovým boxerem 3,0 l pro Claye Regazzoniho ze sicilské MOGAM (Modern Gallery of Arts and Motors) v Catanii, Ferrari 312T (trasversale; převodovka příčného uspořádání) s dalším vývojovým stupněm tohoto motoru pro Nikiho Laudu v roce 1975 (soukromá sbírka), či Ferrari 312 T4 (Collezione Donelli Vini), s nímž v sezoně 1979 obsadili Jody Scheckter a Gilles Villeneuve první a druhé místo v mistrovství světa. Italské konstrukce doplňuje Tecno Goral E731, poslední ef-jednička zapomenuté značky Tecno, kterou vytvořili bratři Luciano a Gianfranco Pederzaniové v Boloni nejprve pro výrobu motokár, ale po úspěších ve F3 a F2 to dotáhli až do formule 1 (1972 – 1973). Vyvinuli dokonce vlastní plochý dvanáctiválec 3,0 l, vůz však na konkurenci nestačil, a tak jen výjimečný talent Novozélanďana Chrise Amona přispěl k zisku jediného bodu za šesté místo ve Velké ceně Belgie 1973. Ve spolupráci s Gordonem Fowellem (Goral) vznikl nový typ E731, ale došly finanční prostředky (sponzor Martini přešel k Brabhamu). V době naší návštěvy čítala expozice téměř dvacet unikátních monopostů, ale také různá memorabilia, připomínající slavné etapy F1, k nimž patří rozsáhlá sbírka přileb slavných závodníků, zapůjčená společností Donelli Vini. Výstava končí 30. října 2013.

MUSEO CASA ENZO FERRARI, Via Paolo Ferrari 85, I-41121 Modena, Itálie

www.museocasaenzoferrari.it, info@museocasaenzoferrari.it

Tel. +39/059 439 7979, Otevřeno denně 9,30 – 19,00 h (v zimě do 18,00 h)

Základní vstupné 13 eur (s Museo Ferrari Maranello 22 eur), parkování zdarma

Převzato z časopisu

Fotogalerie