FERRARI – DVANÁCTIVÁLCE 1947 – 1967 – První dvacítka

První dvě desetiletí existence slavné italské značky Ferrari byly přeměnou z výhradně závodního týmu na výrobce silničních sportovních vozů Gran Turismo...

První modely Ferrari sice vznikaly ve stylu kusové výroby závodních strojů, tedy co kus, to originál, ale postupně se začaly série identických automobilů zvětšovat tak, jak narůstaly výrobní počty. Cesta na výsluní nebyla jednoduchá, v padesátých letech firmu zachránilo uvedení Ferrari na americký trh, jenž zůstává hlavním odbytištěm italských supersportů dodnes. V Itálii jsou vzácností, většina vyrobených automobilů jde i nadále na export. Program dnes zahrnuje klasické dvanáctiválce a osmiválce uložené vpředu, ale také osmiválce uprostřed vozu před zadní nápravou, zatímco hybridní LaFerrari s motorem V12 vzadu zůstává speciální výjimkou (viz AR 10/’13). Enzo Ferrari (1898 – 1988) pochází z předměstí Modeny, vášeň pro kovovýrobu získal od svého otce Alfreda, který ve vlastní dílně vyráběl díly pro italské železnice a opravoval různé automobily. Enzo pomáhal, ale pak se na něho usmála štěstěna a stal se testovacím a závodním jezdcem automobilky CMN, od níž přešel do týmu Alfa Romeo, obsadil druhé místo na Targa Florio 1920 a získal několik vítězství v menších závodech. V roce 1929 založil tým Scuderia Ferrari a stal se oficiálním reprezentantem sportovních aktivit Alfa Romeo. Za války jeho dílny vyráběly nářadí a obráběcí stroje, po rozchodu s Alfou postavil první dva vozy coby Auto Avio Costruzioni Tipo 815, když svoje jméno podle smlouvy nemohl ještě použít. Prvním čistokrevným Ferrari byl typ 125 S, samozřejmě s dvanáctiválcovým motorem, který Ferrari znal už od časů amerického Packardu. Tato automobilka z Detroitu v letech 1916 až 1920 pro své osobní vozy nevyráběla jiné motory než dvanáctiválce do V/60°, jež Enzo tajně obdivoval. Jejich výroba přežila i po návratu k šestiválcům (hospodárnější Single-Six doplnil Twin-Six v roce 1920, ale ještě roku 1922 tvořil jen 16 % produkce). Byl to vlastně první dvanáctiválec v sériové výrobě! V letech 1932 – 1939 se dvanáctiválec Packard vrátil, tentokrát s úhlem rozevření řad válců 67°, objevily se i další. Enzo Ferrari usoudil, že jde o jediný správný motor, a tak po Tipo 815, kde z nouze spojil dva čtyřválce Fiat do řadového osmiválce, už na jiný druh motoru ani nepomyslel... 

Během druhé světové války přemístil Ferrari své dílny z Modeny do nedalekého Maranella, a tam pozval Gioacchina Colomba (ex-Alfa Romeo) a Luigiho Bazziho, s nimiž domluvil konstrukci prvního dvanáctiválce do V/60°, který dostal označení 125 S (Sport) podle jednotkového objemu válce (při dvanácti válcích tedy 1500 cm³). Hlavním účelem byla vždy účast v závodech, silniční verze se od závodních typů příliš nelišily. V květnu 1947 debutoval otevřený Ferrari 125 S s pontonovou karoserií na okruhu Piacenza, byl rychlý a vedl, ale Franco Cortese závod nedokončil pro poruchu palivového čerpadla. O čtrnáct dní později Ferrari 125 s doutníkovou karoserií poprvé vyhrál, Franco Cortese ovládl Velkou cenu Říma 1947 na okruhu Caracalla. Kostky byly vrženy... Ferrari 125 S mohl mít různé karoserie s krytými koly, anebo doutníkový tvar s lehkými oddělenými blatníky, různé karoserie smazávaly rozdíly mezi sportovním a závodním vozem. V prostorovém trubkovém rámu byl uložen vidlicový dvanáctiválec 1498 cm³ (ø 55 x 52,5 mm), od počátku nabízející výkon 87 kW (118 k)/7000 min^-1. Dostal dvouventilový rozvod OHC pro každou řadu válců, blok z hliníkové slitiny a tři dvojité karburátory Weber. Přední kola byla zavěšena nezávisle, zadní tuhou nápravu poháněl motor přes pětistupňovou převodovku a jednokotoučovou suchou spojku. Řízení bylo ještě šnekové, brzdy kapalinové s velkými bubny a kola většinou patnáctipalcová. Ferrari uváděl hmotnost 750 kg, rozvor náprav 2420 mm a největší rychlost 153 km/h. Zvětšením objemu vznikly typy 159 (1,9 litru) a slavný 166 (dvoulitr), univerzální automobil, dodávaný jako silniční s různými karoseriemi, sportovní závodní a monopost formule 2. Francouz Raymond Sommer vyhrál při debutu formule 2 ve Velké ceně Florencie 1948. Výkon motoru vzrostl na 114 kW (155 k). Legendou se stala otevřená 166 MM Barchetta od karosárny Touring Superleggera, která vtiskla tvary i pozdějším větším modelům. Jeden z nich, podle motoru označený 212/225, poslal Enzo Ferrari v roce 1952 jako dárek Henrymu Fordovi II do Dearbornu. První motor 125 ovšem zdaleka neřekl poslední slovo. Doplněný kompresorem se stal pohonnou jednotkou prvního Ferrari formule 1, typu 125 F1, u něhož vzrostl výkon na 170 kW (230 k)/7000 min^-1. Tento automobil je zajímavý pro naši historii, Brit Peter Whitehead s ním vyhrál jediný závod formule 1 u nás, a to Velkou cenu Československa 1949 na Masarykově okruhu v Brně. 

Enzo Ferrari vykazoval zprvu velmi malý zájem o silniční vozy, ale zákazníci si je vyžádali, navíc s originálními karoseriemi od různých tvůrců, k nimž patřili Pininfarina, Vignale, Ghia, Reggiani, Allemano, Touring a další karosáři. Průběžně se zvětšoval objem válců, proto typová označení 195, 212, 225, 250 a nakonec 275. Původní Colombova konstrukce dvanáctiválce přežila až do šedesátých let, paralelně s většími dvanáctiválci konstruktéra Aurelia Lamprediho, jenž je původně navrhl pro formuli 1 ve verzi s atmosférickým plněním, a tedy podle předpisů s možností trojnásobného objemu válců (4500 cm³). Pětilitrové verze poháněly luxusní sportovní vozy 410 Superamerica a jejich závodní deriváty 410 Sport/Plus; speciální pětilitrový motor vycházející z obou konstrukcí pak dostal typ 500 Superfast (necelých čtyřicet kusů do roku 1966). Nástupem k sériové produkci většího množství shodných vozů se stala kupé Ferrari 250 GT, jejichž třílitrové dvanáctiválce měly jednotkový objem válce 250 cm³ (ø 73 x 58,8 mm), přestože používaly oba rozdílné typy motorů. První 250 Europa vyjela už v roce 1952 (výkon 147 kW/200 k), ale teprve uvedení 250 GT pro sezonu 1955 znamenalo standardizaci silničních sportovních vozů Ferrari. Karoserie navrhoval Pininfarina a vyráběl Scaglietti v Modeně, objevily se i kreace Zagato, Boano (později Ellena), Vignale (Michelotti), Bertone atd. Standardní výkon 176 kW (240 k)/7000 min^-1 vzrůstal až na 221 kW (300 k) závodních verzí (Testa Rossa, GTO). Prodloužený Ferrari 250 GT 2+2 (GTE) se stal prvním sériovým vozem značky určeným pro přepravu více než dvou osob. Elegantní kupé s designem -Pininfarina zahájilo cestu za věhlasem sériových modelů, do roku 1963 bylo vyrobeno 950 kusů (z celkového počtu kolem 2500 všech vozů řady 250 GT), a stalo se základem větších typů 330 GT se čtyřlitrovými motory V12. Nástupce 275 GTB s převodovkou systému transaxle u zadní nápravy už tolik slávy nezažil, i když se objem jeho motoru zvětšil ze 2953 na 3286 cm³ pře-vrtáním válců o čtyři milimetry na 77 mm, přičemž zdvih pístů zůstal shodných 58,8 mm. V obou sériích se vedle kupé představily také kabriolety. Ferrari se tak v polovině šedesátých let proměnil na výrobce sériových sportovních automobilů, přestože závody nikdy neopustil, a je jediným týmem, který se zúčastnil všech ročníků mistrovství světa formule 1.

Převzato z časopisu

Fotogalerie