1000 mil československých 2020 – Těch tisíc mil…

…má jeden směr a jeden cíl, zpíval Waldemar Matuška. Známý šlágr vystihuje podstatu jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových motoristických sportovních podniků. 

Fandové motorismu, vyprahlí vynucenou covidovou abstinencí, vděčně přivítali karavanu sto deseti historických vozů vzpomínkové jízdy „1000 mil československých 2020“ na trase dlouhé cca 1600 km, vedené, pokud možno, po stejných silnicích jako kdysi ostrý závod.

Jedním z nejvýznamnějších partnerů bylo Národní technické muzeum Praha, které nejen že poskytlo vozy k jízdě, ale též pomohlo zajistit jízdu organizačně. 1000 mil si vybudovalo takové mezinárodní renomé, že jej navštívil Tiddo Bresters, prezident FIVA (Mezinárodní federace historických automobilů). FIVA zařadilo 1000 mil do svého letošního prestižního kalendáře. Skutečný závod se jel pouze v letech 1933 až 1935 a zanechal nesmazatelnou stopu. Václav Kafka, prezident FKHV ČR, vzpomínal, jak v roce 1970 jako studenti ve snaze uniknout komunistické šedi a masáži oživili tradici 1000 mil a Závodu do vrchu Zbraslav – Jíloviště. Roku 1972 ale jejich snahy „pro velkou popularitu“ zatrhli. 

Petr Kožíšek, kurátor motoristických sbírek NTM, k odkazu 1000 mil uvedl: „Roku 1932 přestal platit původní, ještě císařský předpis o jízdě po silnicích, 15 km/h v obci a 45 km/h na volné silnici, zatímco nový stanovil 45 km/h v obci a bez limitu mimo ni, tedy kromě autobusů a nákladních vozů se špičkou 50 km/h.“ To samozřejmě vzbudilo vlnu zájmu motoristů se sportovními ambicemi a podpořilo ambice výrobců. Autoklub Republiky Československé oznámil v únoru 1933 záměr uspořádat soutěž na 1000 mil. Tehdy – i dnes – byla jednou z vůdčích inspirací italská Mille Miglia. Zvolili nejlevnější možný způsob: jízdu na běžných silnicích za normálního provozu a pro automobily „sériového typu, dodávaného běžně zákazníkům … a to, pokud se týká chassis … turistické, pohodlné a úplně dohotovené, tj. bez částí provizorních“. Karosérie byly definovány volně, neboť v té době byly běžně vozy karosovány často individuálně. Stanovy rozeznávaly pět druhů karosérií, které měly přidělováním časových „přirážek“ vliv na poměrné hodnocení ve třídě, zatímco absolutní hodnocení si všímalo jen nejkratšího ujetého času. Podle objemu motoru byly vozy rozděleny do těchto kategorií: do 750 cm3, do 1100 cm³, do 1500 cm^3, do 2000 cm³ a nad 2000 cm³. Posádka musela mít minimálně dva řidiče, jejich střídání nebylo ­předepisováno ani kontrolováno. Vozy absolvovaly dvakrát trasu Praha – Brno – Bratislava a zpět. Praxe později ukázala, že dopravní omezení se téměř nedodržovala (rychlost v obci) a technické předpisy byly aplikovány velmi pružně. Soutěž vyvolala stavbu pozoruhodných karosérií s velmi výraznými aerodynamickými prvky. Výrobci ale tyto modely běžně nenabízeli. 

Podle regulí motory nesměly mít kompresory. Zvětšování jejich objemů až po hranici tříd a další úpravy byly časté (a nesériové). Už v prvním ročníku 1933 se objevily slibné malé automobily Aero 20 HP, Z 4 a debutoval zde Walter Junior S. Ve druhém, nejhodnotnějším ročníku 1934 přihlásilo své týmy sedm českých automobilek, chyběla jen Škoda, jejíž vozy řídili soukromníci. Zahraničních značek bylo dalších sedm. Závod měl širokou podporu místního průmyslu, například Baťa vybudoval podél trati dvanáct servisních stanic pneumatik a motivoval závodníky cenami. Brněnská Zbrojovka vybavila vozy Z 4 ­aerodynamickými karosériemi. Podobně dopadla jediná Tatra 77, trojice Praga Super Piccolo, trojice nových Aero 30 HP, šestice nových Walter Junior SS, Wikov 40 (karosérie Uhlík) nebo úplná novinka, pár kupé Jawa 750 cm3 řízený nakonec soukromníky. Velké kupé Jawa 2000 s aerodynamickou karosérií profesora Jaraye se nepodařilo (už nikdy) dokončit. Startovalo se v sobotu 9. června 1934. Prahou nově projela kolona za zaváděcím vozem, až za ním se jelo naplno. Vzhledem k počtu vozů byla silnice až do Kolína pro běžný provoz uzavřena. Velkou úctu zasloužili všichni závodníci. Vítěz třídy do 750 cm³, posádka Nahodil/Ovesný na Aeru 18 HP, dosáhla za celý závod průměru 76,49 km/h; absolutní vítěz Knapp/Vojíř na Walter Standard S (třída přes 2000 cm3) neuvěřitelných a nepřekonaných 103,6 km/h za nevýkonného osvětlení (většina závodu se odehrála za tmy), bez posilovačů, při průjezdu městy a na špatných silnicích. Rok 1935 trpěl menším zájmem domácích automobilek, při vyšší účastí cizích, především italských a německých závodníků a značek. Závod ztratil podporu průmyslu i části politiků, jimž se nelíbily častější nehody, z nichž jedna měla tragický konec. 

1000 mil krátkého trvání přineslo nezapomenutelné sportovní výkony. Velmi obohatilo historii četných domácích značek o ­jedinečné aerodynamické karosérie a nápaditá technická řešení.

Převzato z časopisu

Fotogalerie