Chyták na zákazníky – KURVÍTKO

To je terminus technicus – žádné sprosté slovo! Prostě se tomu tak říká: součástce, kterou výrobce záměrně montuje do výrobku, aby se dřív rozbil.

Neříkáme, že každý výrobce, už je to ale všechno tak nápadné, že se tím začali zabývat i renomovaní technici. Dokonce se zjistilo, že i některé slavné a proslulé továrny mají vývojová oddělení, která zkoumají, jak snížit životnost dílu. Slyšíte dobře: s  n  í  ž  i  t . Ne zvýšit. Cena výrobku v tom nehraje hlavní roli. Už dávno neplatí, že čím dražší, tím lepší…

Vše se jednou musí pokazit

Kamarádovi se v jeho drahém autě rozbil přehrávač. Zajel do značkového servisu a tam ho omráčili cenou opravy: 90 000 korun. Namítl: měl jsem předtím velkou Kiu a najel jsem 200 tisíc kilometrů bez jediného problému. Teď mám auto třikrát dražší a tohle? A bodrý značkový mechanik ho uklidňoval: „Jó pane, kdyby naše značka měla na Kiu, tak máme taky sedmiletou záruku…“ Aniž chtěl Kii dělat reklamu. A aniž to chceme dělat my. Totéž v bleděmodrém s mobilem: koupíte si drahý mobil, který vám za dva měsíce klekne. Jdete s reklamací a tam ji odmítnou, že jste mobil někde prostě utopil. To ačkoli víte, že nikdy vodu neviděl. Prostě kurvítko. Koupíte si za ty peníze tři pouťovky a ty vám vydrží víc. I když už dnes asi ne jako mně holicí strojek Braun Sextant, s nímž se holím denně už třicet let a kromě planžety slouží dál. Do roztrhání svého braunového těla. Jenže tak už to dnes není. Ani s varnými konvicemi nebo deskami: náhlý zkrat skončí jejich pozemskou pouť. Nemůžete koupit jen vadný díl, ale celou jednotku. Oprava se nerentuje. Spotřebič se vyhodí. Lhostejno jaký: pračky, kávovary, jízdní kola, televizory, mobily, fotoaparáty. Všechny mají jedno společné: obtížně se opravují nebo je to nakonec úplně vyloučeno. Zkuste jen sundat tapecírunk v autě: umělohmotné příchytky sice dovolí demontáž, zpětně se ale ulámou a musí se zvolit nákladná nebo neřemeslnická oprava. Tak je to se vším. Do počítačů se umísťují jednotlivé součástky tak, aby tepelně namáhané byly vedle těch, které teplo nesnáší. Výsledek: kvůli kondenzátoru počítač stávkuje. Oprava složitá a drahá. Přitom by stačilo ty součástky nedávat k sobě, zvlášť když je dost místa. Ale proč? Vždyť by se jinak nerozbily… U fotoaparátu najednou nejde vysunout objektiv. Není divu: ozubená kolečka jsou z plastu, nemohou dlouho vydržet. Kupte si nový!

Cíleně pokaženo

Tak můžeme v Německu navštívit i výstavu pokažených elektronických výrobků. Poučná podívaná. Baterie přístrojů jsou při tom zvláštní kapitola. Tiskárny, notebooky. Ty poslední se z 90 % přehřívají. Sice se v tom případě samy vypnou, ale to už je pozdě. Kdyby naopak včas samy hlásily, vydržely by déle. To ale výrobci nezavedou. Byli by sami proti sobě. Tiskárny zase mívají skrytá počitadla. Ta určí, kdy přestanou fungovat. Podobné je to i jinde: v elektronice v autech, v převodovkách, které se dají jen obtížně opravovat, v umístění jednotlivých komponentů, kvůli kterým se musí rozebrat i mnoho dalších věcí a oprava se prodraží, v konstrukcích, které vás k poškozené součástce ani nepustí. Jen aby se to rozbilo, nedalo nebo nevyplatilo opravit a koupilo nové. Jen v SRN vyprodukují každoročně přes 700 tun elektronického šrotu. Rozdíl jednoduchých a složitých oprav kvůli záměru výrobce je komplikovat nikdo nevyčíslil. A když jsme to my, koneční zákazníci, kteří to platí, měli bychom to znát. Takže se rýsuje krutá realita: výrobky mívají v sobě často cíleně zabudovanou součástku, která rozhodne o jejich životnosti. Podaří-li se nám ji objevit a včas odstranit nebo spravit, výrobek slouží podstatně déle. Součástku, která dostala to trochu přisprostlé jméno z úvodu. Samozřejmě že to tak není vždycky: nedávno v televizi běžel film o výrobě automobilu Bentley: výrobce mu dává životnost sto let. Také si za něj řekne dost peněz. A není divu: 120 hodin pracují dělníci jen s kůží potahů sedadel, dva dny si hrají dvě ženy s obšitím volantu. 12 hodin se leští lak, 28 hodin trvá výroba motoru. Ten nese štítek mechanika, který jej zabudoval. Kvalita je na 1.místě, jenže za ni zaplatíte mnoho milionů korun. Pokud je máte. Také film o Bugatti Veyron byl poučný: 3 dny se svařuje, ručně, žádný automat. Vůz má 10 chladičů, výroba každého trvá 15 hodin. I pneumatiky se vyrábějí ručně, vydrží jen 10 000 km a 4 stojí 300 tisíc korun. 14 šroubů spojí 3 části auta, každý za sto dolarů. A tak dál. I Veyron je kvalita. Nejmíň za 30 milionů. My ale musíme vystačit s tím, na co máme. Výrobky na trhu se nám odvděčí tu krátkou, tu přece jen delší životností. To podle našeho kurvítka. Jenomže nejsme tak bezmocní, jak se nám tvrdí. Nějak jsme si zvykli, že dokud je záruka, tak ještě… Po ní jen oči pro pláč. Skutečnost je však jiná: když projde záruka, pořád ještě máme nárok na náhradu škody. To za předpokladu, že odhalíme právě tu zmiňovanou plánovanou obsolentnost – cílené opotřebení nebo zničení výrobku. Nedodržení správného technologického postupu při výrobě. 

Záruční doba není vše

Jak postupovat při reklamaci určuje nový občanský zákoník v § 2165 a násl. Co dělat při vzniklé škodě přesně určuje nový občanský zákoník v § 637: „Právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na trh.“ A ten § 2939 mluví i o odpovědnosti dovozce, případně dodavatele, má sice jistá omezení, přesto ale namená, že nejsme bez šance. Záruční doba prostě není všechno. A 10 let určených pro náhradu naší škody je už o něčem jiném. Vyzráli jsme i na kurvítko.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie