Mauro Nesti (1935 – 2013) – Král vrchů

Legendární Mauro Nesti dobyl titul mistra Evropy v jízdě do vrchu devětkrát...

V dobách, kdy jediný kontakt s nejlepšími závodníky pro většinu z nás představoval jejich příjezd na závody do Československa, jsme se na účast těch nejlepších těšili jako malé děti. Byly jen tři možnosti, ME cestovních vozů v Brně, Intersérie v Mostě a Ecce Homo ve Šternberku. Jako československý dopisovatel italského týdeníku Autosprint, což mi pomáhalo překonat šedé dny komunistického režimu, jsem toho o Nestim dost věděl předem. Několikrát už měl přijet na Ecce Homo, ale podařilo se to až v ročníku 1983. Potkali jsme se hned při tréninku, obdivovaný šampion okamžitě překvapil přátelskou vstřícností, a tak jsme strávili několik hodin mezi jízdami zajímavými rozhovory... Samozřejmě, jako vítěz nespočtu závodů do vrchu, si všechny triumfy ani přesně nemohl pamatovat, o svých začátcích však vyprávěl s nadšením.

Debutoval na motocyklu v sezoně 1953 se stroji věhlasné značky MV Agusta 125 a 250, která po léta kralovala mistrovství světa. Tam to Mauro nedotáhl, po neštěstí ve 24 h Le Mans 1955 byla účast v závodech všech úrovní poněkud zmrazena, a proto o smlouvu továrního jezdce přišel. V šedesátých letech přesedlal na čtyři kola, jezdil okruhy (Fiat-Abarth 850 TC), zkusil formuli 3 (Tecno), ale pak objevil, že souboj s časem na závodech do vrchu je nejen větší výzvou, ale koneckonců i finančně dostupnější. Přesto na okruhy nezanevřel. V roce 1984 přijel na Intersérii do Mostu se svou Osellou a zajel nejrychlejší kolo druhé divize... Nikdo jiný nevyhrál více závodů do vrchu, hovoří se o 450 vítězstvích. Přezdívka Re di Montagna, tedy Král vrchů, mu právem patří, jediný, kdo možná má šanci ho překonat, je jeho krajan Simone Faggioli, šestinásobný mistr Evropy. Mauro Nesti těchto titulů získal devět, nejprve tři s vozy Lola-BMW (na T294 v roce 1975, na vylepšené T296 ve dvou následujících sezonách), pak přešel na světle modrou Osellu PA9-BMW a triumfoval šestkrát v nepřetržité řadě (1983 až 1988)!

Při debutu na Ecce Homo 1983 suverénně zvítězil, tehdy nadělil Kurtu Buessovi více než devatenáct sekund po dvou jízdách! O rok později u nás vyhrál klasifikaci ME, když podlehl jen monopostu Ruediho Capreze (formule se do ME nezapočítávaly). V roce 1985 byl třetí, 1986 znovu nejlepší, 1987 podlehl jen Vilariňovi, 1988 se mu nedařilo (celkově osmý) a pak opustil mistrovství Evropy, protože už všechno vyhrál a přece jen mu bylo třiapadesát let! Jezdil dále doma, naposledy se vypravil do Šternberka v sezoně 1989, jenže byl diskvalifikován, protože nahříval pneumatiky, což předpisy nedovolovaly. Pro zábavu pokračoval v domácím šampionátu, kde dobyl celkem sedmnáct mistrovských titulů, a to i na okruzích. Osellu krátce vyměnil za Lucchini a Bredu, aby se v sezoně 2001 vrátil do kategorie historických vozů (s vysloužilou Osellou). Bylo mu šestašedesát, ale bez závodů nemohl žít. Svůj poslední však prohrál. Podlehl vážné nemoci loni v listopadu. Čest jeho památce!

Převzato z časopisu

Fotogalerie