Na silnicích – 17 zákazů řízení a mrtvá policistka

Nebo jen jedenáct, jak tvrdí jiné noviny. V každém případě neuvěřitelné: řidič vyfasuje opakovaně trest spojený se zákazem řízení motorového vozidla a jezdí dál. Když se na to přijde v souvislosti s jeho zdrogovanou nehodou a zabitou policistkou, všimne si toho i ministryně spravedlnosti. A mluví o kárném řízení proti soudci. 

Co se vlastně stalo? Podle zpráv z televize a novin došlo 3. května k dopravní nehodě, při které řidič pod vlivem drog při pronásledování najel na policistku, která v důsledku utrpěných zranění zemřela. Zfetovaný řidič byl vzat do vazby, teď čeká na trest. Za nehodu se jeho rodina – „Novákovi“ – na jejím místě omluvila věncem. Sbírka ve prospěch pozůstalých usmrcené policistky již vynesla skoro půldruhého milionu korun. O vlastní nehodě toho média mnoho nepřinesla. Jen jakýsi obrázek místa připomínající spíš polní cestu. Ale i tak to co víme, stačí. Nehod způsobených řidiči pod vlivem drog stále přibývá. Správně vlastně nevíme, kolik jich ve skutečnosti opravdu je: ty zaevidované v r. 2010 dosáhly čísla 165 s patnácti mrtvými. Skoro totéž vykázal i následující rok. V r. 2012 šlo o 173 dopravních nehod způsobených řidiči pod vlivem omamných látek a drog s devíti usmrcenými, o rok později už to bylo 244 nehod a čtrnáct lidí zemřelo. Ani letos to není lepší: jen za první čtvrtletí zavinili řidiči pod vlivem omamných látek a drog 55 nehod. Na pováženou je, jak liknavě se vůbec policie dobírala toho, jak požití drog kontrolovat. Dnes je to už ale běžnější. Jen je otázkou, kolik opravdu policie takových případů skutečně přistihne, když dohled nad silničním provozem je ze známých důvodů nedostatečný. 

Znovu a znovu, opakovaně

Zarážející na celém případu jsou dvě věci: jak je možné, že řidič s tolika zákazy řízení zůstal vůbec na svobodě a vesele jezdil dál, a jak se to vlastně seběhlo, že policistka zemřela. Ta prvá záhada je jistě zvláštní: někdo ty zákazy ukládal a ten někdo také musel vědět, že se to všechno do nekonečna opakuje a nový zákaz sotva bude respektován. Ministryně spravedlnosti v tom má jistě pravdu, že správným vyvozením odpovědnosti i trestu mohlo být smrti policistky zabráněno prostě proto, že by byl provinilý řidič už dávno seděl ve vězení. Jenomže tvrdit, že na vině je i nedostatek registru přestupků, není úplně pravda. I soud i správní orgán má možnost a dokonce povinnost zjistit, jak to vypadá s kartou provinilého řidiče a z ní zjistit jeho dosavadní dopravní hříchy. V trestním řízení se samozřejmě vyžaduje opis rejstříku trestů i přehled potrestaných přestupků. Takže svádět tuhle pohromu na chybějící rejstřík přestupků, není úplně správné. Dalo se jí předejít i tak, dodržením trestního řádu a právních předpisů vůbec. Hrozit soudci kárným řízením pro uložení mírných trestů ale sotva jde: soudce je nezávislý, rozhoduje svobodně – jak říká trestní řád – podle svého vnitřního přesvědčení. Ten právní předpis sice neuvádí, co to je, a je-li to totéž, co svědomí, ale v každém případě do toho nikdo soudci nemůže mluvit. Myslet si o tom lze cokoli. Už před dvěma lety jsem předal ministru spravedlnosti svou studii o hloupém trestání v dopravě. Že podmíněné tresty jako houska na krámě nemají smysl, když slušný člověk je nepotřebuje a gauner jich nedbá. Není ani řešením řidiče prostě zavírat. Programy pro provinilé řidiče fungují v sousedních zemích už desítky let a mají své výsledky. U nás – ač to zákony umožňují – hlas volajícího na poušti. Žádný zájem, žádná ochota, žádná aktivita to změnit. Mým materiálem zřejmě někde na ministerstvu podložili skříň. Až teď se někdo probudil, že je třeba něco udělat alespoň se zdrogovanými řidiči a donekonečna udělovanými zákazy řízení. 

Kolik jich vlastně jezdí?

Nevíme, kolik řidičů opravdu jezdí bez řidičského průkazu, ať už proto, že jej vůbec nezískali, nebo proto, že jej propili nebo o něj přišli z jiných důvodů. Ani sami si neuvědomují katastrofu, kterou riskují. A to není jen případný trest při přistižení a třeba i vězení, ale postih pojišťovny, která za ně sice náhradu způsobené škody zaplatí, ale bude na nich vymáhat. Je to jako s alkoholem a jinými možnými důvody regresu pojišťovny. Už jsme si jednou o takovém postihu povídali, když pojišťovna vymáhala na takovém řidiči 4 miliony korun za škodu, kterou vyplatila poškozenému. Taková částka je pro běžného řidiče likvidační a kdo ví, bude-li vůbec kdy splacena. Nakonec ji z našeho pojistného zaplatíme my všichni, jako ostatně všechny škody, hrazené pojišťovnami z povinného ručení. O možném postihu pojišťovny a hrůzostrašných částkách, které musí pak provinilec zaplatit ze svého, ale ani noviny ani televize neřekly jako vždycky ani slovo. Na ten chybějící registr přestupků, věnuje prý ministr vnitra padesát milionů korun. I ty nakonec zaplatíme ze svého. Možná bude jednodušší, aby se úřady v našich přestupcích lépe a rychleji orientovaly, v žádném případě nedostatek takového registru však nebránil účelně a včas předejít té strašlivé nehodě i smrti policistky. O té toho víme vůbec málo. Média neinformovala jak a přesně kde ke střetu došlo, proč zase policisté jednoduše řidiče pronásledovali, ač jistě i tentokrát šlo použít i jiné možnosti. A o policejních honičkách jsme si už psali. Jak donutí řidiče ujíždět často zběsilou rychlostí, jak vytvářejí nebezpečné situace, jak je koneckonců možné si s tím poradit jinak. Třeba pomocí pásů s hroty nebo prostě jen nastavit policejní auto. To má jistě menší cenu než policistka s šestnáctiletou policejní praxí a dvěma dětmi. 

V každém případě jsou dvě možnosti: buď zdrogovaný řidič policistku uviděl, změnil směr jízdy a úmyslně na ni najel, nebo mu v průjezdu bránila svým tělem, zastoupila mu cestu a chtěla ho zastavit. Ten druhý způsob by byl ovšem fatální. Podle zpráv šlo o zkušenou policistku, šestnáct let ve službě. U té bychom očekávali, že už ví, jak se chovat účelně a správně a zbytečně neriskovat ani svůj život. Ostatně je jistě zvláštní, že služební předpis o výkonu dopravní služby ještě donedávna výslovně ukládal policistům zastavujícím vozidlo, opustit jízdní pruh, v němž se vozidlo přibližuje. Z jednoduchého důvodu: aby se jim nic nestalo. Předpis chránil jejich život a zdraví. Jistě moudře. Přesto jej policisté sami nedodržovali a téměř při každé televizní reportáži o prováděných silničních kontrolách jsme viděli, jak policisté zůstávali v ohroženém jízdním pruhu před přijíždějícím vozidlem až do poslední chvíle. Přitom ovšem vůbec nevěděli, kdo sedí za volantem. Současný služební předpis tohle moudré ustanovení vynechal. Proč? Kdyby zdrogovaný řidič při té nehodě z 3.května policistku svým autem „vyhledával“, změnil směr tak, aby ji zachytil, bylo by to jinak. Násilí proti úřední osobě podle § 325 trestního zákona je zvlášť závažný trestný čin. Pokud je spáchán se zbraní – a tou může být i sám automobil – stoupá trestní sazba až na šest let, i když se jinak nic nestane. Ve čtvrtém odstavci už ale hrozí odnětí svobody na osm až šestnáct let, pokud je takovým činem způsobena smrt. A to by byl náš případ. Za výslovnou vraždu by to bylo vlastně jen o dva roky více… 

Co to je za lidi?

A ještě jedna věc je na celém tom případu víc než podivná. Spolujezdkyně řidiče – jakási Nancy – nejenže celé té zběsilé a tragické jízdě, končící smrtí policistky, nezabránila, ač to možná bylo v jejích silách, ale krátce na to si zase jako spolujezdkyně sedla k jinému zdrogovanému řidiči, který měl sice „jen“ čtyři zákazy řízení, ale přesto dál jezdil. Tentokrát zastavil na nechráněném železničním přejezdu a usnul. Čtyři předchozí zákazy řízení měl dvakrát za vysokou rychlost a dvakrát za alkohol. Teď ale Nancy přistihli po požití marihuany, když sama řídila. To si nevzala z těch malérů žádně ponaučení? Takže si můžeme položit otázku, vlastně nejednu: co to je za lidi, kteří pohrdají pravidly, ohrožují sebe i jiné a které denně potkáváme, aniž to tušíme. Samozřejmě až do nehody, kdy do nás narazí. Jak je možné, že se společnost nedokáže takovým excesům účelně bránit? Registr přestupků to ani nezmění, ani nezachrání. Za padesát milionů, co bude stát, by se dalo leccos pro bezpečnost na silnicích pořídit, třeba zlepšit dohled nebo právě něco přidat na zavedení programů pro provinilé řidiče, aby už nebourali. Nakonec ale překvapivě i sama Nancy šla do sebe: prý je zkušenost dobrá škola.

Jen školné je příliš vysoké …  

Převzato z časopisu

Fotogalerie