Bruno Sacco – Maestro Mercedes

Bruno Sacco – netypický Ital, který ovládl design německé automobilky a pomohl do značné míry vytvořit mýtus jménem Mercedes. Ve firmě strávil 41 let, z toho 25 na pozici šéfdesignéra, na niž se vypracoval z místa řadového stylisty. 

Píše se rok 1951 a osmnáctiletý Bruno se prochází ulicemi severoitalského Tarvisia, když spatří zbrusu nový Studebaker Commander Regal, v němž američtí vojáci uhánějí z Terstu na základnu do Rakouska. Vůz, který navrhl legendární americký designér Raymond Loewy, si dodnes nespletete s žádným jiným. Ani mladý Sacco jej nemohl dostat z hlavy a hned věděl, že o jeho životě je rozhodnuto. 

V poválečné Itálii se rychle probouzely k životu slavné karosářské dílny a mladí designéři měli chuť měnit svět. Typický italský automobilový designér (nejen) té doby byl původním povoláním architekt, ale Sacco se rozhodl jít vlastní cestou – přesvědčil rodiče, aby ho poslali na polytechniku. Spatřoval v tom mnohem přirozenější cestu k průmyslovému designu než jeho kolegové, kteří se mezitím učili, jak navrhovat domy. Už během studia sbíral první zkušenosti na praxi u karosářského studia Ghia, aby nakonec jeho vášeň k designu převážila a školu definitivně přerušil. Od roku 1956 pak strávil dva roky ve studiích Ghia a Pininfarina. 

První z rozhodujících okamžiků přišel v roce 1957, když se na turínském autosalonu seznámil s Karlem Wilfertem, jenž dva roky před tím založil při vývoji karoserií osobních automobilů značky Mercedes-Benz v Sindelfingenu u Stuttgartu stylistické studio. Jestliže většina evropských, ale i amerických značek tehdy „šila“ u italských návrhářů, pak vlastní opravdové ­designové studio byl počin vpravdě vizionářský a přesně odpovídající duchu Mercedesu. Sacco, obdivovatel sportovního modelu 300 SL, ukázal Wilfertovi své skici a 13. ledna 1958 už seděl ve studiu v Sindelfingenu na pozici druhého stylisty s platem 650 západoněmeckých marek. Hlavní postavou vznikajícího studia byl Francouz Paul Bracq, klíčová postava automobilového designu druhé poloviny minulého století, který kromě Mercedesu a Peugeotu působil později i v BMW (např. koncept Turbo 1973) a stojí také za designem francouzského rychlovlaku TGV. Pochopit německou firmu nebylo pro mladého Itala jistě jednoduché, jeho plánem bylo zůstat v Mercedesu jen několik let, ale už za rok bylo všechno jinak. Oženil se s Berlíňankou Annemarií Ibe a o rok později se manželům Saccovým narodila dcera Marina-Mercedes. Asi nepřekvapí, že se Marina vydala ve šlépějích svého otce a dnes je designérkou ve stejné značce. 

V první polovině šedesátých let se společně s Bracqem, ale i dalšími legendami vývoje vozů s hvězdou ve znaku, Friedrichem Geigerem a nestorem pasivní bezpečnosti Bélou Barényim, zapojil mimo jiné do vzniku karoserie superluxusního Mercedesu 600 i legendární „pagody“ 230 SL. V této společnosti a při tvorbě takových vozů si Sacco utvářel představu o tom, co v praxi vlastně znamená heslo zakladatele Gottlieba Daimlera „Das Beste oder nichts“ – To nejlepší nebo nic. 

Posuneme-li se na časové ose do roku 1975, kdy má Sacco vedle práce na sériových modelech za sebou i prototyp C 111, první z řady experimentálních konceptů vysokovýkonného lovce rekordů, dostáváme se do dalšího zlomového okamžiku. Dvaačtyřicetiletý Sacco se po sedmnácti letech u firmy ujímá místa šéfa designu. Z pohledu jiných značek možná těžko představitelná, přitom naprosto logická a správná cesta, jíž se ve Stuttgartu drží dodnes. To, co v Mercedesu totiž nejvíc potřebovali, nebyl člověk, který přinese know-how a nové impulzy z vnějšku, ale designér, který dokonale chápe, co znamená značka Mercedes-Benz, a ví, co udělat, aby se posunula dál.

Sacco začal tím, že vypracoval a nastavil základní pravidla filozofie designu Mercedesu, známé jako Vertikální afinita a horizontální homogenita. Zásadní rozdíl oproti dnešním čistě marketingovým proklamacím o vlastní designové filozofii byl v tom, že šlo o skutečné intelektuální vyjádření principů, na kterých je design vozů Mercedes-Benz postaven. A co tajemně znějící slova znamenala ve skutečnosti? První část lze vyjádřit jako nadčasovost, nástupce nesměl způsobit, aby jeho předchůdce vypadal zastarale. Jednoduše, když jste si kupovali Mercedes, měli jste mít jistotu, že vám hned tak nezestárne, a to jak techno­logicky, tak ani morálně. Horizontální homogenita zase představovala sjednocení ­sty­listických prvků napříč modelovým portfoliem, což dnes vidíme u drtivé většiny automobilek, které to se svým designem a reputací myslí aspoň trochu vážně. 

Tři roky po nástupu na nový post překvapil Sacco zcela netradičním tvarovým řešením rekordního prototypu C 111-III se vznětovým motorem. Zrodil se automobil, v němž se snoubila nejmodernější technika s tvůrčím designérským přístupem jako v žádném dřívějším projektu značky. Ostré, jakoby vybroušené hrany byly předzvěstí budoucího typu 190. Ten však ještě v letech 1979 a 1981 předběhly sedan a kupé řady W124, tedy předchůdci dnešní třídy E. 

„Baby-Benz“ čili typ 190 uvedl Mercedes-Benz v roce 1982. Nejen Sacco jej považuje za vůbec nejvýznamnější designérský počin své dlouhé éry v automobilce. „Je to automobil, jenž přesvědčil lidi, že Mercedes je schopen změny. Když jsme kdykoli předtím představili nový typ, lidé říkali: všechny Mercedesy jsou stejné. Mohl jsem z toho zešílet. Ale od uvedení modelu 190 to už neplatilo,“ tvrdí i s odstupem let ­Sacco.

S úspěchem Mercedesu rostlo také sebevědomí a tlak na prodeje. Na počátku 90. let studio tvořil třísetčlenný tým a zvyšovaly se také prestiž, postavení a kompetence oddělení designu. Zrodily se zde mnohé budoucí hvězdy designu, jako byl Steve Mattin, který pak vedl design Volva a ruské Lady, a pozdější šéfdesignér VW Murat Günak, nebo si možná vzpomenete na Jense Manskeho, někdejšího šéfdesignéra Škody.

V roce 1993 byl pak Bruno Sacco jmenován členem vedení společnosti Daimler-Benz. Před svým odchodem do důchodu v roce 1999 ještě stihl kompletně proměnit a rozšířit modelovou řadu a odvrátit tak nástup úhlavního konkurenta z Mnichova, jenž v té době chrlil na trh progresivní a velmi atraktivní modely jako na běžícím páse. Saccovým rozloučením byla v roce 1998 třída S (W220).

„Inovativní technologie se stane viditelnou pouze v kombinaci se stejně inovativním designem,“ tvrdil Sacco, který získal řadu oficiálních ocenění včetně uvedení do automobilové síně slávy v Dearbornu a Ženevě. Letos na podzim oslaví rodák z italského Udine 87. narozeniny.

Převzato z časopisu

Fotogalerie