Malaguti Idee in Moto – Oběť globalizace

Pestrou paletu italských značek malých motocyklů a skútrů představovala do roku 2011 také Malaguti, která o rok dříve oslavila osmdesátiny...

Rodinnou společnost založil Antonino Malaguti už v roce 1930 s patnácti zaměstnanci na výrobu jízdních kol. Existuje dodnes pod vedením vnuků Marca a Antonina II, přičemž jejich otec Learco Malaguti byl dlouhá léta manažerem exportu. Ještě v roce 2009 firma vyrobila přes třicet tisíc strojů; v říjnu 2011 však dobrovolně uzavřela moderní továrnu se čtyřmi výrobními linkami a výzkumným i vývojovým střediskem u dálnice v Castel San Pietro Terme (BO), protože nemohla dále konkurovat levným čínským výrobkům pochybné kvality, jež evropští zákonodárci vpustili na evropský trh... Malaguti se pod heslem Idee in Moto stáhla do původního menšího závodu na Via Emilia v nedalekém San Lazzaro di Savenna u Boloně. Soustřeďuje se na servis a opravy skútrů a motocyklů všech značek, prodej náhradních dílů a příslušenství včetně servisu on line, ale bohatou tvůrčí historii připomíná tovární muzeum s řadou zajímavých exponátů. Oficiálně je sice zavřeno, ale když se zastavíte a hezky požádáte, tak vám motocykly ukážou.

Zatímco si originální stroje prohlížíte, v závodě se věnují servisu a opravám. Kromě Malaguti pracují především na jednostopých vozidlech Piaggio, Aprilia, Gilera, Peugeot, Yamaha, Honda, Suzuki, Kymco a dalších. Podnik je stále ve 100% vlastnictví rodiny Malaguti; Antonino II a Marco Malaguti představují třetí generaci. Společnost Malaguti S.p.A. vyrobila více než 2,5 milionu jednostopých vozidel různých typů, ještě v letech 2003 – 2006 se zúčastňovala závodů silničních motocyklů Grand Prix třídy 125 cm³, za řídítky jejích speciálů se objevili Fabrizio Lai, Gábor Talmácsi nebo Tomoyoshi Koyama. Počátky byly ovšem mnohem skromnější, Antonino založil obchod s jízdními koly, pak vyráběl vlastní bicykly, zabudoval přídavný motor Garelli Mosquito do jejich rámu, další moped se jmenoval Express podle značky německého motoru a sortiment se průběžně rozšiřoval. V šedesátých letech přibyly skútry, export do celého světa vzrůstal, v roce 1973 byl uzavřen velký kontrakt pro vývoz do USA, v Německu značku zastupoval známý obchodník Detlev Louis. Vyráběly se typy s motory od 50 do 500 cm³ (skútr SpiderMax 500 pro nové tisíciletí), z nichž některé se staly legendami.

Patří k nim Dribbling (1967, přes 150 tisíc); další moped Fifty s nádrží integrovanou v rámu (přezdívka tubone pro trubku velkého průřezu), v letech 1975 – 1997 vyrobený ve více než 250 tisících, či od roku 1994 skútr Phantom (přes 300 tisíc), nabízený v různých variantách do posledních let, jeho nástupci Password 250 (motor Yamaha) a Madison 250 i.e. (motor Piaggio Quasar) a mnohé další. První padesátka Cross byla Roncobilaccio se čtyřstupňovou převodovkou (1967), pak pětistupňová Cavalcone; následovaly větší, například Runner 125 Enduro (1985); výčet typů by se nevešel na tuto dvoustránku. Jen v roce 1982 čítal výrobní program dvacet strojů 50 cm³, jež nesly jména Dribbling, Tre Tre, Haccapi, Firebird, Drop, Fifty, Custom, Ronco a Granturismo. U italských zákazníků byly Malaguti neobyčejně oblíbené, exportovaly se také do Kanady, Austrálie, Francie, Německa, Íránu, Řecka a dalších zemí. Malaguti spolupracoval rovněž s Ducati, vyráběl pro ně repliky. Společnost nakupovala motory různých značek, ať už to byly Garelli, Express Werke, Franco Morini, Sachs, Piaggio, Minarelli, Yamaha i jiné, její výrobky však vynikaly působivým designem, zejména některé skútry. Přežily japonskou konkurenci, ale extrémně levnou čínskou nikoli. Příslušníci dnešní konzumní společnosti totiž koupí cokoli, jen když je to levnější. Kvalita bohužel už nehraje primární roli, a tak Malaguti, podobně jako kdysi britský výrobce motocyklů Velocette a americké automobilky Studebaker a Checker, dobrovolně ukončil produkci, aby se zachránil diverzifikací obchodní činnosti. Slavnou historii připomíná jen expozice v San Lazzaro di Savenna a pečlivě udržované stroje na silnicích.

Převzato z časopisu

Fotogalerie