Hydropneumatické odpružení – Dávná inovace...

Plyn jako pružicí médium má proti konveční oceli řadu výhod; přináší úsporu hmotnosti, 
má progresivní charakteristiku při stlačení a široké možnosti regulace...

V padesátých letech se objevil na trhu pozoruhodný francouzský automobil Citroën DS 19, nekonvenčně odpružený důmyslným hydropneumatickým systémem. Využití takového systému je ale podmíněno náročnou technologií, a tedy i vyšší cenou. Řada odborníků tehdy nechápala, jak se Citroën ekonomicky vypořádal s výrobou svého atraktivního systému, který odpovídal standardu spíše leteckému než automobilovému... Také v USA vznikla řada konstrukcí pružicích elementů se vzduchem, ale byla to záležitost spíše módní než užitečná. U tehdy velkých a těžkých amerických automobilů s malým rozdílem hmotnosti prázdného a zatíženého vozu to nemělo žádoucí účinek. Systém potom plně využila až těžká užitková vozidla, avšak pro malé automobily, kde by jej bylo nejvíce třeba, byl příliš drahý.

Citroën samozřejmě nebyl první, kdo přišel s praktickým uplatněním tohoto způsobu odpružení. Po druhé světové válce hledaly letecké firmy po velkém útlumu zbrojní výroby nové využití svých kapacit. Britská společnost Dowty, jež za války vyráběla součásti leteckých podvozků, připravila tele-skopickou pružicí jednotku se vzduchem. Ta byla použita na zadní kyvné vidlici závodního motocyklu Velocette KTT 350, který dovezl náš úspěšný jezdec František Juhan v roce 1947 z Anglie do Československa. Autora článku to zaujalo natolik, že se začal blíže zabývat jak teorií, tak praktickou aplikací tohoto systému. Jeho využití u motocyklů vypadalo slibně, možnosti regulace podle terénu a zatížení spolujezdcem lákaly. Pro jeho vývoj v našich závodech na výrobu motocyklů v padesátých letech ale podmínky nebyly, továrny se orientovaly na extenzivní výrobu konvenčních typů se zajištěným odbytem v méně rozvinutých zemích a k inovacím je nic netlačilo. Plzeňská Škoda v té době připravovala experiment s hydropneumatickým odpružením úspěšného trolejbusu Škoda 9 Tr, ale i elektrické lokomotivy. V rámci modelových zkoušek, vpodstatě však ilegálně, byl navržen a vyroben pružicí element tohoto typu pro motocykly. Připravován byl současně i podvozek motocyklu pro testy tohoto odpružení, a to pro unifikovanou montáž na přední i zadní kyvnou vidlici. V ocelovém tvrdě chromovaném válci v horním dílu teleskopu byl pryžový vak natlakovaný vzduchem, jenž se plnil automobilovým ventilkem v horním víku. V odlehčením stavu vak vypl-ňoval celý prostor horního válce. Ve spodní části z hliníkové slitiny byl olej, který při stlačení prošel děrovaným spodním dnem do horní části, stlačil vak a tím vyvodil sílu v ose elementu. Průtok dnem reguloval pryžový talířek, jenž při stlačení uvolnil plný průtok, při roztažení překryl řadu otvorů a průtok omezil, takže pracoval jako jednoduchý tlumič. Válce byly vzájemně utěsněny dvěma O-kroužky. Za předpokladu, že dojde časem k netěsnostem a olej bude unikat, měl spodní válec vnější plášť, kam uniklý olej stékal a shromažďoval se v dolní části spodního válce. Tam bylo jednoduché zařízení, které jej přečerpávalo zpět do pracovního prostoru. Když po přejetí vyšší -překážky narazil čep horního válce na píst ve spodní části, ten uzavřel přívod oleje z pláště a přetlačil olej ventilkem nahoru. Systém byl patentově chráněn jak v Československu (patent 115620 z 15. července 1965), tak v řadě západních států. Progresivní charakteristika na obrázku se skokem při přečerpávání oleje je převzata z patentového spisu a upravena pro tento účel. Vzorky, které byly ve skutečnosti ilegálně -vyrobeny v plzeňské Škodovce, namontovali díky ekonomickému uvolnění v roce 1968 v ČZM (České závody motocyklové) ve Strakonicích na motokrosový motocykl ČZ. Testy vypadaly uspokojivě, ale z východu v srpnu téhož roku přijely ruské tanky a převálcovaly kromě dlouhé řady jiných i tento projekt. Závod Škoda Plzeň se vrátil do -starých kolejí, nadiktovaných tzv. Radou vzájemné hospodářské pomoci socialistických zemí, a autor dostal vyrozumění, aby si vzorky převzal zpět. Jen ten, kdo tyto doby pamatuje, tak ví, jak silně byli frustrováni lidé, jejichž mnohaletá práce nenávratně a naráz končila. Vzorky na zpáteční cestě ze Strakonic skončily na smetišti. Teprve po letech sestavil autor ze zbylých dílů jeden vzorový kus, který je toho času ve sbírkách Národního technického muzea v Praze.

Převzato z časopisu

Fotogalerie