BMC B-Series Farina (1958–1971) – Badge Engineering /2

Vyrábět stejné automobily s různými značkami není nový vynález, kdysi tato strategie přispěla k zániku britského automobilového průmyslu...

V roce 1952 se spojily největší britské automobilky Austin a Morris (Nuffield Organisation) do nového koncernu British Motor Corporation. Tradiční rivalové, spolu s podřízenými značkami MG, Wolseley, Riley a Vanden Plas, tak dostali společné vedení. Zpočátku pokračovala produkce originálních typů, ale samozřejmě muselo dojít k racionalizaci. Britové to vyřešili šalamounsky, stejný typ nabídli až pod šesti značkami (viz AR 3/’13), ovšem klasické sedany a kombi známé jako B-Series nebo Farina Models (podle italského designu Pininfa­rina) vystačily jen s pěti značkami... Projekt ADO9 (Austin Drawing Office) byl oznámen v zimě 1958/1959 a představil se pod označením Austin A55 Cambridge s motorem BMC B-Series ve verzi 1489 cm³, ale po třech letech výroby byl nahrazen faceliftovaným provedením A60 Cambridge (codename ADO38), které s motorem 1622 cm³ vydrželo ve výrobě od roku 1961 poněkud déle; poslední verze Austinu vyběhly z výrobních linek v roce 1969, sesterský model Morris Oxford se vyráběl až do dubna 1971.

Produkce probíhala nejprve v závodě Longbridge (Austin) a v Cowley (Morris), kde nyní vznikají znovuzrozené Mini, po roce 1965 byla soustředěna do Cowley u Oxfordu spolu s dalšími třemi značkovými variantami MG, Riley a Wolseley. Zajímavostí je, že první z těchto vozů nesl značku Wolseley, jako typ 15/60 se představil už v prosinci 1958. Výkon motorů 1,5 l byl většinou naladěn na 52 k (38 kW), výjimkou byly sportovně laděné MG Magnette Mk III a vrcholný Riley 4/68 se zvýšeným výkonem na 64 k (47 kW). Jízdní vlastnosti však ne­byly valné, odpovídající klasické koncepci s poháněnou tuhou zadní nápravou na svazcích podélných listových per, a proto po zmíněném faceliftu byl zejména podvozek MG a Riley nově naladěn. Byla to však už jen labutí píseň obou značek, jež kdysi patřily k britské pýše jako stroje skutečných sportsmanů. Nyní měly jen slavné odznaky na ­kapotě a upravenou masku chladiče podle stylu své značky...

Ze všech klasických automobilů, jež pro ­British Motor Corporation navrhl Pininfarina, byla B-Series nejúspěšnější. Vozy Austin Cambridge a Morris Oxford se staly nezni­čitelnými sedany (později přibylo kombi, u Austinu tradičně značené Countryman, u Morrisu Traveller), od roku 1961 s větším motorem 1622 cm³ o výkonu 61 k (45 kW), který pro MG Magnette Mk IV a Riley 4/72 posílil na 68 k (50 kW), zatímco Wolseley 16/60 se spokojil se stejným naladěním jako Austin/Morris. Čtyřstupňová převodovka měla alternativně řazení pod volantem nebo na podlaze, později převládlo dnes obvyklé druhé řešení. Na přání nabízená samočinná Borg Warner 35, třístupňová s kapalinovým měničem momentu, mnoho klientů neoslo­vila. Zajímavá byla alternativa dieselu 1.5/ 40 k (30 kW), nabízená v letech 1961–1971 pro značky Austin a Morris. Konstruktéři upravili zážehový motor B-Series 1489 cm³ na vznětový režim, hospodárnost se sice zlepšila, ale vůz byl zoufale pomalý (zrych­lení 0–96 km/h za 39,4 sekundy, max. 106 km/h), a tak se uplatnil většinou v taxislužbě.

V té době jinak diesely nabízely jen automobilky Mercedes-Benz a Peugeot. Výroba této řady však nebyla nízká. Austin A55/A60 završil produkci 426 500 vozů, Morris Oxford Series V/VI zaznamenal 296 255 vozů, MG Magnette Mk III/IV se prodaly v 31 032 exemplářích (příznivci značky novinku příliš neocenili, předchůdce Magnette ZA/ZB měl lepší jízdní vlastnosti), Wolseley 15/60 a 16/60 (podle velikosti motoru, až do roku 1971) ovšem dosáhly překvapivých 87 661 kusů a sesterské sportovněji laděné Riley 4/68 a 4/72 měly jen 25 091 kousků, neboť rovněž vyznavači této značky museli badge engineering nenávidět. Vzpomínka na vlastní konstrukce Riley byla asi ještě příliš silná, po dalších fúzích do British Leyland značka Riley v roce 1969 zmizela ze seznamu britských automobilů. Po ukončení výroby B-Series vsadil Austin na moderní typy s předním pohonem (Maxi, 1800/2200), zatímco Morris překvapil řadou Marina (ADO28), beznadějně zastaralou (vzadu nadále poháněná tuhá náprava s listovými pery, vpředu torzní tyče ze starého Minoru!), jež měla v roce 1968 vyrazit do boje s úspěšnou konkurencí Ford Cortina.

Na trhu se však objevila až o tři roky poz­ději (!), do roku 1980 zaznamenala 659 852 vozů, ale vlastně ukončila život slavné značky Morris (v USA se z obchodních důvodů prodávala jako Austin Marina, jinak hra s odznaky skončila). Zoufalým pokusem byla modernizace zvaná Morris Ital (Giu­giaro se nadřel, ale nakonec si to Britové udělali sami!), vlastně faceliftovaná Marina. Vzniklo jen 175 276 vozů Ital do roku 1984, s nimiž Morris zanikl, ale výrobní zařízení koupili ­Číňané (FAW-Chengdu), kteří z Mariny/Itala v provedení kombi vytvořili dodávkové verze. Takové konce nabídl skvělý badge engineering, nyní bohužel zase v módě. Ze zmíněné pětice britských značek už žije jediná, a to MG pod čínskou ­taktovkou. O variantu Vanden Plas se nikdo u BMC B-Series naštěstí nepokusil.

Převzato z časopisu

Fotogalerie