Italjet Moto – S českým motorem

Málo známá je historie motocyklů Italjet z období, kdy používaly československé motory...

Samotná firma Italjet o této části své bohaté historie tiše mlčí, podobně jako Giugiaro o spolupráci při návrhu nové typové řady osobních automobilů Škoda 720. Údajně se podílela na vývoji našeho typu Jawa 50 Mustang, sama ovšem vyráběla Mustangy s jinými motory. Představila rovněž sportovní padesátku Italjet s motorem Jawa 50 typu 20 (tedy z Pionýra). Největší šanci měly mít stroje Italjet s československými dvoudobými jednoválci ČZ 125, objevil se dokonce Italjet s dvouválcem Jawa 350. Proti tehdejším kývačkám samozřejmě dostaly italské výrobky odlehčený design ve sportovním stylu, nemluvě o novém podvozku, nádrži, světlometu a dalších dílech. V roce 1959 vznikla firma Italemmezeta v Boloni, která (jak název napovídá) použila pro svoje motocykly východoněmecké motory MZ 125. Následovaly další typy, především padesátky, s dvoudobými jednoválci Minarelli, Franco Morini, Sachs a dalšími; šéf firmy Leopoldo Tartarini obrátil pozornost také k československým motorům.

V roce 1967 představil řadu strojů Tarbo (Tartarini-Bologna) v objemových třídách 50, 125 a 350 cm³ s našimi motory, které prodával ve Francii známý Jacques Poch; pro domácí a jiné exportní trhy nesly značku Italjet, jež se objevila na mopedu 50 cm³ už v roce 1961. Kolik skutečně vzniklo motocyklů Italjet s československými motory, se nepodařilo zjistit. Jedno však je jisté, byla uvedena řada různých typů ve zmíněných objemových třídách, jejichž provedení mohli čeští motocyklisté italským kolegům jen závidět. V prospektu Italjet z konce šedesátých let na řadu 125 se představily tři typy Sport, Rally a America s osvědčeným vzduchem chlazeným dvoudobým jednoválcem ČZ 123,5 cm³, první dva s výkonem 12 k (8,8 kW), třetí s 9 k (6,6 kW), všechny se čtyřstupňovou převodovkou, rozvorem os kol 1330 milimetrů a hmotností 98 kilogramů. Společnost Italjet se záhy přestěhovala do San Lazzaro di Savenna (BO), Leopoldo Tartarini byl dlouhá léta jediným vlastníkem. Do dnešního dne vyvinula přes 150 různých mopedů, motocyklů a skútrů, z nichž mnohé získaly uznání za design a pokrokovou konstrukci.

Zprvu šlo o padesátky Mustang, Mustang Veloce, Trail, Geronimo, Conquistador, Vampire a mopedy Baby, resp. Minibaby; motory většinou dodával Minarelli. V roce 1965 se představil prototyp silného Griffonu, v roce 1968 sériová verze (motory Triumph 500, pak Bonneville 650). V šedesátých letech Tartarini dovážel motokrosové ČZ, Yamahy a v sedmdesátých Bultaco; což vedlo k použití motorů zmíněných značek. Hledal jakoukoli příležitost, dodával stroje pro Floyda Clymera (ten koupil značku Indian), i s velkými motory Royal Enfield, Velocette a dvouválcem Horex; pustil se do trialu (Bernie Schreiber vicemistrem světa 1980), když už vyráběl vlastní dvoudobé i čtyřdobé jednoválce. Minimotocykly typu enduro a cross vyvážel hlavně do USA, v Itálii měl v polovině osmdesátých let téměř 400 servisních míst. Pozornost vzbudily skládací miniskútry Kit Kat z roku 1968, či jeho nástupce Pack 2 (motor z mopedu Piaggio Ciao), jenž se stal prvním jednostopým motorovým exponátem Muzea moderního umění v New Yorku (1981).

Leopoldo Tartarini je italský motocyklový nadšenec, který se narodil 10. srpna 1932 v Boloni, kde také působil a založil svou firmu. Po vzoru otce začal s motocyklovými závody, v roce 1952 postavil první rám pro motocykl se sidecarem (použil dvouválec BSA 650) a hned se spolujezdcem Sergio Calzou vyhráli silniční závod Milano – Taranto! Stal se továrním jezdcem, na Benelli Leoncino zvítězil v následující sezoně 1953 jak v Milano – Taranto, tak ve své třídě v Motogiro (celkově druhý); pro Ducati pracoval v letech 1955 až 1958, když jeho sportovní kariéru přerušila těžká nehoda u Perugie (při Motogiru 1955).

Jakmile se zotavil, vymyslel si další dobrodružství. S kolegou Giorgiem Monettim na dvou čtyřdobých motocyklech Ducati 175 jeli kolem světa, přes Asii a Novou Guineu do Austrálie a Nového Zélandu, pak se přeplavili do Venezuely a objeli celou Jižní Ameriku, po plavbě do Dakaru se vrátili přes Afriku do Boloně. Od 30. září 1957 do 5. září 1958 ujeli šedesát tisíc kilometrů... Společnost Italjet se od roku 1986 specializovala na minimotocykly, od 1988 na skútry, z nichž k slavným patří Formula 50 L.C. (chlazený kapalinou), Dragster s jednoramenným závěsem předního kola, či retrospektivní Velocifero. V roce 1999 se pokusila o další Griffone (nyní italsky, nadále s motorem Triumph, tříválcem 900 cm³), ale bylo to zřejmě velké sousto. První bankrot přišel v roce 2002, Leopoldo Tartarini přenechal podnik synovi Massimovi, a založil studio designu.

Massimo Tartarini pokračoval, obnovil výrobu motocyklů (mj. velkých na základě korejského Hyosungu 650), ale s novými partnery se nyní soustřeďuje na minimoto, skútry a elektrická kola. Jako sídlo společnosti je uvedeno Ozzano d’Emilia v lokalitě Ponte Rizzoli, samozřejmě nedaleko Boloně (Bologna). Jen pro úplnost dodejme, že v letech 1999 – 2002 startoval Italjet ve třídě 125 cm³ v silničním mistrovství světa, jeho jezdcem byl první dva roky český reprezentant Jaroslav Huleš. Italjet s motorem Jawa nebo ČZ je dnes kuriozitou, už se ale našli sběratelé, kteří tento motocykl dovezli zpátky do České republiky!

Převzato z časopisu

Fotogalerie