Musée Automobile Reims-Champagne – V kraji šampaňského

K nejstarším ve Francii patří automobilové muzeum v Remeši, které vzniklo z iniciativy průmyslového designera Philippa Charbonneauxe před 27 lety…

Samozřejmě, ve Francii najdeme ­sbírky mnohem starší, vzpomeňme například někdejší kolekce bratří Schlumpfů v Mylhúzách, či dílo Henriho ­Malartreho na zámku Rochetaillée u Lyonu, ale v posledních dvou desítkách let tam vznikla s velkou slávou řada dalších stánků automobilové historie, aby zanedlouho opět tiše zanikla. Patřily k nim ambiciózní pro­jekty Centre International de l’Automobile (CIA) v někdejší motocyklové továrně Motobécane v pařížském Pantinu, či s ještě větší pompou otevřené Musée de l’Automobile přímo v srdci Paříže v jedné z moderních budov na La Défense… Poprvé jsem muzeum v Remeši navštívil v dávném roce 1991, při cestě ze závodu 24 h Le Mans.

Tehdy ještě neslo název ­Centre Historique de l’Automobile Française, vstupné činilo dvacet franků (dnes osm eur) a jeho základem byla Collection Philippe Charbonneaux, tedy sbírka francouzského designera, jenž od roku 1963 shromažďoval své někdejší kreace i další zajímavé automobily. Nejprve otevřel první muzeum v Saint-Dizieru, kde žil, ale to nebylo zrovna turisticky vyhlášené místo, a tak se synem Hervém, nyní specialistou na historická vozidla, v roce 1985 umístili sbírky do opustěné továrny v centru Remeše (Reims). Ta se těší značnému přílivu turistů, jejichž cílem jsou většinou jak slavná katedrála ze XIII. století, tak ochutnávky šampaňského ve věhlasných sklepích. Philippe Charbonneaux odešel z tohoto ­světa v roce 1998 (narodil se 1917) a nad sbírkou se začala stahovat mračna, naštěstí však bylo muzeum zachováno a dnes je spravuje asociace sběratelů historických vozidel. Na přelomu tisíciletí byla sice některá vozidla prodána a expozice se poněkud zmenšila, dnes však čítá opět přes 160 automobilů, 70 motocyklů a velkou kolekci mo­delů.

K velké lítosti autora zmizely všechny vozy francouzské prestižní značky Facel-Vega (s velkoobjemovými motory Chrysler V8, ale i malé Facellie), kamsi se vytratily kupé Messier s hydropneumatickým pérováním (z roku 1931!) i automobily dalších leteckých konstruktérů Farman, Nieuport-Delage, Voisin a Hispano-Suiza, ale přesto zbyla řada jiných kuriozit (např. Wimille). Expozici naopak rozšířila kolekce unikátních proto­typů Ellipsis (Voiture Ovoïdale), jichž byl ­Philippe Charbonneaux zaníceným tvůrcem a nadšeným propagátorem (věnoval nám svůj čas na Ženevském autosalonu 1993 a představil svou tehdy nejnovější kreaci). Principem programu Ellipsis byla vozidla s koly uspořádanými do kosočtverce, jediné přední a jediné zadní bylo řiditelné, obě boční poháněná. Elipsoidní půdorys měl přinést výhodu lepší manévrovatelnosti, úspornějšího parkování, účinnější aerodynamiky a také vyšší bezpečnosti s ochranou proti zaklesnutí vozů při srážce.

Samozřejmě to byla teorie, ale bezesporu zajímavá, ostatně při pohledu na dnešní vozítka EN‑V (Electric Networked Vehicle) od General Motors se k podob­nému řešení konstruktéři vrací. Charbonneauxova společnost SEDEC ze Saint-Dizieru postavila řadu prototypů a různých maket, ale také už pokročilý věk designera byl jedním z důvodů, proč se tato vozidla v proudu zavedené konvenční konkurence neprosadila. První láskou pana Charbonneauxe bylo ­letectví, a tak při návrzích karoserií hojně uplatnil poznatky z aerodynamiky. Podílel se na tvarovém řešení asi sedmdesáti automobilů, jako průmyslový designer ovšem navrhoval také svítilny, televizory, ledničky, první počítače a další výrobky. V roce 1945 zahájil práce na pontonové proudnicové karoserii (podobně jako Tatra v Československu o více než desetiletí dříve) a spolupracoval s automobilovým závodníkem Jean-Pierrem Wimillem na jeho prototypech s trubkovým rámem, motorem Ford V8 uprostřed před poháněnou zadní nápravou a aerodynamickým tvarováním.

Kousky No.1 (stříbrný) a No.3 (modrý) z let 1946 – 1947 patří k nejvzácnějším exponátům muzea. Další vývoj ovšem přerušila tragická smrt Jean-Pierra Wimilla při tréninku na závod v Buenos Aires (1949). Charbonneaux pak navrhoval úhledné karoserie francouzských prestižních vozů Delahaye, nějaký čas působil v Detroitu u General Motors (údajně v době, kdy vznikaly první návrhy Corvette), vytvořil karoserii na podvozku Bugatti 101, která však byla bohužel ještě před dokončením v roce 1949 zničena, navrhl slavný Renault 8, podílel se na designu Renaultu 16, evropského Vozu roku 1965, a kabiny pro originální Berliet Stradair; uvedl velké množství speciálních variant užitkových vozů, k nimž patřily televizní přenosový Bernard pro ORTF, hasičské speciály Ber­liet, tahač Panhard Diesel s návěsem Titan pro firmu Pathé-Marconi atd. Navrhl rovněž karoserie pro jeden z posledních sportovních Salmsonů 2300 S (1953), malý automobil Rosengart Ariette 747 cm³ (1953), či elektromobil C.G.E. Électrique (série dvaceti kusů od roku 1969).

Počátkem devadesátých let vystavoval prototypy Ellipsis na světových autosalonech (Paříž 1990, 1992 a 1994; ­Ženeva 1993) i významných výstavách (Motor Show Essen 1992). Automobilové muzeum v Remeši je zaměřeno na vozy francouzské výroby, k nimž patří stroje dnes už zaniklých a exotických značek Le Zébre, Amilcar, Talbot, Berliet, Sima, Suére, Hotchkiss, Panhard et Levassor, Michel Irat, Benjamin, La Licorne, De Dion-Bouton a mnoha dalších; zajímavostí je čtyřválcové torpedo Cottin-Desgouttes typu M ročníku 1924, výrobek společnosti z Lyonu, jež bylo vzorně restaurováno samotným Philippem Charbonneauxem.

Převzato z časopisu

Fotogalerie