Serenissima Automobili – esence Itálie

Slovo Serenissima zní velmi italsky. Historie značky zní jako libreto dobré italské opery s barvitými aristokratickými kulisami, hlučným, ale ladícím orchestrem a tragikomickým koncem. 

Automobilka Serenissima je dodnes zahalena tajemstvím. Trochu nám ji osvětlil rozhovor s hrabětem Volpim u příležitosti prodeje tří vozů Serenissima, které byly doposud v jeho osobním držení. Sám hrabě bohužel odmítá sepsat knihu pamětí… 

Poválečná Modena byla tavicím kotlem konstrukce, vývoje a výroby sportovních a výkonných vozů. Všichni zde znali všechny, navzájem pracovali jedni pro druhé. Jedním z nekorunovaných vládců byl Com-mendatore Enzo Ferrari, jehož autoritářské způsoby se začaly zajídat některým jeho manažerům natolik, že od něj odešli. Za-ložili vlastní podnik na výrobu sportovních a závodních vozů, lepších než Ferrari. Měl se jmenovat Automobili Serenissima, -nakonec jej pojmenovali Automobili Turismo e Sport (ATS). U Palácové revoluce Ferrari a zrodu ATS stál především bývalý obchodní a marketingový ředitel Girolamo Gardini, jenž se zasloužil o zviditelnění a étos „touhy po vlastním Ferrari“. Nakazil jím importéry Luigiho Chinettiho (USA) a Jacquese Swaterse (Belgie), kteří mu uvěřili a výrazně pozvedli prodeje do té doby spatně se prodávajících vozů. Enzova manželka, rozrušená ztrátou syna Dina, dala při diskusi v říjnu 1961 Gardinimu veřejně facku. Manžel se jí zastal, což Gardini chápal jako čirý nevděk. Odešli s ním bývalý manažer sportovního oddělení Romolo Tavoni, šéfkonstruktér Carlo Chiti, konstruktér Giotto Bizzarrini, šéf administrativy Ermano Della Casa a další. 

Založení ATS podpořil bolivijský miliardář Jaime Ortez-Patina i kontroverzní Giorgio Billi, spolupracující se Sověty a vlastnící ruské letadlo Jak. Oba o automobilech nevěděli vůbec nic, Chiti všechny vodil za nos. 20 % akcií ATS nabídli bohatému hraběti Giovannimu Volpimu di Misurala, který tehdy provozoval tým Scuderia Serenissima převážně s monoposty a sportovními vozy Ferrari, ale i Cooper, Abarth, Porsche a Maserati v F1, 24h Le Mans i závodech do vrchu v Evropě i USA. Často zatápěl továrnímu týmu z Maranella. Volpiho otec založil roku 1932 Filmový festival v Benátkách, od něj se inspirovali v Cannes. Jeho syn vyprodukoval fenomenální film „Fangio“, jenž se ale nedostal do distribuce. Jakmile se Ferrari dozvěděl, že Volpi koupil akcie ATS, uvrhl jej do klatby a patnáct let o něm italský motoristický tisk nenapsal ani řádku. 

Záměr ATS (původní společnost operovala v letech 1963 – 1965) se nevydařil, hlavní protagonisté jej opustili již na podzim roku 1962. Své akcie Chitimu prodal i Volpi. Závodní tým ATS se jménem Scuderia Serenissima šel vlastní cestou. Nadále převážně nasazoval vozy Ferrari pořízené před krizí nebo od klientů. Vylepšoval je Giotto Bizzarrini. Neexistovaly výkresy karosérií, řemeslníci je vyklepávali přímo v dílně pod Giottovým dohledem. S nejlepšími řidiči za volantem, ke vzteku commendatora, často porážely jeho tovární speciály. Koncem roku 1962 přišel k hraběti Giotto s nabídkou kompletní výrobní dokumentace motoru 3,5 nebo 4,5litru V12. Volpi ji odmítl, Lamborghini ale ne, a tak si, za pomoci novozélandského technika Boba Wallace, dopomohl k další slávě. Po několika měsících se Serenissima přece jenom rozhodla zkonstruovat vlastní vůz. Giotto měl co dělat jinde, tak angažovali staršího technika s brilantními nápady, Alberta Massimina. Ten se odmítl podílet na hybridním voze, jaký tehdy reprezentovala úspěšná Cobra. „To není konstrukce, ale skládačka, a tu může dělat každý.“ Za devět měsíců zkonstruoval zcela nový motor V8 3,0 litru s rozevřením válců 30°, jaké měla tehdejší Ferrari V12. Volpi kategoricky odmítá častý názor, že by jeho jednotka vycházela z konstrukce závodního motoru ATS (OHC). Massimino pak přidal vlastní synchronizovanou převodovku a trubkový podvozek nesoucí hliníkovou karosérii. 

První Serenissima, typ 308V, pak sloužil jako donátor dílů novějším vozům. Cílem nebyly závodní vozy. Ty měly jen sloužit k praktickému ověření řešení, která by tvůrci uplatnili v menších sériích silničních sportovních automobilů. K tomu by ale museli vybudovat celou výrobní organizaci a vzdát se stávajících řemeslných pracovních metod, tak záměr zrušili. Giotto se roku 1967 rozešel s konstruktérem Massiminem, prosazujícím komplikovaná a nevyzkoušená řešení. 

Příchodem Fordu se závodění výrazně zdražilo, spirála nákladů neměla konce. Všechny závodní vozy hned prodali, neboť rychle klesala jejich hodnota. Hrabě nejdéle vlastnil Testa Rossu, kterou od něj roku 1984 koupil za 450 000 dolarů módní guru Ralph Lauren (dnes má vůz hodnotu milionů euro). Massimino postavil asi 10 motorů, další 4 nebo 5 v úpravách Alfa Francise. K tomu asi šest nebo sedm převodovek. Roku 1970 koupil značku Serenissima Moreno Baldi, jenž se tehdy snažil o návrat projektu ATS. Od té doby o Serenissimě nikdo neslyšel. Trojice v únoru 2019 prodávaných vozů je labutí písní i závětí tajuplné italské značky.

Převzato z časopisu

Fotogalerie