Lamborghini 400 GT 2+2 – Nová hvězda

Počátkem šedesátých let se zrodila nová hvězda mezi velkými sportovními automobily. Ferruccio Lamborghini vyhlásil válku Ferrarimu…

Před padesáti lety se úspěšný výrobce traktorů (Lamborghini Trattrici) a olejových hořáků (Lambor­ghini Bruciatori) rozhodl vstoupit do automobilového světa. Říká se, že Ferruccia Lamborghiniho (1916–1993) k tomu inspiro­valo nedorozumění při reklamaci vadné spojky vozu Ferrari 250 GT, a tak slíbil, že vyrobí lepší automobil. První měly shodnou koncepci jako sen z Maranella, dvanáctiválcový motor vpředu a pohon zadních kol…

Zrod novinky ovšem nebyl lehký, ještě před Turínským autosalonem v říjnu 1963 pozval Ferruccio novináře do trakto­rové továrny v italském Centu, aby jim představil první typ 350 GTV. Pod konstrukcí dvanáctiválce 3,5 l byl podepsán Giotto Bizzarrini, který před nedávnem opustil Ferrariho, ale pak sám od Lamborghiniho odešel, když mu Ferruccio nedovolil vyvinout závodní verzi („Automobily Lamborghini nejsou určeny pro závody,“ bylo jeho motto). Při ­prezentaci sice Ferruccio novinářům motor představil, ale jen na zkušební stolici, do vozu jej nestihli zamontovat ani pro autosalon, byly nutné úpravy pro jeho přílišnou velikost.

První bylo kupé, jehož karoserii navrhl Franco Scaglione a vyrobila ­karosárna Sargiotto v Turínu. Zůstal v jediném exempláři, po roce 1985 byl restaurován a dnes patří japonskému sběrateli. Jasně však určil koncepci… Nová společnost Automobili Ferruccio Lamborghini S.p.A., pro niž vznikla továrna na zelené louce v Sant’Agata Bolognese (BO), opustila Scaglioneho design, jenž byl pro veřejnost zklamáním, a navázala spolupráci s milánskou společností Touring ­Superleggera, jež vtiskla prvním vozů GT typický tvar, který po prvním sériovém 350 GT zdědil novější 400 GT 2+2, jenž představujeme na snímcích. Zatímco 350 GT dostal uspořádání sedadel 2+0 nebo 2+1 (vzadu bylo jedno uprostřed!), byl 400 GT 2+2 pro dva dospělé a dvě děti, či čtyři dospělé při troše skromnosti. Konstrukční tým posílily hvězdy Gian Paolo Dal­lara (ano, dnes šéf největšího výrobce formulových vozů) a Paolo Stanzani, jenž byl později u znovuzrození Bugatti typem EB110.

Na designu 350/400 GT měl lví podíl Carlo Felice Bianchi-Anderloni od Touringu. V letech 1964 – 1966 vzniklo 120 vozů a dalších třiadvacet 400 GT se zvětšeným čtyřlitrovým dvanáctiválcem, jenž se pak objevil v typu 400 GT 2+2. Objem válců se zvětšil ze 3464 na 3929 cm³, výkon vzrostl ze 206 na 235 kW DIN (tedy 280, resp. 320 k) se šesti dvojitými karburátory (!), největší rychlost přesáhla 270 km/h. Není bez zajímavosti, že 350 GTV měl výkon 265 kW (360 k)/8000 min^‑1, ale vůz by byl příliš drahý, verzi 350 GT proto ­naladili cenově dostupnější…

Lamborghini 400 GT 2+2 bylo elegantní kupé lehkých italských linií, prosvětleného interiéru a vynikajících jízdních vlastností, jež zaručovaly nezávislé závěsy všech kol na dvojitých příčných lichoběžnících. Samozřejmostí už byly kotoučové brzdy na všech kolech. Na první pohled vůz od předchůdce odlišovaly zdvojené světlomety, karoserie ve stylu letecké konstrukce tvořily hliníkové panely spojené s rámem z ocelových trubek (patent Touring Superleggera). Lamborghini také přešel na převodovky a diferenciály vlastní konstrukce (dříve ZF a Salisbury). Typ 400 GT 2+2 slavil premiéru na Ženevském autosalonu 1966, zůstal však trochu ve stínu nádherné Miury, u níž byl stejný dvanáctiválec upraven pro příčnou zástavbu před zadní nápravou. To však je už jiná kapitola, Miura tehdy opravdu výrobky Ferrariho překonala…

Výroba kupé 400 GT 2+2 dosáhla 250 exemplářů a definitivně pasovala Lamborghini na výrobce exkluzivních automobilů. Pro úplnost dodejme, že vznikly i speciální kreace. Dva kousky 350 GT nesly označení GTZ, protože měly karoserii kupé se splývající zádí od Zagata (stylista Ercole Spada), premiéra se odehrála na autosalonu v Londýně 1965; další dva u Touringu dostaly standardní karoserii, ale otevřenou (spidery 350 GTS; debut autosalon v Turíně 1965). Pod označením Monza 400 se představilo kupé s motorem 3929 cm3, tvarově připomínající tehdejší Ferrari, postavené karosárnou Autocorse (Giorgio Neri a Luciano Bonacini) z Modeny a dodané v dubnu 1967 španělskému klientovi (stopa po něm zmizela). Na podvozku 400 GT se v Miláně u Touringu zrodila studie kombi/kupé Flying Star II (Torino 1966) od Bianchi-Anderloniho, sice jen pro dva členy posádky, ale s prostorem pro zavazadla v prodlouženém interiéru zádě. V roce 1968 na 400 GT 2+2 navázal typ Islero se shodným rozvorem náprav, ale s modernější ­karoserií Maria Marazziho, bývalého zaměstnance firmy Touring Superleggera, která tehdy ukončila své aktivity. Do května 1969 vzniklo 225 vozů, u verze Islero S byl zvýšen výkon ze 235 na 257 kW (na 350 k).

LAMBORGHINI 400 GT (1966)

POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – kapalinou chlazený zážehový dvanáctiválec do V/60°, uložený podélně vpředu; DOHC 2V (řetězy); hliníkový blok a hlavy válců; šest dvojitých karburátorů Weber 40 DCOE; 3929 cm³ (ø 82 x 62 mm); 10,2:1; 320 k (235 kW)/6500 min^‑1. Jednokotoučová suchá spojka; pětistupňová plně synchronizovaná převodovka (2,52 – 1,74 – 1,23 – 1,00 – 0,82 – Z 2,77); stálý převod 4,09; pohon zadních kol.

PODVOZEK – prostorový trubkový rám; všechna kola nezávisle zavěšena na dvojitých příčných ramenech; pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči; kapalinové kotoučové brzdy Girling se dvěma posilovači; řízení ZF šnekem a kladkou; drátová kola Borrani; pneumatiky 205 x 15.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2550 mm, rozchod kol 1380 mm; d/š/v 4460/1730/1285 mm; objem palivové nádrže 87 l; hmotnost 1300 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – ­největší rychlost přes 270 km/h; spotřeba paliva 16 – 18 l/100 km.

Převzato z časopisu

Fotogalerie