Odpovědnost – Zkusme si Talár

Přesně řečeno – zkusme si zahrát na soudce. Představme si, že do soudní síně je „pohnána“ mladá žena, že rozbila auto, které na ni na přechodu pro chodce najíždělo. Pohnána proto, že dřív se tomu tak říkalo. Ostatně dodnes se říká „hlavní líčení“, původně „pře líčení“, prostě vylíčení toho, co bylo předmětem rozepře.

Není to tak snadné, jak by se snad zdálo. Máme rozhodnout, kdo má pravdu, kdo pochybil a jak bude potrestán, když se to prokáže. V našem případě to byl incident, který se stává až příliš často – totiž když odbočující auto ohrozí na přechodu pro chodce toho, kdo přechází. Jenomže v tomhle případě to bylo obráceně: před soudem nestál řidič, ale chodkyně. Mladá žena, na kterou najelo na přechodu pro chodce auto, když navíc přecházela na zelenou. Podle zpráv musela před autem uskočit, aby nebyla zraněna. Lekla se, zakřičela na řidiče, že má zelenou, řidič automobilu musel prudce zabrzdit, ale začal mávat rukama a do chodkyně dokonce začal najíždět. Ta musela znovu uskočit, neboť by jí byl jinak přejel nohy. Neovládla se a udeřila mu do kapoty. 

A to byl důvod, proč byla k soudu „pohnána“. Státní zástupce na ni podal obžalobu pro poškození cizí věci, protože po tom jejím úderu zůstala kapota škodovky promáčknutá: „Kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ (§ 228/1 tr. zák.) Pro upřesnění dodejme, že trestní sazba skáče až na tři léta mj. tehdy, je-li způsobena značná škoda, až na šest let odnětí svobody, jde-li o škodu velkého rozsahu. Ještě štěstí, že máme v trestním zákoníku § 138: ten stanoví, že škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující nejméně 5 000 Kč. Za značnou škodu má trestní zákoník takovou, která dosahuje částky nejméně 500 000 Kč a škodu velkého rozsahu nad 5 mil. Kč. Samozřejmě, že kapota octávie tolik nestála. Přesto bylo zřejmé, že oprava bude dražší než těch hraničních 5 000 Kč, aby mladá žena stanula před soudem. Na řidiče – hulváta – jaksi spravedlnost nesáhla. To přesto, že nakonec ženu chytil za ruku, zkroutil ji a požadoval peníze. Kdyby se jí nezastali kolemjdoucí, kdoví jak by to dopadlo. 

Selský rozum? 

Když věc projednával trestní soud, zajímal se jen o to, že vznikla škoda na automobilu, ostatní bylo jaksi nedůležité. Žena odešla od soudu s peněžitým trestem. Jak bychom asi tenhle příběh posoudili sami, kdybychom byli v roli soudce? Přece cítíme, že situace byla vypjatá, žena na přechodu pro chodce byla vážně ohrožena a jednala v reakci na nebezpečí. I takové případy trestní zákon zná. Jen je otázka, zda to opravdu mohla být třeba i nutná obrana podle § 29 trestního zákona? Ten totiž pamatuje na to, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, není trestným činem. Řekneme tedy, že se žena bránila a když přitom způsobila škodu, není za ni odpovědná, a to ani v trestním smyslu. Nebo jako soudci posoudíme její reakci sice za lidsky pochopitelnou, ale přece jen spíš jako pomstu, potrestání neurvalce? V trestním řízení to za nutnou obranu nepovažovali: obžalovaná úmyslně způsobila škodu a dopustila se tak trestného činu poškození cizí věci. Může být ráda, že dostala jen „pokutu“. 

Jenomže mladá žena to tak nebrala. Bude mít záznam v trestním rejstříku, problémy v zaměstnání a do budoucna i leckteré jiné, třeba všude tam, kde je zapotřebí čistý rejstřík, počínaje žádostí o zbrojní průkaz a konče kdoví jak. Sama uváděla, že propadala beznaději, že se spravedlnosti nedovolá. Nakonec přece jen podala odvolání, přesně podle zásady: „Nejpomocnější ruka je na konci vašeho ramene!“ A tak se za sebe začala brát. Naštěstí se jí odvolací soud zastal. Výslovně v rozsudku uvedl: „Nelze připustit, aby byla dovozována trestní odpovědnost a z ní vyplývající důsledky ve vztahu k činům postrádajícím nebo majícím jen zanedbatelnou společenskou škodlivost.“ Odvolací soud totiž vzal v úvahu všechno, co té ráně do kapoty předcházelo. Vyšel ze situace, že automobil ženu na přechodu výrazně ohrozil a vyprovokoval k následné reakci. Nakonec přece řidič i sám přiznal, že i poté s vozidlem proti ženě popojížděl. Takže soudci uznali, že důvodem, pro který se žena chovala tak, jak bylo zjištěno, byla její úleková reakce vyprovokovaná předchozím jednáním řidiče. Takže i když formálně výše škody na kapotě byla vyšší než ona zákonná hranice 5 000 Kč, společenská nebezpečnost jednání chodkyně byla zase výrazně snížena agresivitou „poškozeného“. 

Odvolací soud proto odsuzující rozsudek soudu I.stupně zrušil a věc postoupil magistrátu města s tím, že jde nejvýše o přestupek. To může totiž odvolací soud udělat podle § 257/1b trestního řádu, když věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud I.stupně. Co s tím vším správní orgán udělá, ještě nevíme. Asi bychom – tentokrát v jeho roli – možná uznali chodkyni vinnou přestupkem, také ale stejně i horkokrevného řidiče. Mladou ženu přestupkem proti majetku podle § 50 zákona o přestupcích – neboť úmyslně způsobila škodu na cizím majetku poškozením věci – řidiče pak přestupkem v souvislosti s porušením § 4 a 5 a ovšem i § 21 a dalších zákona o provozu na pozemních komunikacích. A oba stejně potrestali, aby si nemohli nic vyčítat. Jenomže tím celá záležitost asi neskončí: vznikla škoda a vlastník vozidla bude chtít zaplatit náklad za opravu kapoty, pokud už konečně neuzná, že to byl právě on – řidič – kdo škodu vyprovokoval a ponese ji ze svého. Tak by to asi nakonec slušný člověk udělal. Jenomže z toho, co se stalo jaksi nevyplývá, že šlo o slušného řidiče. Ten – kdyby už opravdu na přechodu ženu přehlédl a ohrozil, by spíš byl rád, že se nakonec nic nestalo a spíš se jí omluvil. Tak by předešel i té nešťastné škodě. 

My zase – v roli občanskoprávního soudce – bychom museli rozhodnout, jak je to s povinností nahradit škodu, kdyby poškozený vlastník vozidla škodu žaloval. Její výše by se musela stanovit podle § 2952 nového občanského zákoníku, který určuje, že se hradí skutečná škoda. To buď tím, že se nahrazuje uvedením do předešlého stavu – není-li to dobře možné anebo žádá-li to poškozený, hradí se v penězích. Tak by asi bylo rozhodující zjistit, zda by stačilo kapotu opravit nebo zda by se dokonce musela vyměnit. Ke slovu by také přišla i již zmíněná otázka nutné obrany, kdyby o ni tehdy šlo. Ust. § 2907 totiž uvádí, že při posouzení, zda někdo jednal v nutné obraně anebo v krajní nouzi, se přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí. Tak by bylo možné škodu poškozenému vůbec nepřiznat. Možná, že bychom i jako soudci zavadili o § 2953 občanského zákoníku, podle kterého lze z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit. Pak totiž musí soud vzít přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům škůdce i poškozeného. Potíž je v tom, že zákon ale výslovně vylučuje možnost náhradu snížit v případě, že byla způsobena úmyslně. A tak bychom jako soudci znovu vážili, zda přece jen snad nešlo o nutnou obranu nebo vůbec to všechno nějak moudře rozhodli. Tak jak to původně udělal odvolací soud v té trestní věci. 

Poslední argument

Ten totiž vzpomněl na starou římskou zásadu ULTIMA RATIO. Doslova „poslední argument“. To v trestním právu vždycky znamenalo, že trestní postih nastoupí až jako poslední. Až když už to opravdu jinak nejde. Proto také neakceptoval obžalobu i názor soudce v první instanci, že všechno, co formálně naplní – jak říkáme – skutkovou podstatu – musí být také stíháno a odsouzeno. Každá věc si zaslouží individuální přístup, individuální rozhodnutí i – nejde-li to jinak – individuální postih. Trestní právo má být použito, jak vyslovil trestní odvolací soud, až jako poslední možnost a justice by je neměla za každou cenu aplikovat na každou malichernost. My si sice nemyslíme, že to bylo tak malicherné , ale asi jako soudci bychom sotva chtěli mladou ženu odsoudit, když reagovala na své ohrožení, třeba způsobením té škody. Soudit jiné je prostě složité. Může nám být útěchou, že alespoň odvolací soud rozhodoval moudře. Třeba bychom to dokázali i my sami, kdybychom si ten talár oblékli.

Převzato z časopisu

Fotogalerie