Historie

Bond Cars Preston – Bond nikoli 007

Tom Hyan 27.12.2012 13:03

01-bond 69825

Mezi malé britské výrobce tříkolek a sportovních automobilů patřil také Bond; v závěru kariéry značku proslavil futuristický Bug...

Britský konstruktér Lawrie Bond byl průkopníkem předního pohonu u závodních vozů, výrobcem ekonomických tříkolek a sportovních automobilů na rámových podvozcích vozů Triumph. Jeho závodní monoposty nižších formulí se však s pohonem předních kol neprosadily, přestože patřily k technicky nejzajímavějším. První byl speciál pro závody do vrchu (1947), ale model C podle formule 3 padesátých let vynikal samonosnou konstrukcí a motocyklovým motorem JAP 500, pohánějícím přední kola řetězovým převodem. V šedesátých letech to zkusil Bond znovu, jeho úhledný monopost F-Junior měl nejen samonosnou konstrukci z laminátu, vyztuženou hliníkovými a ocelovými díly, ale i o 180° vpřed otočený čtyřválec Ford-Cosworth MAE 997 cm³, opět pohánějící přední kola.

Na britských závodních okruzích se pohyboval v letech 1961 – 1968, jeho kariéru ukončil Chris Featherstone v klubovní formuli Monoposto 1000 cm³... Další fází Bondova života byly tříkolky. Osm generací levných tříkolových automobilů neslo označení Minicar Mk A až G (1949 – 1966); poslední Bond 875 (1965 – 1970) už byl opravdu sportovním vozem na třech kolech, poháněným hliníkovým čtyřválcem OHC 875 cm³ z automobilu Hillman Imp! Lawrie Bond svůj projekt tříkolky poskytl společnosti Sharps Commercial z Prestonu v Lancastershire, která se posléze přejmenovala na Bond Cars Limited a vyráběla vlastní konstrukce do roku 1970.

Série Bond Minicar samozřejmě vsadila na pohon jediného předního kola válečkovým řetězem, nejprve se vzduchem chlazeným motocyklovým jednoválcem 197 cm³ (první vozy 122 cm³); od série F standardizovaným na 246 cm³ (ø 66 x 72 mm), ale u typu G od roku 1963 na přání také dvouválcem 249 cm3 (ø 50 x 63,5 mm), který přinesl zvýšení výkonu z 8 kW (11,5 k)/ 4500 min^‑1 na 11 kW (15 k)/ 5500 min^‑1. Všechny motory byly dvoudobé britské značky Villiers; od série D nahradila čtyřstupňová převodovka třístupňovou. Zatímco první modely měly úzkou hliníkovou karoserii, série C/D dostaly rozšířenou příď a u posledních E/F/G od roku 1958 už přední část připomínala dospělý automobil, byť ukrývala jediné řízené a poháněné kolo.

První karoserie byly typu kabriolet, kupé hardtop a lehké užitkové vozy; rozšířený ocelový podvozek od série E nesl prostornější hliníkovou karoserii, dodávanou s laminátovou nasazovací střechou Coupé, která ve větším vydání proměnila Minicary F/G také na první Bondův saloon, tedy sedan. Výroba v Prestonu tehdy dosahovala stovky tříkolek týdně! V roce 1962 se 3,35 metru dlouhá tříkolka Bond 250 G s nezávislým zavěšením trojice kol (vinuté pružiny a kapalinové tlumiče) dodávala jako dvoumístný Tourer (kabriolet), skříňová dodávka Ranger a čtyřmístné kombi Estate.

Při vlastní hmotnosti 360 kg a užitečné 200 kg uháněla rychlostí až 88 km/h a spotřebovala čtyři litry směsi benzinu s olejem na sto kilometrů. Vzniklo asi pětadvacet tisíc tříkolek všech sedmi typů (některé údaje uvádějí 24 484). Nástupce Bond 875 byl zcela odlišný. Celá poháněcí soustava s motorem 875 cm³ o výkonu 25 kW (34 k)/4700 min^‑1 pocházela z vozu Hillman Imp, a proto byla uložena vzadu. Karoserie čtyřmístného sedanu byla z laminátu, hmotnost se podařilo udržet pod limit 8 cwt (395 kg), takže se vozík rovněž kvalifikoval pro sníženou silniční daň. Byl docela mrštný se zrychlením 0 – 96 km/h za šestnáct sekund a jeho jízdní vlastnosti výrobce ladil na závodním okruhu ve Snettertonu. V roce 1968 prošel faceliftem (875 Mk II), o rok později však Bonda pohltil konkurenční výrobce tříkolek Reliant a záhy produkci zastavil (vzniklo 3431 kusů).

Výroba originálních vozů Bond tedy skončila v roce 1970, ale vedení Reliantu využilo značky ještě jednou pro avantgardní dvoumístnou tříkolku Bond Bug (2270 kusů v letech 1970 – 1974), postavenou na základě upraveného podvozku Reliant Regal 3/30 se čtyřválcovým motorem Reliant 700 nebo 748 cm³ vpředu a pohonem zadních kol. Byla sice trendy, ale poněkud drahá; BMC Mini tehdy stál o devět liber méně (629 proti 620 Lstg). Rámová konstrukce britských automobilů Triumph umožnila použít jejich podvozky pro jiné karoserie, a tak se v roce 1963 představilo laminátové kupé Bond Equipe GT na obvodovém ocelovém rámu sedanu Triumph Herald, ovšem s prvky z roadsteru Spitfire (kotoučové brzdy vpředu, výkonnější motor 1147 cm³, 63 k), za necelé dva roky vylepšené na Equipe GT4S (čtyři hlavní světlomety, později motor 1296 cm³). Spolupráce s automobilkou Standard-Triumph znamenala tovární záruku, stejně jako u posledního typu Bond Equipe 2-Litre na podvozku Triumph Vitesse s řadovým šestiválcem 1998 cm3 o výkonu 76,5 kW (104 k)/5300 min^‑1, dodávaného také jako kabriolet (premiéra se konala na London Motor Show 1968). Automobilů Equipe první generace vzniklo 2956 kusů, šestiválců pak 1432. V roce 1970 společnost Bond Cars Limited zanikla.