EXTRA – Zapomenutý úspěch

Michal Stripačuk obsadil páté místo ve Velké ceně Československa roku 1970 na nizozemském motocyklu Jamathi 50. Začalo to opékáním buřtů...

Samozřejmost? Za éry komunismu jistě nikoli. Nedávno Huleš na motocyklu Honda, Italjet nebo Aprilia, Pešek na Derbi, Abraham na Ducati, stejně jako Smrž. Před více než 40 lety se jezdilo jen na domácích, a když se náhodou Stripačuk objevil v Brně na Jamathi, bylo to něco nevídaného. Kořeny vedou v případě československého závodníka Michala Stripačuka (narozen 13. července 1934) do Ruska, a když ho matka krátce po válce přivezla ze Slovenska do vesničky Stradov u Chlumce poblíž Ústí nad Labem, bylo chlapci dvanáct... Obdivuhodně se sžil s prostředím na malém hospodářství, denně pracoval a výborně prospíval. Za krásné vysvědčení na konci školy dostal od maminky drahé hodinky, ale dlouho si je neužil. Za několik dní je prodal a koupil si motocykl. Tak začal ­životní příběh v jedné stopě, který vlastně pokračuje dosud. Patřilo k němu nezbytné seznámení s kamarádem, první jízdy, opravy, pády i prodřené oblečení. Především ­vedle toho všeho i celoživotní shánění peněz na milované motocykly. I proto měl řidičský průkaz dříve, než dovolovaly předpisy, i proto šoféroval obrovitou Tatru 111 jako neduživý štíhlý kluk, vážící sotva padesát kilo... Když poznal, co je to opravdový ­závodní motocykl, pojal životní krédo, a to porazit tovární jezdce! Tím bylo myšleno být lepší než plejáda vyvolených, kteří požívali podpory továren Jawa a ČZ. Skutečně se mu to v roce 1969 podařilo. Ještě před tím mu po dlouhém přemlouvání prodal jednoválcové Ravo 125 pan Rain ze Dvora Králové nad ­Labem, a když motocykl doma ­postavil, vydržel se na něj dívat celé hodiny. Na konci sezony mu všichni soukromý titul přáli. Na tu atmosféru vzpomíná dodnes... V památném roce 1970 zabalili ve Stradově tradiční proviant, tedy kartony šampaňského (jako případný dárek), bednu buřtů a motocykl, a jelo se na Velkou cenu. Tam svou dodávku zapar­kovali v paddocku hned vedle Nizozemců. Postavili stan, přišel podvečer a jako provizorní gril posloužily tři železné nožky, které držely disk z automobilu Fiat. Vůni opé­kaných buřtů nešlo zastavit, a tak jeden ze Stripačukovy společnosti, ústecký učitel Dr. Kolínský, vládnoucí znalostí dvanácti ­jazyků, pozval sousedy. Byl to příjemný ­večer, brzy se po šampaňském vedly řeči, buřty chutnaly a Aalt Toersen, Martin ­Mijwaart a Jan Thiel byli nejen dobrými společníky, ale záhy se stali i velkými přáteli československých kolegů. Druhý den přišlo vystřízlivění. Stripačuk nemohl natočit stroj Ahra 50, ať se mechanik snažil jakkoli, nejpohotověji ovšem zasáhl Olda Fišer. Otočil se na Holanďany, ukázal na Jamathi a povídá: „Půjč mu to!“ Následovalo překvapení v podobě souhlasu, snad jen s dovětkem, že by to do 15. místa mělo stačit. V té chvíli usedl Michal Stripačuk poprvé za řídítka nizozemské padesátky Jamathi. Nic mu nesedělo, řídítka, poloha brzdy, ani stupačky. A v prvním tréninku pršelo! Bylo to neuvěřitelné, když byl čtvrtý, navíc s motocyklem, jenž byl pět let starý a měl o dva koně méně než novější tovární modely. Večer pak Dr. Kolínský vyslechl debatu v týmu Jamathi a Stripačukovi říká: „Mluví o vás.“ Po chvíli už náš závodník ukazuje Nizozemcům na mapě okruhu, co a jak jede, kde řadí, kde brzdí a dodává skromnou poznámku, že jel s rezervou. To je zřejmě dostalo. Druhý trénink se jel na suchu a Stripačuk byl osmý. Přesto slib, že když bude v neděli pršet, dostane lepší a silnější motorku, platil. Hezké, slunečné a suché počasí od nedělního rána rozhodlo. Náš závodník nakonec vyjel se starším modelem Jamathi a vzpomíná: „Jel jsem klidný závod. Sám a sám. Ti rychlí mi ujeli, ti pomalejší na mě nestačili.“ Dojel pátý a zapsal se tak mezi naše nejúspěšnější závodníky v historii Velké ceny Československa. Vedle radosti v cíli ho také ­čekala cena pro nejlepšího domácího jezdce. Pět nových pneumatik na vůz Škoda 1000 MB, věnoval je z vděčnosti Nizozemcům, a vyznal se jim, že je nejšťastnější. Výsledek Michala Stripačuka měl dohru. Nizozemský tým Jamathi mu nabídl, aby v příštím roce startoval v tovární sestavě mistrovství světa třídy 50 cm³. Když s tím přišel na tehdejší Svazarm, který ­rozhodoval o veškerých motoristických sportovních aktivitách, uslyšel od těch komunistů: „Jseš na to ještě moc mladý.“ Bylo mu třiatřicet… Ani dnes Michal Stripačuk neztrácí úsměv, na závody rád vzpomíná a nedělní televizní přenosy probírá v pondělí s dvorním me­chanikem Janem Landtem. Jak jinak, než v dílně u motocyklů a stále v práci.

(Pozn. redakce) Velkou cenu ČSSR 1970 jsem viděl, byl to můj první brněnský motocyklový závod. Lehce pršelo, z amplionu hlásili, že Stripačuk pojede na Jamathi 50, byla to senzace. V neděli 19. července 1970 Toersen na Jamathi vyhrál, jeho značkoví kolegové Mijwaart a Stripačuk obsadili čtvrté a páté místo. Nasedli jsme s kamarádem na dva stroje Jawa 50 (já na Pionýr 05, on na Mustanga) a vyrazili na šestihodinovou noční túru do Prahy (žádná dálnice nebyla), naplněni hrdostí na skvělý výsledek našeho závodníka. Pamatuji si to jako teď, Stripačuka jsem neznal, ale o Jamathi už jsem slyšel. Byl to jeden z nejlepších týmů třídy 50 cm3; Aalt Toersen skončil druhý v mistrovství světa 1970. TOM HYAN

Převzato z časopisu

Fotogalerie