Divočina na silnicích – Recept na přežití

A na zachování zdraví. Při tak dobrodružném povolání, jako je řízení nákladních vozidel a jejich souprav, má cenu zlata. Sedm mrtvých za čtvrtek si nevybírá ani mezi jejich řidiči. Vrátit se domů živ a zdráv, je dnes skoro výhra. Přibylo neuvěřitelných a neočekávaných čelních střetů, přibylo zdrogovaných řidičů, prohibice za volantem už dávno nefunguje. Takže co s tím?

Abychom vůbec mohli jezdit po silnicích, dali jsme si nějaká pravidla. Podobná, jako jsou třeba ve fotbale. Jestli jsou chytrá nebo ne, už nemůžeme řešit: prostě jsou daná. Ostatně ani pravidla fotbalu nejsou zvlášť povedená: proč do toho kopat, když by se to dalo jednoduše vzít do ruky a proběhnout bránou? Pak by to ale ovšem nebyl fotbal. Stejné je to na silnicích. Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala, jinak by to nebyl zase ten pravý silniční provoz. Předpisy nejsou ani pro policisty, ani snad jen pro poslance, ale pro všechny, jimž se říká účastníci silničního provozu. Potíž je v tom, že si ta pravidla každý přizpůsobuje tak, jak potřebuje: tomu, jestli spěchá nebo jestli se mu líbí říznout zatáčku. Představme si ale, že by totéž dělali hráči fotbalu. Jaký asi by to způsobilo ohlas mezi diváky? A od toho jsou rozhodčí, aby když se něco takového stane, aby ihned zasáhli. Tak by tomu také mělo být na silnicích. Jenže rozhodčí na silnicích jaksi chybí.

A představme si zase jinou možnost – že by při fotbalovém zápase rozhodčí vůbec nebyli: to by se to všechno asi popralo už ve vchodu. Takže si dejme ruku na srdce a zkusme se zamyslet nad tím, proč se u nás tak drtivě porušují dopravní předpisy, proč jsme skoro nejhorší řidiči v Evropě, když za námi už je jen Rumunsko, Litva a Lotyšsko, a co tedy s tím. Dřív než budeme všichni mrtví. Příčin té celé špatné situace je samozřejmě více: rozbité silnice, nedostatečné značení, stálé opravy a uzavírky vozovek, špatný stav vozidel a ovšem nekázeň řidičů. Ministerstvo dopravy kupuje skoro za deset milionů luxusní auta, ministr vnitra koupí policistům k parádní uniformě za statisíce kordíky – prostě se vyhazuje spousta peněz, které chybí právě tam, kde být mají: na silnicích, na dohledu na silniční provoz a třeba i na programech pro provinilé řidiče. Viditelná snaha špatnou situaci změnit neexistuje. Otázka je co s tím? Najdou se samozřejmě ti, kdo volají po zpřísnění trestů pro ty, kdo na silnici selžou. Jistě i trestání má svůj význam, ale jen jako jedna z možností. Přesto je až neuvěřitelné, jak vlastně hloupě a neefektivně se u nás trestá. Soudy i správní orgány neznají nic jiného, než sebrat řidičák, v trestním řízení uložit tu podmíněný, tu nepodmíněný trest odnětí svobody. To přesto, že už desítky let mají soudy mnoho možností, jak na delikventa v dopravě opravdu působit. Trestní zákon obsahuje totiž právě jeden z receptů, jak neutěšený stav napravit. Soud může totiž v souladu s ust. § 48 trestního zákona např. i při podmíněném odsouzení uložit tzv. přiměřená omezení a přiměřené povinnosti „směřující k tomu, aby vedl řádný život“. Na silnici to znamená, aby jezdil pořádně. Tak kupř. může soud uložit, aby se obžalovaný podrobil výcviku, vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, podrobit se psychologickým programům, léčení závislosti, atd. To se u nás nedělá. V okolních zemích už desítky let probíhají takové programy pro provinilé řidiče a mají jediný účel: aby po jejich absolvování řídil řidič lépe a odpovědněji. 

Progresivní sazby

Tak např. v Rakousku (kde mimochodem platí hranice alkoholu v krvi 0,5 promile a přesto není víc nehod) třeba právě opilci při překročení této půlpromilové hranice musí počítat s následným proškolením a pokutou od 300 do 3 700 €, s lékařským a dopravněpsychologickým vyšetřením. Nad 0,8 promile už je trest vyšší, jednoměsíční zákaz řízení běžně, tříměsíční při nehodě, při opakovaném přistižení nebo pro řidiče třídy C nebo D. Nad 1,2 promile stoupá už peněžitý trest od 1 200 do 4 400 € spolu s odnětím řidičského průkazu nejméně na 4 měsíce. K tomu zase právě to dopravní školení a lékařské a psychologické prohlídky. To všechno stoupá se stupňujícím se ovlivněním alkoholem. Programy pro provinilé řidiče jsou však v Rakousku přesně odlišeny: zvlášť pro řidiče nákladních vozidel, zvlášť pro mladistvé a mladé řidiče, zvlášť pro opilce či ovlivněné drogami. Prostě je to všechno specializované a zaměřené na to, aby už k chybě na silnici nedošlo. Není to ovšem úplně levné: při ovlivnění alkoholem stojí školení 500 €, podobně při jiných dopravních deliktech, jako třeba při překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Skoro vždycky jde o 4 půldenní návštěvy, které sice nekončí nějakými zkouškami, ale v průběhu kterých je důraz na objasnění příčin řidičského selhání, třeba konkrétně odborné vysvětlení příčin způsobené dopravní nehody. Prostě celé to „školení“ má hlavu a patu. U nás nic takového neexistuje. Zatím. Než se ministerstvo spravedlnosti a dopravy probudí a zkusí ne něco nového vymýšlet, ale aspoň dobře opisovat tam, kde už tyhle věci dávno běží. Avšak ani možnosti, které trestní a přestupkový zákon léta obsahuje, nikdo nevyužívá. Jestliže ani zcela opilému nebo zdrogovanému řidiči, který zabije a ujede, soud vozidlo nezabaví, je to jistě chyba. Přitom možnost uložení „propadnutí věci“ zná zákon odnepaměti (§ 70 tr. zák.). To připadá v úvahu u věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu, nebo alespoň může jít o „zabrání“ (§ 101 tr. zák.). Určitě ale jde o takové opatření, které sotva koho ponechá lhostejným. Když ale řidička má 14 zákazů řízení a přesto pořád jezdí a ohrožuje druhé svou opilostí, asi by to na ni platilo. Stejně tak je možná řešením přece jenom víc sáhnout k peněžitým trestům. Jenomže ty soudy neukládají, protože je s tím mnoho práce. Zbytečně. V USA vyjdete od soudu a hned naproti jsou peněžní ústavy, kde vám půjčí na peněžitý trest nebo kauci tzv. bondsman. Když u nás jsou domácnosti zadlužené téměř půl druhým bilionem korun, proč by si ten, kdo vybržďuje, předjíždí odstavným pruhem, jede na červenou nebo přes plnou čáru, nemohl na svůj peněžitý trest prostě vypůjčit? Aniž by stát s tím měl práci. Všude ve světě zdomácnělo, že jezdit špatně znamená jezdit draho. I proto bohatý Švéd zaplatil v Norsku za překročení rychlosti v přepočtu přes jeden milion korun. I v Německu se peněžité tresty počítají podle denní sazby, stanovené z výdělku pachatele, ne jako u nás každému stejně. 

Pojišťovny

Také pojišťovny, které mají vlastně prst na spoušti, toho mnoho pro bezpečnost na silnici nedělají. Třeba zase právě v USA na to jdou tvrdě: při překročení rychlosti nebo jiném vážném dopravním přestupku platí řidič hned druhý den vyšší pojistné povinného ručení: jste rizikový řidič, budete platit víc. V Německu přijdete pojistit odpovědnost a v pojišťovně zjistí vaše dopravní hříchy a pojistné přiměřeně tomu zvýší. Když se vám to nezdá a jdete jinam, jen se to opakuje. Pojišťovna vás může donutit přestat vůbec jezdit, protože vás nepojistí a nenajdete jinou. Bez povinného pojištění se ovšem jezdit nesmí. Není to jako u nás, kde donedávna bylo registrováno přes 400 000 vozidel, nepojištěných povinným ručením. Tak se tedy dá všelijak notorickým hříšníkům na silnici znepříjemnit život nebo je prostě přímo ze silničního provozu vyloučit, aniž se musí vlastně trestat. Ani nepodmíněné tresty odnětí svobody nefungují. Snad si vzpomenete na případ řidiče DAFu, odsouzeného za hraniční nehodu na 29 měsíců nepodmíněně, o kterém jsme psali. Z vězení samozřejmě nevyšel jako lepší řidič, nikdo se nestaral o jeho nehodu ani o poučení z ní. Za celý život jsem nepotkal soudce, který by se byl šel do vězení podívat, jak jeho trest odnětí svobody působí. Přitom by to měl být jen zcela výjimečný a ojedinělý postih. Všechny ale vždycky musí mít na zřeteli výchovu a zásadní zlepšení řidičských vlastností a osobní odpovědnosti. To pohříchu u nás vesměs chybí. Recept na přežití je tedy jednoduchý. Vychází z toho, že přizpůsobovat si dopravní předpisy vlastním potřebám musí být nevýhodnější, než se přizpůsobit pravidlům silničního provozu. Dopravní předpisy – ať se nám líbí nebo nelíbí, ať je považujeme za chytré či nedostatečné – slouží tomu, abychom dojeli živí a zdraví. Měli bychom je tedy už kvůli sobě respektovat a řidičského průkazu, který nám zaručuje živobytí, si víc vážit. Všechno ostatní s sebou nese jen problémy, komplikace, ztrátu času, peněz nebo dokonce někdy i svobody. Prostě to nestojí za to. Kdo to opravdu zažil to potvrdí.

Převzato z časopisu

Fotogalerie