Motor všech motorů

Všechno, co vidíte a slyšíte, je čistokrevná Tatra,“ přivítal nás hrdě Tomáš Tomeček ve Vojenskom priestoru Záhorie. Samotná cesta do srdce slovenských písečných dun je zajímavá. Zhruba dva kilometry za Senicou, směrem na Jablonicu, stačí odbočit doprava a sledovat cestu směrem na jih do Záhorské nížiny. Za Čiernym Potokom je vesnice Záhorie a v ní zázemí vojenského výzkumného ústavu.

Původně jsme si mysleli, že budeme muset projít nějakým kontrolním stanovištěm či alespoň pokořit závoru nebo bránu. Ale omyl! Mezi obytnými domy jsme podle instrukcí zatočili na parkoviště a - hups přes pankejt na lesní cestu, spíše cestičku. Několik zatáček a jsme na záhumenku, který zjevně patří do bývalého vojenského výcvikového prostoru. Kupodivu zde fungují mobilní telefony, takže se nemusíme bát, že bychom se ztratili.

Křižujeme dlouhý tankodrom a konečně projíždíme nějakou bránou - podle stavu usuzujeme, že se příliš často nezavírá. Po téměř dokonalé asfaltové silnici spěcháme do prostoru zkoušek Tomečkova Tatra Letka Teamu. Jde nám to jako po másle. V rychlosti míjíme různé kóty, polorozpadlé zákopy a bunkry, pozorovatelny a opevněné okopy.

Test tlumičů a řazení

Před očima nám ožívají vzpomínky na roky vojenské služby. Téměř slyšíme staccato cvičných střeleb a hluk motorů - a hele, tady je tank! Opravdový, i když rozstřílený, vlastně jen torzo. Trůní si na písečném horizontu a vrací nás tak trochu do reálu. Ještě dvě křižovatky a už vidíme hlavní stan Tomečkova týmu.

Přes moře písku se k nám žene modro-bílá Tatra. S bručivým podbarvením vzduchem chlazeného motoru jakoby pískem plula, coby bitevní loď. Máme před sebou celý den a k dispozici několik dlouhých kilometrů písečných tras. „Dnes testujeme tlumiče a staronový systém řazení,“ informuje nás Tomáš z okénka vozu, zatímco Vojta Morávek měří teplotu brzd a tlumičů.

„Člověče, brzdy mají jen šedesát stupňů,“ překvapeně informuje Vojta. „No, vždyť taky nebrzdím, na všechno stačí písek,“ volá z kabiny Tomáš. „Fajn, tlumiče jsou všechny na stejné teplotě, jen pravý přední má o něco málo víc. Můžeš!“ A Tatra za zvýšených otáček motoru odfrčí.

S pohledem na koncová světla vozu prosvítající ve zvířeném písečném prachu si jdeme hledat místo pro fotografování. Sluchem kontrolujeme Tomáše, ve které části okruhu se nachází, a v duchu se připravujeme na svižnou jízdu terénem. Neuplyne ani čtvrthodinka a Tatra je zpět. „Tak pojď, naskoč si,“ velí Tomáš. V tom písku lezu do Tatry jako do vlaku na nádraží, kde není perón. „Jo a připoutej se, bude to samozřejmě třeba,“ dodává.

Začínám vytahovat čtyřbodové pásy a vyslovuji domněnku, zda mi padnou. Mám zkušenosti z jiných závodních a soutěžních vozů, kde je s délkou pásů vždy nějaký problém. „Jen se neboj, tady je to vše připraveno na Vojtu Morávka,“ lišácky se usmívá Tomáš. Tak to je fakt, Vojtu jsem viděl a strach o pásy už nemám. „Pořádně se utáhni - však to znáš!“ radí řidič. Upínám se, jak to jen jde, v terénu to zcela jistě ocením.

Skotačení v písku

A vyrážíme! Nejprve po běžné cestě. Jen tak si to vrníme na malou a vzápětí na velkou čtverku v rozježděném písku. Sem-tam se vyhoupneme na vrcholek pomyslné duny a už z ní zase míříme dolů. Protože dnes nejede Tomáš e poprvé, vidím podle vyjetých kolejí, co bude následovat. Za jedním z kopečků míří Tomáš ostře doprava. Řadí dolů na malou trojku a současně nechá Tatru vyběhnout v kolejích na levou stranu.

Protože sedíme něco málo před přední nápravou, je pocit z jízdy intenzívnější než v osobním automobilu či třeba speciální bugyně. Dříve než vůz opravdu zatočí, kabina je již vně zamýšlené trajektorie. Cítím, jak se Tatra v písku vzpíná a jak poslušně sleduje natočení předních kol.

Tomáš ji vede velmi lehce a tam, kde je to možné, ji nechává určitou volnost. „Není třeba nic lámat přes koleno, jedeme maratón a to znamená, že chceme dojet, a ne rozbít auto,“ vysvětluje pilot své umírněné manévry. Přesto si mezi borovicemi několikrát skočíme a několikrát dostaneme kopanec.

Trochu lituji, že jsem se na začátku pořádně nezapřel nohama o spodní okraj přední stěny kabiny. O to víc tisknu hrazdičku před sebou a dávám pozor, abych se nepraštil o ochranný rám. „Vypadám určitě jako nějakej idiot, kterej řídí šalinu po Brně. Ti se taky drží hrazdičky. A čím pevněji se drží, tím rychleji to jede,“ letí mi hlavou vtip ze studentských let. „No, to je blbost,“ říkám si. Nicméně přestavám drtit trubku před sebou a snažím se poněkud poddat rytmu jízdy.

Zrovna se řítíme z ostrého brdku a Tatra skáče ze strany na stranu. Neviditelná síla ji vrazí písečnou facku zprava, zrovna v okamžiku, kdy se již-již chystá trefit kmen vzrostlé borovice. Ale to je jen zdání. Jde přece o to, že sedíme před nápravou. Ve výletu na levou stranu nás zarazí opět vysoká kolej, ale to jsme již dole a před námi sotva viditelný příčný rygol. Tomáš ostře brzdí - a vzápětí vím proč. Důvěrný kopanec posílá desetitunové monstrum do kůzlečího skotačení. A už je tu opět ostrý výjezd na terénní zlom.

No, abych vás neunavoval: Tak to jde několik kilometrů tam a potom zase zpátky. Tomáš točí rutinně kolečkem a krátkou pákou střídá trojku se čtyřkou či jenom klape malou a velkou. Chvilka uklidnění nastává při nájezdu na hlavní cestu tankodromu.

„Poslechneme si motor,“ zavelí pilot a pootevře svoje boční okénko. Kabinu prosytí syrový zvuk dvanáctiválce. Podřazená trojka a vytočený motor na 2000 otáček - to je symfonie. Při sešlápnutí pedálu akcelerátoru navíc tvrdí muziku turbodmychadlo Holset. Komu by se to nelíbilo? Nám to znělo jako rajská hudba! Ani jsem nepostřehl, že jsem se pořádně zapotil. A to jsem seděl jen na sedadle navigátora. To určitě z toho, jak jsem mačkal trubku před sebou!

text: Milan Olšanský

foto: autor

zdroj: Trucker 7/05