Jensen - Britská pýcha

Sportovní automobily Jensen mají nejen působivý design, ale také náskok díky technice – už v roce 1966 nabídly pohon všech kol…

Původ značky Jensen sahá do dvacátých let minulého století, kdy společnost bratří Richarda a Alana Jensenů působila jako karosárna. V roce 1931 změnila své jméno na Jensen Motors, usadila se ve West Bromwichu a působila tam až do zániku produkce v roce 1976. Mezi automobilové výrobce přešla v roce 1936, kdy navázala spolupráci s Edselem Fordem a výsledkem byly první dva prototypy sportovních automobilů Jensen Special. Později vyměnila vidlicové osmiválce Ford za řadové osmiválce Nash (typ 4 1 Litre z roku 1938). Ještě po válce karosovala i vozy jiných značek (Austin, Austin-Healey, Invicta, Lea-Francis), ale pro nový typ PW (tentokrát luxusní sedan) nechala vyvinout nový řadový osmiválec 3,9 l u britské firmy Meadows, i když část vozů kompletovala šestiválci Austin a předválečnými osmiválci Hudson, protože šlo vlastně o individuální kusovou výrobu.

Větší série se rozběhly v padesátých letech. Pokud nepočítáme první Interceptor na základě velkého Austinu A70, pak za první moderní sportovní automobil Jensen lze považovat typ 541, jenž sice převzal poháněcí ústrojí Interceptoru, ale dostal laminátovou karoserii čtyřmístného kupé, která v roce 1954 oslovila skutečně futuristickým designem. Navíc už v roce 1956 vůz přešel na kotoučové brzdy Dunlop (dříve než Jaguar XK150), od roku 1957 přibyl 541R s hřebenovým řízením (R = Rack-and-pinion Steering) a od roku 1960 vylepšený 541S s prostornější kabinou, u něhož se alternativně poprvé objevila samočinná převodovka Rolls-Royce (licence GM Hydramatic). Výkon šestiválce Austin 3993 cm3 postupně vzrůstal na více než 103 kW (140 k). Celkem vzniklo 546 automobilů řady 541.

Stylisticky spřízněný Jensen C V8 představoval druhou generaci poválečných sportovních automobilů této britské značky, aby však mohl soupeřit např. s Bristolem, dostal také osmiválec Chrysler, většinou se samočinnou převodovkou Chrysler Torqueflite. Nejprve 5,9 l/ 224 kW (305 k), od dubna 1964 dokonce 6,3 l/243 kW (330 k), a stal se tak zejména v poslední verzi C V8 Mark III jedním z vůbec nejrychlejších britských automobilů. Na stovku zrychloval do sedmi sekund, největší rychlost překročila 210 km/h. V letech 1961 až 1966 bylo ve West Bromwichu vyrobeno přesně 499 vozů tohoto typu. Od druhé série se objevily nastavitelné tlumiče Armstrong Selectaride (poprvé na britském voze) a C V8 pak vynikal také skvělými jízdními vlastnostmi na vůz o hmotnosti přes 1500 kg.

Trvalý pohon všech kol vyvinul Jensen ve spolupráci se společností Ferguson Formula (FF) z Coventry a nejprve zabudoval do upraveného C V8 Mk III v roce 1965. Byly už vytištěny prospekty (jeden mám doma), ale sériová produkce se realizovala až v revolučním modelu Interceptor, rovněž označeném Jensen FF. Nový Interceptor v roce 1966 znamenal návrat k ocelové karoserii, jež vynikala působivým designem ze spolupráce italských mistrů (Touring Superleggera a Vignale, který navrhl také naši Tatru 613). Podvozek z ocelových trubek se shodným rozvorem 2,67 metru vycházel z C V8 Mk III, pouze první vozy měly čtyřstupňovou manuální převodovku, od roku 1969 se montovala výhradně třístupňová Torqueflite. Během desetiletého výrobního cyklu byly průběžně modernizovány, v roce 1974 přibyl kabriolet v sérii Mk III, objem motoru Chrysler 6,3 l vzrostl až na 7,2 l (výkon 283 kW/385 k). Největší rychlost vozu přesáhla 230 km/h.Ze 6959 automobilů Jensen Interceptor, vyrobených v letech 1966 – 1976, bylo 320 typu FF s trvalým pohonem všech kol, které vznikly do roku 1971, kdy byla produkce této verze s motorem 6,3 l a samočinnou převodovkou Torqueflite ukončena. Rozvor byl prodloužen o čtyři palce (101,6 mm), aby se do vozu vešla rozdělovací převodovka pro přední pohon, a další inovací se stala sériová montáž protiblokovacího zařízení brzd Dunlop Maxaret (vyvinuto pro letadla), předchůdce dnešních ABS. Samozřejmě, výroba byla drahá, a Interceptory nyní s ocelovou karoserií trpěly korozí. Nepomohlo ani rozšíření výrobního programu o levnější typ Jensen-Healey (o něm někdy příště), a tak se produkce ve West Bromwichu zastavila.

Několik pokusů o obnovení značky novou sérii Interceptorů nebylo úspěšných (například 1983 vystaven na London Motor Show), stejně jako předvedení nového typu Jensen S V8, roadsteru s osmiválcem Ford 4,6 l, na Birminghamském autosalonu 1998. V nové továrně ve Speke u Liverpoolu vzniklo 23 vozů, po devátém kousku se přešlo z hliníku na levnější ocelovou karoserii, po bankrotu v říjnu 2002 deset vozů dokončila ladičská firma Oselli Engineering v Oxfordshire; v roce 2006 společnost SV Automobile z Cirencesteru vyrobila dva další S V8 v licenci Jensen Motors. To se však už rodila nová série padesáti Interceptorů S, vytvořená na základě starších vozů (zachováno VIN, vyrobeny do 1972) u firmy V Eight v Cropredy Bridge u Banbury, které přešly na osmiválce General Motors 6.0 LS2/304 kW (414 k) s pětistupňovou samočinnou převodovkou Hydramatic a nezávislým zavěšením zadních kol.



Zdroj: Automobil 03/10
Autor: Tom Hyan

Fotogalerie