MUSEO AUTOMOVILÍSTICO DE MÁLAGA – ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA

Jak se zpívá, šaty dělaj člověka. A expozic, kde fotografování vozidel překáží figuríny navlečené do podivných hadříků, je spousta. Nicméně majitelé automobilové sbírky v Málaze citlivě vybrali unikátní exponáty pro dokreslení toho, jak společenské poměry ovlivňovaly tvary karoserií i oděvy. 

Říká se, že aby se nějaká značka uchytila, musí mít víc než jen dobrou techniku. Cosi navíc. Muzeum v Málaze patří k těm nejlepším v Evropě a pokouší se tomuto tvrzení posloužit jako důkaz. Joao Manuel Magalhães, majitel sbírky, vzpomíná na svatbu svých rodičů v roce 1944. Novomanželé odjeli na svatební cestu v DKW na dřevoplyn, jež jim sloužilo až do 70. let. Matka patřila k portugalské smetánce, jako jedna z prvních začala používat Chanel č. 5. Otec byl zase významným obchodníkem s textilem, požitkářem a milovníkem všeho krásného. Byl jedním z prvních Portugalců, kteří lyžovali na sněhu i vodě. Každé ráno se seběhl dav, aby viděl otce „letět na moři“ na dvou prknech. Jednou se o dovolené setkali se spisovatelkou Françoise Saganovou, jejíž Jaguar XK 120 na ně udělal veliký dojem. A stal se jedním z impulzů pro založení sbírky. 

Otec patřil k prvním inzerentům v televizi a staří Portugalci dodnes vzpomínají na jeho trvanlivé látky. První vozy do sbírky koupil v jejich vesnici od kněze, lékárníka a doktora (Austin, Morris a Citroën). Britský obchodník s vínem, jeho přítel, zprostředkoval prodej vozu Unic malířky a módní návrhářky Sonie Delaunayové. Jak šel čas, otec hledal na stále vzdálenějších místech včetně Aljašky nebo pouště u Salt Lake City. Přibývaly kusy z nejvyšších pater automobilové výjimečnosti. Levicový vojenský puč Karafiátové revoluce v dubnu 1974 začal nevybíravě perzekuovat velké domácí průmyslové podniky. Rodina ohroženou sbírku narychlo rozpustila, nejvzácnějších exponátů se ujali obchodníci v Londýně. Jiné se podařilo za bezměsíčných nocí propašovat přes hranice do španělského města Verin. Situace v Portugalsku se, naštěstí, dostala za pár let do normálu. 

Pan Magalhães mohl začít hledat další zajímavé kousky v Evropě, USA a nakonec i po celé zeměkouli. Mnoho z nich bylo v naprosto dezolátním stavu. Joaoův technicky zdatný otec zemřel a syn, který o mechanice neměl žádné povědomí, se rozhodoval co dál. Zvolil cestu výjimečnosti a jedinečnosti, protože nikoho nezajímají banality. Nechtěl uchovávat automobily, jež má každý. „Nudné a běžné věci děláme celý život.“ Rozhodl se, že nebude ztrácet čas učením se, jak automobily opravovat, na to najal zkušené odborníky. Jestli něco jeho plebejská a patricijská vozidla spojovalo, byl to jejich velmi žalostný stav. Nyní jsou všechna pojízdná a možná v lepší kondici, než když byla nová. Skoro s každým se pojí zajímavá historka. Rolls-Royce získal otec výměnou s jednou starou dámou za ledničku. Jackson, který ležel roky v americké poušti, musel v britském přístavu do karantény a čekat na deratizéry. Připluly v něm stovky jedovatých „černých vdov“… 

Devět desítek automobilů (z celkem asi 130 v kolekci) doprovází přes 250 šatů a jejich doplňků od nejvěhlasnějších světových návrhářů a jejich modelek. Podrobné španělsko-anglické popisky, i kniha, kterou si za 10 euro můžete koupit, ilustrují ovlivňování módy a karoserií událostmi a klimatem doby. Nás těší, že automobily značek Delage (3x), Minerva (4x), Paige, Rolls-Royce (5x), Hispano-Suiza (2x), Bugatti, Ballot, Lancia (3x), Packard, Nash, Talbot-Lago, Delahaye, Cord (2x), Auburn, Pierce-Arrow, Panhard et Levassor, Allard, Mercedes-Benz (3x), FN, o tradičních italských, britských a německých značkách nemluvě, doprovází naše Tatra T 87 a „hadrák“ Velorex.

Pan Magalhães hledal pro sbírku útočiště. Město Málaga reagovalo nejrychleji. Nabídlo jedno křídlo bývalé tabákové továrny (v dalších prostorách sídlí jiná umělecká muzea). Prostory se architekturou, rozměry i pojetím perfektně hodí expozici i pro renovační dílny. Starosta sběrateli při prvním setkání řekl, že nemá peníze. Každý žádá dotace. Majitel bude muset platit nájemné a místní obyvatelé musí mít levnější vstupné. Ani to Magalhãese, žijícího tehdy v Portu, neodradilo. Získal desetiletou nájemní smlouvu na 5500 m² a doufá, že ani po uplynutí termínu nebude muset sbírku stěhovat. Jeho Museo bylo otevřeno počátkem roku 2009. Pan Magalhães si dokonce nedaleko koupil dům. Vstupné je nízké, parkování v areálu zdarma. A vězte, že expozice opravdu nabízí daleko víc než jen stín před sluncem rozpáleným plážemi. Naše poděkování za podklady patří paní Noelii Díaz Amaro z Musea.

Převzato z časopisu

Fotogalerie