Hino Motors – První ze čtyř

Na autosalonu v Tokiu se opět představují také užitková vozidla. Patří k nim výrobky Hino Motors, dceřiné společnosti Toyota Motor Corporation…

Hino Motors je nejstarší firmou ze čtveřice japonských výrobců těžkých užitkových vozidel, i když Isuzu Motors zahájila produkci o dva roky dříve. Společnost vznikla jako Tokyo Gas Industry Co. v roce 1910, ale na výrobě automobilů se už od roku 1916 s předchůdcem Isuzu podílela, než v roce 1918 uvedla vlastní dvoutunu TGE A‑Type s otevřenou budkou, kterou následovala řada podobných nákladních vozů. V roce 1930 vyjely modely L a třínápravový N, oba s uzavřenou kabinou. Ve třicátých letech se firma TGE soustředila na vojenské zakázky, vznikl prototyp vojenského osobního vozu Hoya, následovaly osobní HS (1933; třínápravový!) a HA (1934), pásová vozidla a dokonce letadla…

Ještě před válkou došlo k reorganizaci, po spojení s Kyodo Kokusan a Automobile Industry (dříve Ishikawajima) se automobilová divize Tokyo Gas & Electric Industry (TGE) v roce 1937 změnila na Tokyo Automobile Industry Co., Ltd., znovu přejmenovala 1941 na Diesel Motor Industry (později Isuzu Motors), z níž byl v roce 1942 závod Hino oddělen jako Hino Heavy Industry (datum 1. května 1942 se tedy považuje za den oficiálního založení Hino Motors). Podnik byl ještě několikrát přejmenován, než v roce 1959 dostal dnešní název Hino Motors, Ltd. Mezitím ­uzavřel licenční smlouvu s francouzským Renaultem, a proto nákladní automobily a autobusy doplnily osobní vozy, od roku 1953 vyráběl želvičky 4 CV, které v roce 1961 nahradila první Contessa 900, samozřejmě s motorem za zadní nápravou (čtyř­válec 893 cm³ inspirovaný Renaultem), ale už s vlastní pontonovou karoserií americ­kého stylu!

Nejkrásnější vozy pak přinesla spolupráce s italským karosářem Giovannim Michelottim z Turína, a to nejprve úhledné kupé 900 Sprint (1962) a pak druhou ge­neraci Hino Contessa 1300 s větším čtyř­válcem 1251 cm³ vzadu. Kromě nich se od ­dubna 1961 vyráběl lehký pikap Briska 900. Specializace na užitková vozidla však byla zřejmá i po válce. Výrobní program se rozrůstal, klasický kapotový typ TH10 (1950) záhy doplnily další, včetně bezkapotových; ale i těžké sklápěčky, trolejbusy a rychlé dálniční autobusy. Mezi nimi vyniká Hino High­way Bus Model RA pro 40/48 cestujících, poháněný plochým dvanáctiválcem boxer 16.0/235 kW (320 k), uloženým v zádi, který tomuto vozidlu uděloval rychlost 141 km/h (v roce 1969)! Těžký dumper Hino ZG, uvedený v roce 1969, se vyráběl až do 70. let.

V roce 1966 byla zahájena spolupráce s Toyotou, ta dokonce využila kapacitu Hino Motors v závodě Hamura pro výrobu vlastních modelů (od 1968 zahájily Toyota Hilux a Publica Van); tato spolupráce trvá dodnes (v devadesátých letech to bylo až 350 tisíc vozů ročně). Užší svazky s Toyotou vyvrcholily kapitálovou účastí 50,11 % (na Daihatsu Motor se Toyota podílí 51,19 %) a specializací značky Hino na užitková vozidla. Sedany a kupé Hino Contessa 1300 s karoserií podle návrhu Michelotti se vyráběly do srpna 1970, japonská automobilka vyvážela Contessy i do Evropy (např. Nizozemsko, Švýcarsko). Výrobní program Hino Motors dnes tvoří výhradně užitkové vozy a autobusy, i když ve svých závodech vyrábí pro mateřský koncern také některé typy Toyota. Nejmenší ­Dutro (300 Series) s užitečnou hmotností 2,0–3,0 t je spřízněn s vozem Toyota Dyna, může mít vznětový nebo zážehový motor. V nabídce je také diesel-elektrický hybrid a na Tokyo Motor Show 2011 se představila verze Plug-In Hybrid (Diesel). Nová generace Dutro přišla po dvanácti letech. Větší Ranger (4,3–12,0 t) dostal vznětový pěti­válec o výkonu až 191 kW (260 k), resp. čtyř­válec do 155 kW (210 k) a šestiválec do 221 kW (300 k), existuje rovněž v hybridním provedení.

Těžká řada Hino Profia ve dvou-, tří- a čtyřnápravovém provedení je vlajkovou lodí značky, užitečná hmotnost běžně až 15 t, dodávají se rovněž tahače návěsů. Na Tokijském autosalonu 2011 byl největším exponátem čtyřnápravový sklápěč ­Profia (700 Series pro export) s užitečnou hmotností 35 t, určený pro indonéské doly na Kalimantánu. Speciální verze Rangeru (500 Series) se úspěšně zúčastňují soutěže Paříž-Dakar (nyní Dakar v Jižní Americe) od roku 1991. Mezi autobusy je originálem malý nízkopodlažní Poncho, zatímco Hino Liesse II je pouze značkovou variantou Toyoty Coaster. Velké autobusy se vyrábějí jako typy Blue Ribbon, Melpha a Rainbow v městské, meziměstské i dálkové verzi; ­superluxusní S’Elega High Decker může být až pro 60 cestujících, ale také pro pouhých 12 ve stylu letecké kabiny first class. V obou řadách busů nechybějí hybridy; Hino však vyrábí vlastní vznětové motory. Návrat k lehkým vozům naznačila studie dodávkového elektromobilu eZ-Cargo s plochou podlahou a pohonem předních kol.

Firma Hino se zúčastnila Tokyo Motor Show po čtyřleté pauze, naposledy v roce 2007 na menším stánku představovala vize o budoucnosti silniční dopravy. Tehdy jsme si prohlédli nový midibus Poncho pro patnáct cestujících, ale i luxusní S’Elega Premium, studii bezpečného tahače Profia ASV (Ad­vanced Safety Vehicle), hybridní poháněcí ústrojí a vznětový šestiválec A09C, který z objemu 8,9 l dává výkon 221 kW (300 k)/ 1800 min^‑1, což odpovídá motoru většímu (10,5 l), tedy skutečný downsizing. V roce 2004 byl otevřen montážní závod v Long ­Beach (CA), který zahájil výrobu středně ­těžkých nákladních vozů 600 Series klasické koncepce (s kapotovou budkou), vyvinutých speciálně pro USA (kapacita deset tisíc ročně) a Kanadu (montovna ve Wood­stocku, Ontario, od 2006).

Americké modely pohánějí motory Hino série J, modulární konstrukce se 4, 5 nebo 6 válci (ø 114 x 130 mm) a výkony až 191 kW (260 k). Už v roce 2005 přesáhl celosvětový prodej automobilů Hino hranici sto tisíc (přesně 100 430, z toho 44 772 export) a společnost se netají přáním, stát se globální značkou.Automobily Hino můžete potkat i v Evropě, např. ve Velké ­Británii, Irsku, Belgii, Norsku, Švédsku atd. Japonské výrobní závody jsou Hino-Shi ­(těžké vozy), Hamura (lehké typy; oba u Tokia) a Nitta (Gunma; motory, převodovky a nápravy); podnik vlastní zkušební polygony Gozenyama a Memuro. Motory Hino se dodávají i jiným uživatelům, včetně průmyslových a lodních verzí. Tovární muzeum Hino Auto Plaza v Hachioji na předměstí Tokia je největší sbírkou japonských užitkových vozů; představuje ale také motory, osobní auto­mobily a soutěžní speciály pro Dakar.

Fotogalerie