IVECO VEICOLI INDUSTRIALI – Do další čtyřicítky

Nadnárodní společnost IVECO loni slavila čtyřicátiny, vznikla spojením výroby užitkových vozů pěti značek do jediného koncernu, součásti skupiny Fiat...

Historie sdružení IVECO je spjata se skupinou Fiat prostřednictvím vlastnických práv rodiny Agnelliů, po dlouhá léta vládců Fiatu. Giovanni Agnelli (1866 – 1945) položil základy průmyslového impéria, které dodnes ovládají jeho potomci. Před koncem devatenáctého století byl jedním z iniciátorů zrodu společnosti FIAT, jež vznikla v roce 1899 jako Fabbrica Italiana di Automobili – Torino a hned se pustila do výroby osobních vozů. Přestože mu asistovali pánové Roberto Biscaretti di Ruffia, Cesare Goria-Gatti, Michele Lanza, Emanuele de Bricherasio di Cacherano, Carlo Racca, Lodovico Scarfiotti (z rodiny stejnojmenného jezdce F1 šedesátých let) a někteří další, Agnelli podnik ovládl a jeho syn Giovanni jej vedl až do své smrti před třinácti lety. Prvním výrobkem byl osobní automobil FIAT typu 3½ HP s ležatým dvouválcovým motorem 679 cm³, který uvezl tři cestující a uháněl rychlostí až 35 km/h! Fiat postupně přidal výrobu nákladních automobilů (1903), autobusů (1906), leteckých motorů (1908), velkých lodních motorů (1909), letadel (1915), železárny a ocelárny (1917), železniční vagóny a lokomotivy (1917), kolové (1919) a pásové traktory (1932), vysokozdvižné vozíky (1950), obráběcí stroje (1951), jadernou energetiku (1956), elektroniku (1957), těžké stavební stroje (1958), spalovací turbíny (1960) a kosmický průmysl (1963). Postupně pohlcoval některé ze soupeřů a závody spojoval.

Přestože se koncern Fiat do dnešních dnů určitých oborů už zase vzdal, aby se zaměřil na produkci osobních automobilů, pro výrobu užitkových vozů založil k 1. lednu 1975 novou společnost IVECO (Industrial Vehicles Corporation) s několika partnery, kteří pak opustili tradiční značky Fiat, Unic, OM, Lancia a Magirus-Deutz, aby sjednotili produkci pod označení IVECO (resp. IVECO Irisbus v oblasti autobusů). Tím zanikla značka Fiat ve světě nákladních vozů a autobusů, ale IVECO je jejím nástupcem, stejně jako Case New Holland (CNH) je nástupcem výroby traktorů a stavebních strojů Fiat. K 1. lednu 2011 došlo k rozdělení Fiat Group na dvě samostatné divize Fiat SpA (osobní automobily, motory FPT a příslušenství) a Fiat Industrial SpA (IVECO, CNH, průmyslové a lodní motory FPT). Podíly holdingu EXOR zakládající rodiny Agnelliů (dříve IFI a IFIL, spojeno 2008) zůstávají shodné v obou nových společnostech Fiat (kolem 30 %), nyní přejmenovaných na Fiat Chrysler Automobiles a CNH Industrial. Výkonným ředitelem a majoritním vlastníkem je John Elkann, vnuk Giovanniho Agnelliho mladšího. První nákladní automobil Fiat vyjel z továrny na Corso Dante v Turíně, kde dnes sídlí Centro Storico Fiat se svými sbírkami, už v roce 1903. Byl to plošinový vůz s odkrytým pracovištěm řidiče, který seděl nahoře nad motorem, takže šlo o bezkapotový typ s  velkou ložnou plochou 4000 x 2000 mm při celkové délce vozu 5250 mm.

Zážehový čtyřválec 24 HP o objemu 6371 cm³ poháněl zadní kola řetězy; výrobce uváděl vlastní/užitečnou hmotnost 2,0/4,0 t a největší rychlost 12 km/h. Nový automobil prokázal velmi dobré užitné vlastnosti, největší zájem měla armáda, po zkouškách objednala první kusy, ale Fiat odpověděl vylepšenými modely 18-24 HP s menším motorem 4500 cm³ ve dvou variantách výkonu. Nebylo jednoduché se prosadit mezi čtyřmi desítkami automobilových výrobců v Itálii, ale Fiat to dokázal i s nákladními vozy. V roce 1910 jich dodal 82, když jich v provozu bylo jen 216. Nové modely dostaly také klasickou kapotovou budku. V roce 1930 vzniklo Consortium Fiat Veicoli Industriali, které spojilo produkci Fiat, Ceirano a Spa, následovalo převzetí dalších konkurentů (Scat, Ansaldo), byly uvedeny vznětové motory vlastní konstrukce Fiat a už tehdy i nákladní elektromobily (Fiat 621 Veicolo Elettrico). Ještě dříve, než vzniklo sdružení IVECO, pohltil Fiat italskou konkurenci OM a francouzskou UNIC, která pak dodávala shodné vozy, pouze s jiným označením na přídi. Poválečné typy se staly základem produkce IVECO, zatímco Fiat se po roce 1975 soustředil na lehké užitkové vozy, známé dnes jako typy Ducato, Talento, Strada, Scudo, Dobló, Fiorino a další pod značkou Fiat Professional.

Mechanické dílny Officine Meccaniche se slavnou značkou OM vznikly už v devatenáctém století v Miláně, před 110 lety vyjel první osobní automobil a není bez zajímavosti, že sportovní vozy OM obsadily první tři místa v prvním ročníku závodu Mille Miglia (1927). Výroba byla převedena do Brescie, od třicátých let se podnik specializoval na nákladní automobily se vznětovými motory, od roku 1938 je částí skupiny Fiat a po válce vyjížděly stejné typy jako Fiat nebo OM; značka přežila nejdéle na vysokozdvižných vozících. Vincenzo Lancia vyrobil první automobil před 110 lety, od roku 1912 dodával nákladní vozy, v roce 1969 se Lancia stala součástí Fiatu a ukončila výrobu užitkových automobilů, její závod v Bolzanu se změnil na Lancia Veicoli Speciali a soustředil na speciální vojenská vozidla a odlitky náprav. Francouzský Unic-Fiat S.A. byl nástupcem před 110 lety založené automobilky Unic, od roku 1966 majetkem Fiatu (tedy další a další výročí), a do vínku pro IVECO přinesl především továrnu na motory v Bourbon-Lancy.

Tyto tři podniky vstoupily společně s Fiat Veicoli Industriali do nové skupiny IVECO. Druhým hlavním partnerem konsorcia IVECO vedle italského Fiatu byl při zrodu německý Magirus-Deutz, vzniklý v roce 1936 spojením tradičního výrobce požárních stříkaček a žebříků Magirus (založeno 1866 v Ulmu) a průkopníka spalovacích motorů Deutz z Kolína nad Rýnem, jehož kořeny sahají až do roku 1864. Magirus-Deutz se vypracoval v šedesátých letech na významného výrobce užitkových vozů, které jako jediné vedle československé Tatry ve větším měřítku nabízely vzduchem chlazené motory. V roce 1974 činil odbyt užitkových vozů sdružených značek IVECO kolem 110 tisíc kusů, z toho polovinu Fiat, 28 tisíc OM, 14 tisíc Magirus-Deutz, 10,3 tisíce Unic a tři tisíce vojenských vozidel od Lancie. Konsorcium IVECO se sídlem v Amsterdamu (z daňových důvodů) tak získalo 16 továren s více než padesáti tisíci zaměstnanci v Itálii, Francii a Německu. Expanze tím neskončila.

Pohlcením konkurentů ENASA-Pegaso (Španělsko), Ford Trucks Europe a Seddon-Atkinson (oba Velká Británie) skončily jejich značky i produkce, pouze továrna Pegaso v Barajas byla úspěšně začleněna do koncernu. V osmdesátých letech byla připojena italská firma Astra z Piacenzy, vyrábějící automobily a těžké dumpery pro stavebnictví nadále pod svou značkou. Pokud jde o výrobu autobusů, tam také převládlo jednotné označení IVECO, které nesou i české výrobky z Vysokého Mýta (dříve Karosa), výjimkou je pouze francouzský Heuliez Bus. Výroba vozů IVECO běží na mnoha kontinentech, také v Číně, Rusku, Brazílii a Austrálii.

Převzato z časopisu

Fotogalerie