HALL OF FAME 500 INDIANAPOLIS – Dvorana slávy

Nejslavnější závod Ameriky, a spolu se 24 h Le Mans a formulí 1 v Monaku nejproslulejší na světě, se letos dožil svého 102. ročníku...

Oválný okruh v Indianapolisu, vlastně obdélníková trať dlouhá 2,5 míle (tedy čtyři kilometry) se čtyřmi levými zatáčkami, vznikl už v dávném roce 1909. Tehdy se v USA pořádaly závody především na ostře klopených dřevěných oválech, jejichž životnost byla problematická. Pánové Carl Fi-sher, Arthur Newby, Frank Wheeler a James Allison se proto spojili a vybudovali dráhu se štěrkovým povrchem spojeným dehtem, ale jen s mírně klopenými zatáčkami. První závody v srpnu 1909 skončily fiaskem pro nevyhovující povrch, a tak trať pro další rok pokryli cihlami. Spotřebovali jich 3,2 milionu za tehdy nevídaných 150 tisíc dolarů! První závod na 500 mil se jel v roce 1911, zvítězil Ray Harroun na voze Marmon Wasp, což byl vlastně odstrojený sériový typ 32, jehož šestiválec 7,8 l dával výkon 81 kW (110 k) při 2400 min^-1. Když jezdec odmítl startovat s mechanikem, nařídili mu pořadatelé, že ho musí nahradit zpětným zrcátkem. Ray Harroun vyhrál průměrnou rychlostí 120,02 km/h, ale zapsal se do historie prvním užitím zpětného zrcátka! Historii závodu názorně mapuje muzeum Hall of Fame (tedy Dvorana slávy), které postavili přímo v infieldu, tedy uvnitř závodní dráhy.

Po krátké nadvládě francouzských a německých vozů (Peugeot 1913, 1916 a 1919; Delage 1914 a Mercedes 1915) se vrátily na nejvyšší stupně americké konstrukce, dvakrát vyhrál speciální Monroe-Frontenac, roku 1920 řízený Gastonem Chevroletem (bratr Louise, jenž dal jméno slavným automobilům). Z konstrukcí Harryho Millera vznikly legendární čtyřválce Offenhauser, jež vystřídaly Millery a vládly Indianapolisu dlouhá léta. Závod se stal legendou pro největší startovní pole, největší rychlosti a nejvyšší prémie, ale i jevištěm rozvoje techniky (přeplňování motorů, pohon předních i všech kol, vznětové motory, turbíny, wing cars). V roce 1937 položili asfalt přes cihlový povrch, ale přezdívka The Brickyard (cihelna) nejslavnějšímu americkému okruhu zůstala. Startovací/cílová rovinka na západní straně byla cihlová až do závodu roku 1961, pak byla rovněž vyasfaltována, s výjimkou cihlového pruhu u startu, jenž je dodnes z tradičních důvodů uchován… Závod 500 mil Indianapolis (viz AR 3/’18) má svoje legendy, jež ovládaly jednotlivá období. Mohli bychom je vyjmenovat všechny, ale rozsah článku to nedovoluje. Tak jen ty skutečně největší, hlavně z šedesátých až sedmdesátých let. Závodnické dynastie Andrettiů, Unserů, Foytů, Bettenhausenů, Vukovichů, Mearsů, Snevů a mnoha dalších patřily ke koloritu neobyčejné slavnosti automobilové rychlosti, ale vynikaly i individuality jako Tommy Milton (první dvojnásobný vítěz 1921 a 1923), Louis Meyer (první trojnásobný vítěz 1928, 1933 a 1936), Wilbur Shaw (trojnásobný 1937, 1939 a 1940), Mauri Rose (trojnásobný 1941, 1947 a 1948), Rodger Ward (dvojnásobný 1959 a 1962), Rufus Parnelli Jones (1963; v roce 1966 vedl celý závod s turbínou STP-Paxton Turbocar, ale odpadl čtyři kola před cílem) a mnozí další.

Mezinárodní význam závodu podtrhla účast hvězd formule 1 příslušné doby; Jim Clark vyhrál v roce 1965 a Graham Hill při svém prvním startu o rok později, marně se snažili v lednu zesnulý Dan Gurney (nejlépe druhý), Létající Skot Jackie Stewart, Novo-zélanďan Chris Amon, soukromník formule 1 Masten Gregory z Kansas City, konstruktér Bruce McLaren, nenápadný šampion Denny Hulme, Rakušan Jochen Rindt, Australan Jack Brabham i jiní. Dnes už striktní smlouvy účast jezdcům formule 1 v jiných závodech většinou nepovolují, nicméně mnozí se do Indy obracejí po skončení aktivity Grand Prix (například Eddie Cheever, Danny Ongais, Nelson Piquet, Jean Alesi, Rubens Barrichello, Takuma Sato, Max Chilton, Alexander Rossi); někteří tam účinkovali už před vstupem do formule 1. Tak vyhrál Jacques Villeneuve v roce 1995; na startu se objevili také Nigel Mansell, Sébastien Bourdais a Tomáš Enge (jediný Čech, v ročníku 2005 odpadl po kolizi s Danicou Patrickovou).

Nizozemec Arie Luyendyk v roce 1990 dosáhl průměrné rychlosti 299,248 km/h na celý závod, což svědčí o tom, jak se v Indy jezdí rychle! Loňský vítěz, Japonec Takuma Sato, sice měl po 200 kolech jen 250,03 km/h, ale Luyendykův rekord už byl během posledních let dvakrát překonán, nicméně platil více než dvaadvacet let! V roce 2013 vytvořil Brazilec Tony Kanaan (KV Racing Technology/Dallara Chevrolet) nový rekord; vyhrál průměrnou rychlostí 301,580 km/h, tedy poprvé více než třísetkilometrovým průměrem, když porazil nováčka Carlose Muñoze o pouhých 0,116 sekundy! V posledních letech průměrná rychlost opět klesla, výsledek ovlivňují žluté fáze při neutralizaci závodu po nehodách, kdy pořadatelé likvidují jejich následky. Muzeum Hall of Fame přímo na oválu v Indianapolisu shromažďuje bohatou historii závodu, mezi jmény účastníků na zdi vstupní haly najdeme od roku 2005 také Tomáše Engeho.

Není to ovšem jediná připomínka českého motorsportu. Mezi desítkami vystavených strojů je závodní automobil Laurin & Klement (přestože v Indy 500 nikdy nejel), prezentovaný jako dvouválec S2 o výkonu 8,8 kW (12 k)/1500 min^-1 z roku 1906, vybavený náznakem aerodynamické karoserie (pravděpodobně jde o typ C), a dále celá sbírka trofejí německé legendy Rudolfa Caraccioly, mezi nimiž nechybí plaketa z Masarykova okruhu 1937 a pohár ze závodu Zbraslav – Jíloviště 1931, věnovaný firmou Bosch. Prvním čtyřnásobným vítězem 500 mil -Indianapolisu se stal legendární Anthony-Joseph Foyt jr. z Texasu (nadále nasazuje vozy do Indy Caru jako majitel týmu), který triumfoval v letech 1961 a 1964 na roadsterech s motory vpředu a 1967 i 1977 na moderních monopostech vlastní značky Coyote s motory vzadu. Jeho počet čtyř vítězství zatím vyrovnali Al Unser sr. (1970, 1971, 1978 a 1987) a Rick Mears (1979, 1984, 1988 a 1991). Evropané si na tomto závodě většinou vylámali zuby, a to nejen coby jezdci, ale i nejslavnější značky (Ferrari, Porsche a Alfa Romeo) o vítězství bojovaly marně. Američané však přivedli k úspěchu Maserati v letech 1939 – 1940 (Wilbur Shaw). Ozdobou loňského ročníku byla účast Fernanda Alonsa, jenž s vozem Dallara-Honda patřil k favoritům a bojoval o prvenství, než ho zradila pohonná jednotka. Rád by totiž získal Triple Crown stejně jako legendární Brit Graham Hill, tedy triumf v mistrovství světa F1, 24 h Le Mans a 500 mil Indianapolisu. Letos však nebyl od McLarenu uvolněn, a tak to zkusí s Toyotou ve 24 h Le Mans!

Převzato z časopisu

Fotogalerie