Ghia Operations (Ford Motor Co.) – Vzpomínky na budoucnost

Z trojice nejslavnějších italských karosářů sice společnost Ghia už dávno vypadla, ale její tradice žije dál v řadě koncepčních studií a sériových vozů značky Ford...

V prosinci roku 1972 se Carrozzeria Ghia S.A. z italského Turína stala další dceřinou společností Ford Motor Co., a tím skončila tradiční spolupráce s jinými značkami. Jméno Ghia bylo posléze degradováno na označení nejvyšší výbavy osobních automobilů Ford, včetně známých typů Escort, Mondeo nebo Focus, ale také tato praxe byla v novém tisíciletí postupně utlumena (nyní je nejvyšší výbavou Titanium). Podnik s dlouhou historií ještě nějaký čas nejen navrhoval nové vozy pro Forda, ale také stavěl prototypy a concept cars pro autosalony. V roce 1988 zaměst­nával osmdesát lidí pod vedením Jacka Telnacka, tehdejšího viceprezidenta designu Ford Motor Company, a v polovině devadesátých let přispěl k vývoji designerského směru New Edge Design (1996 Lincoln ­Sentinel Ghia), jenž se pak hojně uplatnil u sériových automobilů.

Poslední zprávy pak hovořily o malém pracovišti designerů v Turíně, multimediálně propojeném jako elektronické studio s hlavními centry designu Ford of Europe v britském Duntonu a německém Merkenichu. O jeho dalším osudu se nám však nepodařilo nic zjistit... Zakladatel firmy Giacinto Ghia začal jako karosář v turínské dílně v roce 1915 a po válce vyráběl zakázkové karoserie sportovních automobilů, či individuální kreace pro Sou­těže elegance, na podvozcích Alfa Romeo, Itala, Fiat, Lancia apod. Ve druhé světové válce byl jeho závod těžce poškozen bombardováním, dalšího rozvoje se však ne­dočkal, protože v polovině čtyřicátých let ­zemřel. Vdova prodala podnik nejbližším spolupracovníkům. Felice Mario Boano se stal novým šéfdesignerem, ale když v roce 1953 odešel k Fiatu, vedení podniku převzal mladý Luigi Segre. Měl obchodní nadání, záhy vyráběl prototypy i pro amerického Chrys­lera a inicioval vznik sportovního vozu VW Karmann-Ghia; znak Ghia nesly také karoserie pro Fiat, Volvo, Maserati, De ­Tomaso atd.

Bohužel předčasně zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech při běžné operaci slepého střeva (1963), o čtyři roky poz­ději se vlastníkem podniku stala americká Rowan Controller Company z Marylandu a novým šéfem Alejandro De Tomaso, italsko-argentinský závodník a konstruktér sportovních vozů. V souvislosti s výrobou slavného vozu De Tomaso Pantera získal Ford nejprve 80 % akcií v roce 1970 a pak celý podnik. Vznikla nová firma Ghia Opera­tions spojením italské karosárny a studia Ford Design, jež také působilo u Turína od roku 1969... Přestože před čtyřiceti lety přešla Ghia výhradně do služeb Forda, její kreace nadále patřily k ozdobám světových autosa­lonů a mnohdy předstihly budoucí vývoj. Nelze je všechny ani vyjmenovat, nicméně při­nášíme vyobrazení některých zajímavých vozů se stručnými popisy. V dubnu 1978 se na Turínském autosalonu představily hned tři koncepční vozy. Nej­větší pozornost samozřejmě vzbudil supersportovní prototyp Ghia Action s osmiválcem uprostřed před zadní nápravou, aerodynamickými prvky pro zvýšení přítlaku, rozvorem náprav 2415 mm a celkovými rozměry 3912 x 1904 x 1003 mm, poháněný nejúspěšnějším motorem z formule 1 Ford-Cosworth 3.0 DFV. Další byla dvě sportovní kupé.

Větší Ghia Lucano na bázi Escortu Rallye (čtyřválec 1,1 až 2,0 l; manuální nebo samočinná převodovka) vsadil na kompaktní rozměry 4239 x 1610 x 1260 mm při rozvoru 2405 mm a nízkou hmotnost, která v té době už přicházela do úvahy také v USA. Další kupé Ghia Microsport na zkrácené podlahové plošině Fiesta s rozvorem 2032 mm (-154 mm) a celkovými rozměry 3447 x 1544 x 1235 mm využívá čtyřválec o objemu jen 957 cm³ a má hliníkové díly karoserie (dveře, střecha, zadní víko); součinitel odporu vzduchu klesl na cx = 0,38. V té době už byl generálním ­ředitelem karosárny Ghia S.p.A. jistý Filippo Sapino, jenž u firmy začínal v roce 1959, ale De Tomaso ho vyhodil a přijal Američana Toma Tjaardu, s nímž se Ital Sapino po spojení s Fordovým studiem v roce 1973 opět podílel na roli šéfdesignera! ­Sapino setrval ve své funkci až do dubna 2001, kdy odešel na odpočinek; většina zde vyobrazených vozů je právě dílem těchto dvou designerů...

V Ženevě 1974 se představila studie kupé budoucnosti Ghia Coins, jež měla být předobrazem nástupce Fordu Capri pro příští tisíciletí. Nízký vůz byl sice třímístný, se sedadlem řidiče uprostřed, ale nástup pouze výklopnou stěnou zádě se ukázal být obtížný i pro modelky, které debut studie na autosalonu provázely! Tom Tjaarda (do roku 1978 ve firmě) se podle vlastních slov inspiroval letectvím, o čemž svědčí i hmotnost vozu pouhých 650 kg! Další zveřejněné údaje: rozvor 2100 mm, rozměry 3740 x 1880 x 1060 mm; rozchod kol 1180/1480 mm; postačující výkon 30 kW na trvalou rychlost přes 120 km/h; nezá­vislé zavěšení všech kol s vi­nutými pružinami; kotoučové brzdy; samočinná převodovka... Aerodynamické cestovní vozy budoucnosti vznikly v mnoha ­podobách. Tak například Ghia ­Megastar II s klínovým profilem a rozměry 4190 x 1748 x 1230 mm byl postaven na zá­kladě typu Taunus/Cortina 2.0 (Ženeva 1978) jako pokračování Megastaru na bázi Granady (Ženeva 1977).

Ostřejší linie měl Ghia Altair (Ženeva 1980), rovněž na podvozku Ford Granada, proti originálu však delší, širší a nižší pro působivější proporce (4686 x 1892 x 1344 mm, rozvor 2770 mm), který s motorem 2.8 V6 a nízkým součinitelem odporu vzduchu cx = 0,35 měl dosahovat vysokých průměrných rychlostí. Svou dobu zřejmě předběhl Ghia Saguaro (Ženeva 1988), prototyp crossoveru se dvěma až sedmi sedadly (2+3+2), varia­bilní výškou podvozku a pohonem všech kol. Při rozměrech 4321 x 1696 x 1369 mm však klesl součinitel odporu vzduchu na pouhých cx = 0,29. Nechyběly ani alternativní pohony. V roce 1967 se zrodil úhledný městský elektromobil Rowan pro nového majitele karosárny (Rowan/De Tomaso), k sériové výrobě však nedošlo. Pozo­ruhodná byla tříkolka Ghia Cockpit se vpřed výklopným překrytem nad dvojicí sedadel v řadě (ve stylu Messerschmittu), představená v Ženevě 1977, s jednoválcem Piaggio 200 cm3 (pro jízdu vpřed) a elektromotorem (pro jízdu vzad), vykazující spotřebu jen 3,0 l/100 km. Ghia Trio (Ženeva 1983) byla zase městským vozíkem pro tři osoby, s délkou jen 2408 mm, hmotností pouhých 337 kilogramů a dvoudobým dvouválcem 250 cm³ se spotřebou 4,0 l/100 km a rych­lostí 80 km/h. Dvojčata minivozů Ghia Zig a Zag (Ženeva 1990) byla navržena pro dvoudobý ­tříválec Orbital 1,2 l. Při pohledu na snímky některých studií pak je zřejmé, že tady už všechno bylo, a zvláště dnešní designeři se mohou dobře učit z minulosti.

Převzato z časopisu

Fotogalerie