GAZ M-21 Volga - Carevna

V roce 1956 začala v tehdejší gorkovské automobilce sériová výroba nového vozu GAZ M-21 Volga, jenž se řadí mezi nejslavnější typy v dějinách automobilového průmyslu bývalého Sovětského svazu.

Již v první polovině padesátých let v Gorkém probíhaly přípravy na uvedení zcela nového osobního automobilu, který by nahradil stárnoucí Pobědu. Pod vedením hlavního konstruktéra podniku N. I. Borisova a vedoucího konstruktéra nového typu A. M. Nevzorova dokončili již v roce 1955 dva prototypy, jejichž designerem byl L. M. Jeremejev. Nástupce Pobědy mnohé překvapil. Hlavními znaky byla opět samonosná čtyřdveřová karoserie, bohatě zdobená chromovanými prvky. Tehdejší soutěžení mezi dvěma politickými systémy, na jedné straně SSSR a na druhé USA, se nepřímo odrazilo i na tomto automobilu. Nový sovětský GAZ M-21 Volga totiž svými tvary připomínal americké automobily, ale jeho předností byly rozměry přizpůsobené evropským podmínkám, neboť vůz o šířce 1800 mm a výšce 1620 mm měl délku pouze 4830 mm. I přes tyto proporce zůstala Volga pro své okolí stále poměrně velkým automobilem. Bez zajímavosti nebyl ve své době ani pohled do prostorného interiéru. Částečně panoramatické čelní i zadní sklo, nedělená ale velmi pohodlná sedadla umožňující plně lůžkovou úpravu, volant a ovládací prvky v barvě slonové kosti, průhledná zabarvená kaplička rychloměru nad přístrojovou deskou, hodiny, radiopřijímač, výkonné topení i ventilační soustava, plyšové koberečky a zapalovač cigaret, to vše se podílelo na příjemném cestování. Řešení náprav s rozvorem 2700 mm nedoznalo výraznějších změn, přední náprava s centrálním mazáním a vinutými pružinami měla opět nezávislé zavěšení, zadní tuhá náprava si ponechala podélná ­listová pera. Pohotovostní hmotnost činila 1460 kg.

První série automobilů GAZ M-21 Volga, jejichž sériová výroba začala v říjnu 1956 a až do roku 1958 probíhala současně se starší Pobědou, poháněl shodný, ale částečně zlepšený čtyřválec SV 2112 cm3. Tento postarší stroj vzápětí nahradil výkonnější 2432 cm3/48 kW (65 k)/3800 min 1; tato pohonná jednotka byla prvním motorem sovětského automobilu s rozvodem OHV. Teprve v roce 1957 dostaly inovované typy M 21V nové motory 2445 cm3/52 kW (70 k)/ 4000 min 1, čtyřválce s hliníkovým blokem a tzv. mokrými vložkami válců. Během následujících let produkce doznaly pohonné jednotky dalších úprav a jejich odlišnost spočívala především v aplikaci různých kompresních poměrů pro paliva různé kvality. Nejslabší motor o kompresním poměru 6,6:1 se spokojil s palivem oktanového čísla 70. Spotřeba se pohybovala podle provozních podmínek od 9 do 11 l/100 km. Výkony postupně stoupaly od 52 kW (70 k) do 55 kW (75 k) při 4000 min 1 v roce 1962, luxusněji vybavené verze určené pro vývoz do západoevropských zemí pak disponovaly motory o výkonu až 63 kW (85 k). Za zmínku stojí, že v počtu údajně 603 kusů existovala i Volga M 23, opatřená vidlicovým osmiválcem 5526 cm3/143 kW (195 k) z reprezentačního vozu M 13 Čajka. Tento motor, který svou o 100 kg vyšší hmotností převyšoval původní čtyřválec, se ale negativně projevoval na jízdních vlastnostech i na předčasně opotřebované nápravě. Běžná provedení byla opatřena třístupňovou mechanickou převodovkou s řazením na sloupku řízení. Zvláštní úpravou se stalo pro některé trhy řazení s pákou na podlaze. Málo známou skutečností je, že omezený počet vozů z let 1957 až 1959 byl opatřen kapalinovou spojkou ve spojení s hydromechanickou planetovou převodovkou.

Během let produkce prodělala Volga nezbytné kosmetické úpravy, týkající se především ozdobné masky chladiče. Také paleta nabízených variant se postupně rozšířila. Dnes prakticky zapomenuté první provedení masky si můžeme prohlédnout na obrázku. V té době se pyšnilo víko motoru ozdobnou soškou skákajícího jelena, která se stala pro automobily Volga tak typická (jejím autorem je V. I. Arjamov, designer NAMI). Druhé provedení od roku 1958 mělo změněnou masku, tvořící 16 svislých vstupů vzduchu. Poslední úpravy přídě, postupně realizované od roku 1962, reprezentoval větší počet svislých lišt. Také základní čtyřdveřové provedení se vyrábělo v několika variantách, nejen ve standardní úpravě pro domácí trh, ale i luxusněji vybavené pro export. Výjimkou nebylo zpočátku ani dvoubarevné lakování, pravostranné řízení nebo speciální verze pro taxislužbu a tropická úprava. Během roku 1962 přišlo pětidveřové o 10 mm vyšší kombi GAZ M 22 Universal pro pět osob nebo náklad do 550?kg; od kombi pak odvodili málo známý furgon, ale i sanitní automobil s jedněmi nosítky a sedadlem pro doprovod pacienta. Finská firma Konela doplnila kombi třetí řadou sedadel, takže mohlo dopravovat až osm osob. Belgická společnost Scaldia Volga vybavovala vozy vznětovými motory Perkins, Land-Rover nebo Indenor (Peugeot). Automobily GAZ M 21 a M 22 se dovážely i do Československa. Používaly se nejen v řadě úřadů (i ministerstev), ale sloužily také soukromým majitelům. Podle některých ruských podkladů z poslední doby mělo být do konce výroby v roce 1970 zhotoveno celkem 638 875 vozů všech variant.


Zdroj: Automobil 11/09
Autor: Jaroslav Klimša

Fotogalerie