Maserati (1914 – 2014) – Po sto letech...

Maserati sice slaví 100 let od založení, ale první automobil nesoucí slavné jméno vyjel až o dvanáct let později...

Neznamená to, že by se bratři Maserati nevěnovali motorismu dříve. Ze sedmi synů strojvůdce Rodolfa Maseratiho a Caroliny Losiové se ovšem do automobilové firmy zapojili jen čtyři, prvorozený Carlo (1881 – 1910) už v roce 1898 sestrojil pomocný jednoválec pro jízdní kolo, nazvaný Carcano 2 ¾ HP podle sponzora markýze Michela Carcana, pro jehož značku pak závodil na moto-cyklu, a v letech 1901 – 1902 sestrojil první vlastní automobil (také jednoválec). Vážně však onemocněl, zemřel v devětadvaceti a otevření mechanické dílny S.A. Officine Alfieri Maserati dne 14. prosince 1914 se nedočkal.

Carlo ovšem přesvědčil představenstvo automobilky Isotta-Fraschini, aby zaměstnalo mladšího bratra Alfieriho (1887 – 1932), kam ho následovali také sourozenci Bindo a Ettore. Od roku 1912 vedl Alfieri zastoupení Isotta-Fras-chini v Boloni (Bologna), spolu s bratry Ettorem a Ernestem ladil rovněž závodní motory. O dva roky později se rozhodl. S Ettorem, Ernestem a pěti mechaniky založil dílny na Via de Pepoli v Boloni. Bohužel oba starší, Alfieri a Ettore, museli do války, Ernesto směl řídit obchod. Po válce se přestěhovali na předměstí do Ponte Vecchio, ještě tvořili závodní automobily pro sebe (Alfieri Maserati vyhrál mnoho závodů) i pro jiné (turínská automobilka Diatto), ale vlastní konstrukce byla logickým vyvrcholením. Závodní automobil Maserati Tipo 26 (podle roku 1926) se stal prvním typem, následovalo několik modifikací, vždy však s řadovým osmiválcem a ventilovým rozvodem DOHC! Při debutu na Targa Florio vyhrál Alfieri Maserati svou třídu a byl celkově devátý, jeho osmiválec 1493 cm³ dával výkon 88 kW (120 k)/5300 min^‑1 a dosahoval největší rychlosti 200 km/h! Motory různých variant 26B (dvoulitr) až 26M (dvaapůllitr) s kompresorem typu Roots postupně sílily, objevily se však i menší verze pro nižší třídy, například osmiválec 26C (Tipo 8C 1100) s objemem pouhých 1078 cm³ (ø 51 x 66 mm), ale výkonem až 77 kW (105 k)/6500 min^‑1 a rychlostí 185 km/h (v roce 1930)!

Kuriozitou zůstává, že Maserati vyráběl až do čtyřicátých let pouze závodní vozy, z nichž některé byly upravovány pro silniční provoz. Ve srovnání s dnešní dobou jsou předválečné výkony Maserati neuvěřitelné. Alfieri postavil čtyřlitrový šestnáctiválec Tipo V4, v roce 1929 s ním zajel kolo na Monze průměrem 182,820 km/h a v Cremoně dosáhl rychlostního rekordu 246,069 km/h na deset kilometrů! Ještě v roce 1932 patřilo nejrychlejší kolo Luigimu Fagiolimu na Monze průměrnou rychlostí 180,541 km/h, na berlínském Avusu pak jel René Dreyfus dokonce 220 km/h! Objem válců 3961 cm³ se zvětšil v typu V5 na 4906 cm³, výkon se dvěma kompresory Roots vzrostl až na 265 kW (360 k)/ 5200 min^‑1! Jeden z vozů V4 pak dostal dvoumístnou karoserii Zagato pro silniční provoz! Ve třicátých letech vyrobil Maserati mnoho různých závodních automobilů, které sbíraly úspěchy na všech tratích světa až do té doby, než malá firma nemohla v Grand Prix konkurovat německým gigantům Mercedes-Benz a Auto Union se státní podporou. Husarským kouskem bylo vítězství Wilbura Shawa (osmiválec 8 CTF jako Boyle Special) v 500 mil Indianapolisu 1939 a 1940, o hattrick ho připravilo prasklé kolo při třetím pokusu (vždy se stejným chassis No. 3032).

Bratři Maserati byli především nadšenci a nikoli obchodníci, v roce 1937 získala podnikatelská rodina Orsi v podniku majoritu, přestěhovala výrobu do Modeny, pokračovala v závodech s továrním týmem až do roku 1958 a po válce zavedla produkci silničních vozů. Bratři Bindo, Ettore a Ernesto sice pokračovali v roli konzultantů až do roku 1947, ale pak založili novou značku OSCA (Officine Specializzate Costruzioni Automobili) a vrátili se do Boloně. Ještě před odchodem vytvořili typ A6G pro silniční provoz, přímo odvozený ze závodního šestiválce 6CM. Začala éra malosériové výroby osobních automobilů, jež karosovali nejslavnější italští mistři Pinin Farina, Zagato, Vignale, Frua, Allemano, Touring, Ghia, Bertone a další. Nejslavnějším závodním typem byl šestiválec 250F, vítěz mnoha Velkých cen F1 (Juan-Manuel Fangio mistrem světa 1957).

V šedesátých letech se Maserati vrátil do F1 jako dodavatel motorů, tentokrát třílitrových dvanáctiválců, a Pedro Rodriguez vyhrál Velkou cenu Jižní Afriky 1967 v Kyalami. Nespočetné byly úspěchy v závodech sportovních prototypů, vidlicový osmiválec pro 450 S se stal základem exkluzivního kupé 5000 GT (34 vozů v letech 1959 – 1966 s různými karoseriemi). Skutečně sériovým byl 3500 GT, také s řadou karosářských variant, šestiválec 3,5 l až 162 kW (220 k), průkopník vstřikování paliva (nepřímé Lucas), postavený ve 2225 exemplářích (1957 – 1964). Vrcholná éra přinesla nádherné sportovní vozy Sebring, Mistral (poslední řadové šestiválce) a variant V8, označených Mexico, Ghibli, Indy, Bora (s motorem uprostřed), Quattroporte, Khamsin a Kyalami.

Bohužel v té době Adolfo Orsi prodal podnik francouzskému Citroënu, ten využil vidlicový šestiválec Maserati pro kupé SM, ale ve vlastní tíživé situaci, jež předcházela pohlcení Peugeotem, nakonec v květnu 1973 rozhodl o likvidaci tradiční italské značky. Po intervenci státní organizace GEPI koupil firmu Alejandro De Tomaso, který už zachránil Moto Guzzi a Benelli. De Tomaso přišel s revolucí, jež předcházela dnešní downsizing, v roce 1982 zavedl řadu Biturbo s menšími šestiválci 2,0 l, přeplňovanými dvojicí turbo-dmychadel. Výroba vzrostla (první typ 11 919 vozů do 1989), poruchovost také. Objem dalších variant posílil až na 3,0 l, ale řada nebyla příliš populární, tak se znovu objevil osmiválec (také dvě turba), jenž přešel do další generace Maserati, zahájené 3200 GT Coupé (1998). To už byla značka součástí skupiny Fiat, v níž prožívá spolupráci s Ferrari (výroba mo-torů) a podstatné rozšíření produkce. Dnešní nabídku tvoří sportovní GranTurismo a GranCabrio, sedany Ghibli třetí a Quattroporte šesté generace a připravuje se první SUV Levante. Cílem je dosažení kapacity padesáti tisíc vozů ročně.

Převzato z časopisu

Fotogalerie