Křížem krážem

Přesně to byl totiž můj případ. Úkolem jedné květnové soboty bylo během jediného dne přejet z nejzápadnější silnice České republiky na nejvýchodnější a nevyužít ani metr dálnice. Aby celá akce získala na atraktivnosti, padla volba na Opel Speedster Turbo, který je v současnosti nejryzejším sportovním vozem oficiálně prodávaným v České republice (tedy když nepočítáme Porsche a Ferrari).

České zastoupení značky Opel mi k tomuto úkolu půjčilo skutečně „starého známého“ – auto, s nímž jsem loni s kolegou podnikl projížďku po nejvyšších průsmycích francouzských Alp. Cestu jsme s kamarádkou a fotografkou uskutečnili doslova na poslední chvíli, protože dva dny po mém vrácení dostalo tohle auto osudovou „ránu“. Škoda ho, z jeho 23 tisíc najetých kilometrů patřilo celých šest právě mě...

Vraťme se ale k danému úkolu. Asi pět kilometrů západně od nejzápadnějšího města ČR – Aše – je osada Újezd. Do ní jsme však s nízkým Speedsterem nedojeli, protože úzká asfaltka se postupně proměňovala na ještě užší, až se z ní stala spíše polní cesta. Otáčím se a zapínám vypůjčenou přenosnou navigaci Garmin GPSmap 60C, která měla za úkol celou naši cestu zmapovat a posléze i vyhodnotit.

Z Aše vyrážíme se zapnutým topením a nataženou střechou směrem na Cheb, odkud pokračujeme na Mariánské Lázně, Planou a přes Stříbro do Plzně. Vynikající silnice první třídy, mizivý ranní provoz a Speedster v rukách doslova provokují.

Přestože si neustále opakuji, že nejedu žádný silniční závod, v Plzni se za průměrnou rychlost spíše stydím... (mezi šestou a sedmou hodinou sobotního rána je provoz skutečně minimální). I z toho malého množství aut však začíná být zřejmé, že Speedster nechá v poklidu na silnici jen málokoho. Ve skutečnosti se lidé rozdělí na dva tábory.

Ten první a mnohem větší bez rozmyslu uhýbá, zatímco druhá skupina se zřejmě snaží ukázat, že jejich minimálně patnáctiletá prorezlá, ale ve své době rychlá auta také něco dovedou. Jejich řidiči však zřejmě neměli představu o tom, co je přeplňovaný Speedster zač...

V Plzni jsme měli první zastávku, bylo potřeba doplnit palivo a dát něco do žaludků. Po dobré půlhodině vyrážíme směr Písek, z nějž odbočujeme na silnici číslo 19, která je příjemnější jak pro mě, tak pro mé auto. Je totiž užší než dnešní ranní silnice.

Malé vesničky se střídají s příjemně náročnými úseky převážně rychlých zatáček, které na sebe nádherně plynule navazují. Vesnice jsou v těchto okamžicích vítanou oázou klidu po každé „rychlostní zkoušce“ mezi nimi.

Za Březnicí, kolem Tábora a v okolí Pelhřimova je ale vcelku nuda. Speedster funguje skvěle, jízda po širokých a rovných silnicích však pro něj není místem, kde by dokázal vystrčit růžky své ovladatelnosti. Když příjemně usazeni v naší hliníkové hračce projíždíme Humpolcem, začínám pochybovat o dobré volbě naší cesty. Možná jsme si měli zakázat i silnice první třídy...

Dlooouuuhé rovinky, pokryté nepříliš kvalitním povrchem, pokračují i nadále přes Havlíčkův Brod (první krátké kufrování...), Hlinsko až do Svitav. V nádrži je ještě asi čtvrtina, ale přesto hledám benzínku, protože teď přijdou na řadu relativně málo obydlená místa naší republiky a s nimi i méně benzínových pump prodávajících šťavnatý Natural 98. Zároveň zde ale budou konečně silnice, na nichž už Speedster Turbo nepojede za devět litrů na „sto“. Ze Svitav mířím do Lanškrouna a odtud trasou závodu do vrchu do Štítů.

Konečně. Ještě z loňského roku „nagumovaná“ silnice prozrazuje optimální stopu průjezdu zatáčkami a červenobílá svodidla dokreslují tu správnou atmosféru. Moje spolujezdkyně, sedící těsně vedle mě, najednou začala dělat mezi větami delší odmlky – to bylo ale to jediné, čeho jsem si všiml, protože výjezd do Horních Heřmanic mě dokonale pohltil...

Následný sjezd je dnešní první skutečnou zkouškou brzd. Od výletu přes alpské vrcholky se nic nezměnilo – sice méně než při zdolávání více než dvoutisícovek, ale přesto se od předních brzd začalo po vysilujícím sjezdu ozývat pískání.

Chvilku po poledni jsme dorazili do Šumperka, podle času bylo zřejmé, že není kam spěchat. Najedli jsme se a já věděl, že těch 400 kilometrů, co jsme dneska ujeli, byl pouhý trénink před přejezdem jižního okraje Jeseníků.

Velmi kvalitní silnice s novým povrchem je sice široká, avšak velmi zatáčkovitá. Vracečky nejsou příliš úzké, takže se ve Speedsteru jezdí na vytočenou dvojku, což znamená pořádný odvaz a rozevlátí... Výjezd na sedlo Skřítek a následný sjezd byl v lehoučkém Speedsteru omamnou záležitostí, které se snad nic nevyrovná.

Dokonalé spojení s vozem, přímé řízení bez posilovače ovládané miniaturním volantem a minimálně polstrovaná a přesto pohodlná sedadla, umístěná jen těsně nad zemí – přesně to je spojení, které za cenu 1,4 miliónu korun, za niž se Speedster Turbo prodává na trhu nových aut, prostě nenajdete.

Vynikající silnice pokračuje až do Bruntálu a své kouzlo postupně ztrácí s tím, jak se blížíme k Opavě. Odtud byla cesta na nejvýchodnější silnici České republiky už naprostou nudou. Jen skoro nezkrotná interaktivita mého vozu, síla jeho motoru a sejmutá střecha navozovaly nějakou zábavu i v tomto velikém souměstí severní Moravy.

S tím, jak se prokousáváme příšerně značenou Ostravou s dech beroucími scenériemi nekonečného pole továren, sléváren, dolů, ropovodů, plynovodů a já nevím čeho všeho, blíží se konec naší cesty. Havířov, Třinec, Jablunkov, odbočit doprava a po chvilce jsou před námi hranice. Po sjezdu z Jeseníků budilo auto až neskutečnou vlnu obdivu.

Dokonce bylo při pomalých průjezdech městy a vesnicemi slyšet slova jako Porsche či Ferrari. Lidé si nás prohlíželi doslova v pozoru a s otevřenýmia ústy. Musím říci, že nic podobného jsem ještě nikdy a nikde nezažil.

Po nezbytném focení na hraničním přechodu Bukovec vypínám GPS a přemýšlím, co dál. Speedster mě dostal do takového stavu, že po ujetí sedmi set kilometrů po okreskách bych mohl jezdit snad pořád. Možná jsem si měl dát úkol, že pojedu ještě zpátky. Rušíme tedy původní plán s přenocováním, natahuji střechu a vyrážím směr Praha. Musím se vám k něčemu přiznat: dálnice byly tentokrát povolené...

text: Petr Hanke

foto: Jan Dvořáček a Pavla G.

zdroj: Autorating 6/2004